Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Museli přiznat Achmedu Romeovi, že Vaška zbytečně netýral. Věděl, že protahování svalů, ohýbání páteře a uvolňování kloubů jsou strašně bolestné procedury”A znal ze zkušenosti, kolik dětí se při tom vyděsí tak, že s tuhostí těla ztratí i odvahu ducha. Ale není nic pro pohled truchlivěj šího než dítě, které dělá své povinné kejkle j en proto, že musí a že se bojí. Čím okamžitě vítězili arabští, breberští a marokánští akrobaté, když v celých rodinných skupinách vtrhli do evropských cirkusů a pouťových bud, to byla právě ohnivost jejich produkce, divoký zápal, který přecházel už i na malá batolátka, že sama nabíhala na zdvižené nohy otce, ležícího zády na zemi”A vyžadovala si”Aby jimi aspoň pohazoval ve vzduchu. Ikarská produkce se rozvinula vždy jako bouřlivé víření v přemetech skocích a Achmed dbal”Aby žádný z jeho žáků neztrácel, čemu sám říkal plamen. Sám někdy, když leže na zádech chytal a vyhazoval svá děcka a hoši kroužili vzduchem a přeletovali se, byl zasažen dravostí produkce jako horečkou, byl zachvácen tempem jako posedlostí, že najednou začal s hlavou na podložce zpívat Súru koní z koránu: “Při koních soptících, kopyty jiskřících, při koních šturmem se za jitra ženoucích, při koních ve cvalu v prachu se kryjících, při koních v čelo vojsk vítězně bijících!” A nohy Achmedovy pak hrály furioso a děti lítaly jako meteory a produkce byla jako ohňostroj a lidé začali tleskat, ještě než Achmed dozpíval súru.

“Alláh je Alláh a strach je strach,” říkával, mluvě o své škole, “bát seje člověku vrozeno”A nebát se, to je teprve výchova. A strach strachem nevyženeš. Strach musíš přemáhat a odstraňovat, jako odstraňuješ slabost svalů. Cvič dobře a slabost se mění v sílu, strach v odvahu, hoch v muže. Frankové zakazují práci dětí v cirkusech. Alláh ví, že se mne to netýká. Můj pětiletý syn je už pro utrpení muž a připraven nésti svůj osud.”

Romeo, pravda, při cvičení řval a hulákal a koulel očima a cenil zuby”Ale Vašek brzo poznal, že to všecko j e na povzbuzenou a pro ohlušení a že Achmedův křikje jako chvaty jeho rukou pln citlivosti. A shledal také, že Achmed nechce po něm vše, co provádí se svými dětmi. Když už Vašek dokázal, že se prohnul dozadu tak, že se rukama dotkl země, spokojil se Achmed tím, že hojen cvičil”Aby to bylo pevné opření; kdežto své děti v tomto stadiu nutil”Aby při tom překlopení roztahovaly ruce na zemi dál a dál od sebe, což znamenalo bolest stále stupňovanou.

“Vašku nebude hadí muž,” říkával Romeo Kerholcovi, když se ten přišel podívat, jak učení postupuje. “Vašku bude skokan a kaskadér a bude mít ušlechtilé mravy kejklíře ze starého rodu. Dobré mravy jsou v Evropě v úpadku. Vy Frankové jíte vidličkou a utíráte se ubrouskem a vážete si kravaty a to jsou samé vnější věci; ale nevíte, jakýje rozdíl mezí nástupní poklonou a poklonou ze zdvořilosti a malou děkovací poklonou a velkou děkovací poklonou a poklonou před padišahem. Ale moje děti”Aby je Alláh zachoval, vědí ještě, co je riverenza lunga na šest taktů a riverenza grave na čtyři a riverenza minima a riverenza semiminima čili breve. To přece patří k vznešenosti umění, že uchovává a předvádí lidem dokonalé způsoby podle starých jemných předpisů, které stanovili nejmoudřejší učitelé ve svatémměstě Kairuánu, v oase Mursuk, ve městě el Obeďd v Korofanu, v Káhiře a v Damašku.”

“Dobrá,” odpovídal Kerholec, “jde jen o to”Aby Vašku”Až bude velký…”

“Vašku nebude velký,” zavrtěl hlavou Romeo.”Alláh učinil”Aby páteř člověka rostla vzpřímená. A když veliký učitel umění Ali ben Rachmadin prosil archanděla Michaela”Aby mu dovolil ohýbat žákům páteř pro větší slávu Aláhovu, vzkázal mu Alláh, jehož jméno budiž pochváleno, že si může vybrat jen dvojí milost: buď pevnou páteř, která poroste, nebo ohebnou, jejíž růst se zastaví. A slovo Alláhovo zůstalo. Nikdo z nás není velký, neboť tělo, které se prohne v kolo neroste.”

