Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Z toho pohledu Paolo záviděl Vaškovi a řevnil na něho. Mladý ten poloberber se sžíral nepřejícnou touhou, když viděl Vaška sedět s tak mocným pánem, jako byl Kerholec, u společného hrnce, když ho viděl jezdit na Mary a opatrovat shetlandíky, když ho našel v důvěrném rozhovoru s kapitánem Gambierem a když ho spatřil chodit o přestávce se lvíčetem. Jak po tom všem sám toužil, jak rád by také tak volně probíhal stanem, stáj emi zvěřincem! Ale tam všude malého, krásného Paola vyháněli, Hans u koní byl na něho i na jeho bratříčky jako čert, jen hudroval, že by za nic nemohl ručit, kdyby se mu tam dostala ta cikáňata. A kapitán Gambier vydal dokonce zvláštní oběžník, že se hochům zakazuje přístup ke klecím a k vozům se šelmami. Všichni měli docela přirozený strach před tímto novým, rtuťovitým živlem africkým, v němž to hrálo uličnictvím a vtěleným pokušitelstvím; Vašku naopak byl klidný, rozvážný, cirkusáci cítili v něm kus dospělého muže podle toho s ním jednali.

Jestliže však všichni byli na střehu před Roméovci”Aby se nestalo nějaké neštěstí, jeden byl od první chvíle zaujat otevřeným nepřátelstvím: pan Arr-Šehir, stráže a opatrovník slona Binga. Pokud on tu byl, nesměl malý, krásný Paolo ani zavadit o sloní stáj.

“Vyznavači Mohameda,” říkal Arr-Šehir starostlivě“jsou plni džinů, kteří usilují o zdraví Posvátných. Položiljsemmuří nohy na práh”Ale džin by je mohl překročit v těle Paolově.”

Stájníci můří nohy na prahu neviděli”Ale viděli rákosku, kterou si Arr-Šehir postavil u vchodu. Když s ní po prvé vyrazil na Paola, přiběhl hoch k Achmedovi téměř plačky a hořce mu žaloval, j ak ho kornak honí. Achmed Romeo pokrčil rameny:

“Jak zní Súra slona?”

Paolo nevěděl”Achmed Romeo sáhl do kapsy, kde měl růženec”A uchopiv jednu kuličku, recitoval:

“Zda nevíš, jak naložil Pán s lidem, který přivedl slony?”

“Ach”Ano… to jsou ti ožraní…” rozpomínal se Paolo. Achmed kývl hlavou a pokračoval:

“Seslal ptáky ababil, kteří házeli po nich kamením, že byli jak ožraná stébla.”

Učil se tedy Paolo, že pomsta a odplata je v rukou Alláhových”Ale tím v něm nezanikla žádostivost a závist. Uměl je ovšem zakrývat. Za krátký svůj život viděl už mnoho věcí ve světě a od malička se učil uklánět se mocným pánům poklonou číslo tři. Jeho chytré oči na první pohled postřehly postavení Vaškovo”A odtud ta jeho vytrvalá úslužnost a horlivost. Bylo to v nich, v Romeo vcích, ve všech, proto i starý Achmed vítal poníženými úklonami Kerholce a všecky jeho děti s úsměvy obskakovaly Vaška. Jenže Vašek tušil bezpečným dětským instinktem, že je to nepřirozené a jenom hrané”A nejednou, když se na něho Paolo zubil co nejsrdečněji, říkal si v duchu: “Ty hade!”

Zůstával tedy Vašekmezi jejich překotnou úlisností pořád nějak uzavřen a netýkavý, s docela přesným pocitem, že tohle věčné usmívání jednou praskne a že si to pak s těmi mouřeníny se všemi vyřídí. A když teď, co se učil ovládat bič, Romeovi kluci přibíhali a volali si na něho o ránu, začala se hra, do níž Vašek vnášel i kus svého utajovaného vzteku. Kluci byli rozestaveni kolem dokola, vbíhali mu na dosah rány a Vašek po nich švihal seknutím, které bylo myšleno doopravdy. Jakživ by se nebyl Vašek na mrtvém papíru naučil tak rychle zasahovat cíl jako v této hře, do níž mohl vložiti všecku náruživost.

