Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“To je bohužel omyl. Lidská společnost kazí dobré mravy šelem,”

Starý Malina dostal rozkaz”Aby zdechlinu zakopal. Zavolal si k tomu Vaška.

“Nejedl, nepil, třetí den pošel,” odříkával Vašek, pohladiv vychrtlé tělíčko.

“Jenže teď půjdou za ním ještě dva,” zabručel Malina. “Smrt chce mít vždycky troje vystoupení.”

Malina byl touto malou příhodou zřejmě vznášen a večer znovu a znovu zaváděl řeč na to, kdo asi teď je na řadě. Nadarmo starocha okřikovali.

“V cirkuse,” odpovídal jim tvrdošíjně, “neumře nikdo sám. To já mám už dávno očíhnuto. Jako to bylo naposledy: nejprve tygřice Miuma, pakbengálec Pasa, pak starý Berwitz. To mi nikdo nevymluví. O cirkus nemá smrt zavadit.”

Rozechvěný stařec upadl v zádumčivost a už nepromluvil. V cirkuse ani ve zvěřinci se nic nestalo, programy probíhaly podle předpisu, cesta Holandskem se rozvíjela v největším pořádku. Ale Malina samotařil, stěží tu a tam zabručel slovíčko. A jednou uprostřed večeře nedonesl lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci k ústům, zastavil se v jídle a pak rozpačitě odložil lžíci, pomalu se zvedl a odešel. Kerholec kývl na ostatní.

“Jde k vozům se zvěří. Skoč za ním, Vašku”A přijď nám říci, co se děje.”

Jedli dál”Ale s jakýmsi nepříjemným napětím, za chvilku přiběhl Vašek:

“Šel ke kozám — Modrovous dodělává!”

Čtyřem stavěčům přešla chuť k jídlu. Kozel Modrovous! Ten žrout a neplechář, který po každé něco provedl, kdykoli jim unikl z kozí ohrádky! Kolikrát už zhltl mužstvu oběd nebo večeři, kolikrát sežral plakáte ve litografie, jak ohryzal Berwitzovi odložený bič! Ajak hnal tenkrát sekretáře po celém šapitó! Bylo by to možno? Bylo to možno. Byl přece mezi zvířaty cirkusu hotový Methusalem, nikdo řádně nevěděl, jak dlouho už vede kozy v parádních průvodech městy a městečky. Vypadal poslední léta jako ďábelský Mefisto”Ale teď už na něm dlouho pozorovali, že zlenivěl a zpohodlněl”A většinu času proležel a prospal.

Kerholec se zvedl a ostatní za ním. Mezi vozy s klecemi našli starého Malinu. Seděl na zemi a modrobradého kozla držel na klíně. Modrovous měl oči zavřeny a dýchal těžce. Nad ním stála Anežka Berwitzová, hladila ho a šimrala mezi rohy a mluvila na něho mazlivě”Ale kozel na to neodpovídal. Mužští se vytratili, jenom Kerholec se tam vrátil a podal Malinovi houni. Malina kývl hlavou a přikryl hubené tělo kozlovo. Bílé jeho družky se tísnily v koutě a mečely. Ředitel Berwitz přišel, ohmatal pevnou rukou Modrovousův krk a břicho, ohnul mu přední nohu a pokrčil rameny. Domluvil Anežce”Aby šla k večeři”Ale Anežka ho nechala odejít samotného. Zůstala s Malinou”A když se setmělo, přinesla si kovanou vozovou lucernu, rozsvítila ji”A zachumlavši se do pláště, usedla vedle Maliny. Občas přišla k nim noční hlídka a zase se vzdálila. Pomalu plynula bezhvězdná noc, můry přiletovaly k žlutému světlu lucerny, někde v dáli odbíjely věžní hodiny a po každé se rozezněla zvonková hra. O půl jedné vtáhl Malina ruku ke kozlově tváři, napřímil tělo a řekl:

“Užje…”

“Chudák Modrovous,” zašeptala Anežka. Umřel jí kus toho starého, milého světa, do kterého se vdala, umřel jí kus Cirkusu Humberto. hladila chvilku vychládající tělo. Pak zvedla hlavu.

“Vendelíne, — nemohli bychom ho tu pochovat… hned teď… my sami dva… Modrovous si to zasloužil!”

Malina kývl šedou hlavou. Vytratil se někam do tmy, vrátil se s motykou a lopatou. Anežka pozvedla mrtvého kozla. Stařec vzal lucernu. A šli tiše mezi spícími maringotkami ven, na písečnou stránku, kde se bělalo několik břízek.

“Tady, Vendelíne!”