Kerholcovi napadlo, že opravdu všichni dobří skákači, které znal, byli menších postav”Ale nepřemýšlel ani o legendě Achmedově”Ani o skutečnosti, že chrupavky dětí při akrobatice kostnatí a zpomalují růst. Chtěl jen vysvětlit Romeovi, že u Vaška jde hlavně o dobré základy.

“Mašalah,” zvolal Romeo, “nejlepší učitel nedá dítěti víc než dobré základy. Koukejte, na příklad tohle.”

Romeo se rozběhl třemi kroky a udělal přemet ve vzduchu.

“Ecco. Co to bylo? Pan Kerohoec řekne salto. Ale Achmed Romeo přitom uprostřed salta udělal plnou piruetu kolem vlastního těla. Štičí skok, signore”A ne salto. A odraz se země, ne z vaší trampolíny. A dopadnutí na zem pomalé a měkké, jako by mne snášelo sedm džinů. Jak dlouho jsem se tomu učil? Šestnáct let, signore, esercizio di sedici anni in totale, než jsem uměl i to splývavé přistání na zem; a opakovat to musím stále, un anno fa, una settimana fa, oggi, domani e posdomani, dnes, zítra, i pozítří — kde mám na to učitele? Ne, signore, učitel j en dítě připraví, uvolní mu tělo, upevní svaly, zocelí srdce, ukáže kroky, jak se na to jde; a všecko ostatní je věc žáka. Achmed Romeo nenaučí Vašku opravdu víc než základy; ale budou to základy nejlepší školy, signore.”

V j edné věci měli všichni cirkusáci pravdu: když předpovídali Vaškovi, že bolesti bude cítit jen v prvních dnech. Myslíval si někdy, že už to ani nevydrží”A j eho tiché hernaj s stokráte mu vyklouzlo skrze zaťaté zuby. A hle, jednoho dne takřka rázem, tělo jako když povolí, všecko se to nějak urovnalo, svaly a klouby se přizpůsobily a Vašek necítil větší bolesti než při kterékoli namáhavé hře. Bylo to ovšem svědectvím, že ho Romeo zpracoval velmi rovnoměrně a důkladně. Ale o tom Vašek nepřemítal. Cítil se najednoujako znovuzrozen a sám vytrvale opakoval první cviky. Stojku vydržel nyní stát nehnutě, i když ho Achmed vzal za ruce a zvedl. A ze stojky a z překlopení nazad přešel k prvním přemetům přes ruce nazpět, které se v hantýrce nazývají flip. A pak cvičil opičí skok, salto pozpátku na jednu nohu, připjat ke šňůře”Aby se nepotloukl a hlavně aby si dodal kuráže. Ale už ho také ani nebolely pády, protože se naučil zapnout svaly zad i nohou, takže dopadal na nějako na tuhé polštáře. I prsty mu zesílily a on dovedl přímým tělem padnout dopředu na holou zem a jeho prsty rozevřené při těle vypérovaly dopad bez nárazu.

Se zánikem bolestí se mu vrátila bývalá nálada. Už zase nevydržel sedět, už zase probíhal stáje i zvěřinec”Aby u všeho byl”A znovu se vrátil k Hansovi”Aby se dál cvičil pod j eho dozorem v jízdě. I to teď šlo ku podivu jinak, Vašek se vyšvihl do sedláš lehkostíjaké dříve neznal”A samo cvičení ho nijak neunavovalo, třebaže Hans ho proháněl podle starých, hodně bezohledných pravidel. Nejhezčí bylo, když Hans dal Vaškovi do rukou míč, rozehnal Mary na lonži do nejdelšího klusu a Vašek si přitom musel míč vyhazovat a chytat”Aniž se mohl podívat na uzdu nebo na koně. Vašek to přijal jako poutavou hru a ve skutečnosti to bylo znamenité jezdecké cvičení pro uvolnění beder a měkkost v sedle. Vašek se v Achmedově škole naučil něčemu, co ho dřív nenapadlo; sledoval pohyby svého těla odděleně. Zakousl-li se do cvičení, pozoroval postupně posuny nohou, rukou, trupu, hlavy a jejich vzájemné působení na rovnováhu; v podvědomí se mu už vyvíjel smysl pro kontrolu těla”A když mu Hans řekl, že dobrý jezdec má ruce s uzdou v pevné, klidné poloze nad sedlem a nerejdí s nimi, stačilo to vysvětlení”Aby Vašek na Mary své ruce ihned zvládl.