Týdny to trvalo a švihy Vaškovy byly čím dál tím přesnější a hbitější a pokřiky Romeových kluků čím dál tím vyzývavější. “Vašku, ecco, Vašku, qui, Vašků…” ozývalo se nepřetržitě, když se objevil mezi vozy s bičem. A čím déle se ta hra provozovala, tím pestřejší bylo volání a řádění, všeliké posměšky se do toho vtrousily, vyplazený jazyk, dlouhý nos, fanfáry smíchu. A Vašek beze slova švihal a práskal, jak mohl, stále více dopálen na tu rotu, která se mu už zřejmě posmívala, když se jim dařilo uskočit nebo padnout na zem a jít ráně. A jednoho dne se obvyklý pokřik změnil náhle v strašný jek a řev, že kočoví vyrazili z konírny a lidé vybíhali z maringotek Na volném prostranství viděli jedno jediné klubko rvoucích se kluků”A když k nim doběhli, rozpoznali nejdoleji pode všemi Paola, na němž ležel Vašek a škrtil ho, na Vaškovi leželi všichni Paolovi sourozenci, které Vašek podle možnosti odkopával a setřepával.

Když je roztrhli, byl Paolo úplně vysílen a bez dechu a Vašek všecek zj ežen vzteky.

“Co to bylo?” spustil na ně s jedné strany Hans a s druhé Achmed.

Dlouho nechtěl nikdo s pravdou ven”Až Vašek”Aby se obhájil, odpověděl:

“Paolo na mě křičel dablkau.”

“Dablkau — co to má být?”

“Já nevím. Ale já si to nedám líbit.”

“Dablkau — co je dablkau?” ptal se Hans lidí okolo.

“Snad double cow,” odpověděl pan Harwey. “To anglicky znamená dvojí kráva.”

Další vyšetřování ukázalo, zeje to správné. Světoběžní kluci přišli při hře s Vaškem na to, že Vašku je složeno s francouzského vache a z německého Kuh”A že tedy je to dvakrát kráva. A Paolo z toho tedy hned složil anglickou double cow.

Byl z toho kolem velký chechot, že Achmed Roméno zapomněl i na pohlavky a kopance. Jen Vašek, pobledlý, držel opět bič a stál mezi ostatními. Teď, když se mu dostalo vysvětlení té nadávky, pochopil, že to byla nebezpečná přezdívka, která by mu otrávila celý život zde. Najednou tedy zapráskal bičem a vykřikl:

“A kdo to j eště j ednou řekne, každého zbiju!”

Hans také vycítil, že by Vašku mohl být zesměšněn”A proto dodal:

“Dobře, Vašku.Nedej se. Auslyším-litojáodněkoho,nevezmu sinaného bič”Ale lonžový řemen. Alou, každý po svém!”

I shledal Paolo, zeje nutno ještě více nenáviděti Vašku, neboť všichni mocní se ho ujímají proti hochům, kteří umějí víc. Aleje třeba si dát pozor, protože Vašku má zřejmě hroznou sílu a byl by snad krásného Paola zabil.

Historka s dvojitou krávou byla švanda, která měla vážné pozadí: Vašek čím dál tím víc mluvil řečí, která nebyla žádný j azyk. V cirkuse užívali všichni hantýrky, která byla složena z francouzských, italských a anglických výrazů, čeští dělníci do svých českých hovorů vplétali pokroucená německá slova”Ale Vašek k tomu všemu přebíral, dontérem počínajíc, všeliké výrazy ze všech řečí, které kolem sebe slyšel. A volalo se tu i hovořilo francouzsky”Anglicky, italsky a španělsky, Gevaertsové někdy spolu mluvili švédsky, paní Benvitzová se Steenhouwerem hovořivala holandsky, Romeo klel nebo se dovolával Boha arabsky a turecky. Cirkus Humberto byl jako jazyková archa Noemova, kde měli od každé řeči po páru. Dospělí si na to navykli”Ale u hocha, který v tom žil jako Vašek, nastávalo z toho v hlavě babylonské změtení. Někdy promluvil tak, že mu už vlastní táta nerozuměl a musel si to dát přeložit; ale když Vašek začal říkat i “mašalah” uznal Bureš, že už je nejvýš na čase ochránit jeho českou dušičku před úplným zmatkem.

Tehdy vyhrabal Bureš vzadu v osmičce balíkknížek svázaných motouzem”A kdykoli se hodilo, začal z nich předčítat. Po prvé to bylo, když Vašeku večeře rozčileně vykládaljak byl se byli toho dne málem porvali tygři se lvem; Gambier j e cvičil k společnému vystoupení”Ale toho dne propuklo dávné nepřátelství obou kočkovitých”A nebýt několika hlídačů, s tyčemi, byla by tekla krev. Osmičkáři mluvili o tom, jaká nenávist mezi některými šelmami panuje”A Bureš si najednou vzpomněl, že je na to přece i slavná báseň. A už povstal a hlaholivě přednášel: “Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý…”