Postavil lucernu, obhlédl místo a začal kopat. Anežka složila své břímě, vzala pevnýma, vypracovanýma rukama lopatu a odhazovala uvolněnou hlínu s pískem. Bylo to v nejjižnějším cípu Holandska, v kopcovitém kraji valkenburském, nedaleko hranic Belgie i Německa.

O půl třetí lezl staroch Malina po špičkách do vozu číslo osm. Spáči sebou pohnuli, pozvedli hlavy.

“Jak mu je?” zeptal se někdo přidušeně.

“Zítra zemře někdo třetí,” po dlouhé době opět promluvil Malina.

Zítra byl den rušné práce od úsvitu, mělo se jet na Cáchy, bylo třeba překročit hranice a bylo nutno nadehnat si zdržení, s nímž tam mohli počítat. Petr Berwitz byl od rána na nohou”Ale než vyrazili, poslal si ještě do Valkenburgu pro poštu. Přijímání ranní pošt byl u něho obřad, jejž nejraději vykonával ve velkém stanu. Postavil se na okrajovou pistu”A hlasitě vyvolávaje adresy, odevzdával velkým gestem jednotlivé dopisy členům svého souboru nebo sekretáři Steenhouwerovi. Říkalo se mezi uštěpky, že to dělá”Aby ukázal všem, že umí číst a že není jako ten rejtar Kranz, který s nouzí se naučil namalovat pět písmen svého jména”A drže dopis vzhůru nohama, naříkal si na dlouhozrakost, nebo jako ten proslulý direktor Ravenelli, který došlou poštu rozložil vždy po piště”Aby si každý vzal, co mu patří”A to, co zbylo, potom shrnul, odnesl do svého vozu a tam to spálil. Negramotnost nebyla nic příhanného mezi cirkusáky, jejichž velká většina nikdy nechodila do školy. I v Cirkuse Humberto visel v těch letech na jedné opěrné tyči u brány přibitý program pro negramotné. To bývala jedna z mnoha funkcí Vendelína Maliny, který, sám neuměje číst a psát, maloval těžkou rukou na hrubý papír hieroglyfy, které označovaly jednotlivá čísla: obdélník s nožičkami koně, čárka s kolečkem jezdce, oblouk slona, dva háky létající hrazdu a trojúhelník šaškovskou čepici.

Tentokrát nebylo kdy na velký ceremoniel s poštou. Berwitz popadl balík, letmo jej přehlédl”Abyjej celý odevzdal Steenhouwerovi. Ale před koncem se zastavil a pomalu vyňal dopis s černým rámečkem. Podíval se na Steenhouwera a pak energicky roztrhl obálku. Rozevřel dopis a už zavolal přidušeně na sekretáře:

“Frans, zavolej Anežku. Děda Humberto zemřel!” Psala mu to matka ze Savojska. Ctihodný Carlo Humberto zesnul tiše a blaženě uprostřed svých psů a koček, s cvičitelskou hůlkou v ruce. Na svých devětaosmdesát let se zdál být tělesně podivuhodně svěží, rád si popil vínka a rád si při něm i zařečnil. Ale jeho duch zřejmě ochaboval. Od loňska cvičil velké společné číslo se psy a kočkami”Ale za půl druhého roku nemohl s ním být hotov, protože si začínal plést, co od kterého zvířátka požaduje. Naučil na přiklad foxteriéra skákat řádný saut périlleux”Ale pak po něm chtěl”Aby přinesl v košíku dvě angorské kočky, což byla úloha bulldogova. Od jara cvičil s nimi na zahrádce, sedě přitom na sluníčku lenošce”Alenajednou si přitom zdříml”Až ho psi vyburcovali štěkotem, když se přes všecku dresuru dostali do sporu s kočkami. A tak tomu bylo i to pondělí: děda Humberto seděl odpoledne na zahrádce, čtyři psíci s dámskými a pánskými kloboučky tancovali před ním na zadních nožkách, děda naklonil hlavu k levému rameni, usmál se a umřel”A psíci tancovali dál, bázlivě se ohlížeje po něm a po jeho hůlce”A užje nožky bolely a jeden po druhém se pomalu odvážil spustit se na všecky čtyři. Hůlka se nepohnula, pokárání s neozvalo; stáli a vrtěli rozpačitě ocáskem”Až jeden s tyrolským kloboučkem se najednou zjevil a začal výt a po něm všichni ostatní, ti tři tanečníci, čtyři skákači, dva figuranti, dva oblečení za policajty; dvanáct podivně omaškarovaných psíků vylo v kruhu”Až přiběhly ženské a našly dědu mrtvého mezi kvetoucími oleandry, v zahradě plné vůní.