Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Pak v něm zase zvítězil dětštější tón a on opakoval s chlapeckou umíněností:

“Vydržím a vydržím a vydržím. A budu skákat lip než Paolo.”

Karas otec viděl, že se tu něco mezi nimi vztyčilo, nějaká přehrada”A Vašek že se ocitá docela jinde, než si jeho táta myslel. Něchtěl-li ho ztratit, musel opustit své námitky a jít za ním. Byl z toho zmaten, u srdce mu bylo úzko samou něžností a láskou.

“Ale já, Vašíčku…” začal měkounce, jako na omluvu. Vašek však hned vycítil, kam táta míří.

“Táto!” vkřikl ostře a pozvedl se. Ale to jen napolo, neboť v tu chvíli zasykl bolestí a sjel zpátky na stupínek.

“Hernajs,” ujelo mu tiše.

“Tak vidíš,” dodal táta polohlasem.

“Já vím,” řekl Vašek a mávl rukou. “Je to, jako bych tam u nás páčil pařezy.”

A řekl to tak, že se už Karas otec podrobil. A aby ukončil tento jejich první a nejzávažnější rozpor, dodal s umělým klidem:

“Povídala paní Hammerschmidtová”Aby ses u ní po obědě zastavil, že bude mít pro tebe vdoleček.”

Vašek utřel si hřbetem ruky nos.

“S povidly?”

“S povidly.”

“Fajn!”

A tak se docela věcnou záležitostí vdolečků dostali z napětí zas do všedního života.

“A pan Albert z Duo Bellini se moc zajímá o tvou práci”A jak to s tebou pan Achmed dělá. Mám prý mu o všem vyprávět, co a jak…”

Kluk před ním přimhouřil oči a vteřinu mlčel. Pak zvedl prst a s chlapeckou důležitostí řekl:

“Ale to, táto, nedělej!”

“Ne? A proč ne?”

“Pan Albert a pan Gustav,” a Vašek se naklonil a mluvil tiše a naléhavě, “oni by to chtěli okoukat… to nejde, táto… to je naše tajemství…”

Karas zmlkl a zadíval se před sebe. V duchu viděl kornaka Arr-Šehira mezi černými sloupy sloních nohou a slyšel jeho zpěvavý hlas:

“Vznešené věci jsou plny tajemství. Projdeš-li utrpením a poznáním, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výš.”

Petr Berwitz neměl poslední dobou ředitelování lehké.

Odvážnou výpravou do Ruska a do Asie se vyšinul mezi vedoucí evropské podniky”Ale toto postavení nebylo nikterak zajištěno. Berwitz věděl lépe než ti druzí, že se v cirkuse stále musí zápasit o prvenství, nemá-li rychle přijít pokles a zánik Každý artista v manéži musí denně bojovat o úspěch stále zlepšovat svůj výkon a také cirkus jako celek musí být stále v bojovém střehu a napětí. To bylo přece to krásné, že člověk žil v ustavičné aktivitě, ve stálém ohni a varu; Berwitz byl nejblaženější, když opustili hamburský klid a octli se v plném ruchu své pouti, s přemnohými překážkami, nenadálými nehodami, nečekanými potížemi, při nichž mohl ihned vyskočit, rozhodovat, zachraňovat, poroučet, jednat. Ale nešlo jen o takové episody, direktor musel myslet také na celý podnik jako ústřední a souborné dílo”Aby nepokleslo”Aby si uchovalo půvab dokonalostí a krásou výkonů”Aby nebylo předstiženo jinými. A tu právě cítil Petr Berwitz v týle nepříjemný mrak, jehož krátké jméno bylo Kranz.

Co byl Kranz tenkrát, když už Petr řídil po boku svého otce a děda veliký cirkus se zvěřincem? Pouhý jezdec v manéži starého Briloffa, který si říkal královská pruská generálně koncesovaná jezdecká a umělecká společnost. A co byl Kranz, když se Petr stal samostatným pánem Cirkusu Humberto? Direktorem takové žabárny s osmi lidmi a s desíti koňmi, při čemž v těch osmi lidech byl už sám Kranz s rodinou. Byl to ovšem rozený cirkusák, syn provazolezce a sám vyučený provazolezec, pak se naučil jezdit u slavného Petra Mahyeua nezapomenutelné paměti a pak byl po léta prvním j ezdcem u toho Briloffa, kde jezdil stoje na čtyřech koních v plné kariéře, pracoval na volném laně, zvedal závaží, voltižoval a skákal salta po hřbetech nesedlaných koní i prováděl batúdu, saltový skok s můstku, přes osm koní. Ale když se po smrti Briloffově udělal se svým běloušem Solomanem pro sebe, měl v celém cirkusu dohromady jednu štolbovskou uniformu a do té se mužští museli stále převlékat”Aby se jeden po druhém mohli objevit před publikem. O takovém podniku mohl Berwitz tenkrát mluvit s úsměvem”Ale když sám vytáhl na tři roky do ciziny a vrátil se zpátky do Německa, s překvapením shledal, kterak zatím Kranz vyrostl; usadil se v Berlíně a vešel do soutěže s nejslavněj šími cirkusy francouzskými, které tam tehdy mívaly zlatý důl. Takový Cuzent & Léjars, takový Dejeans byly elitní podniky, přepychově vybavené, se starou manéžní kulturou, se znamenitými umělci a vynikajícím koňstvem, podniky, pracující s okázalou dokonalostí a s neomylným vkusem; a tento zarputilý funambulista, tenhle tvrdošíjný rejtar, kterýjednou na vzpurného zřízence utrhl těžkou oj od nákladního vozu, jako by to byla rákoska, ten si vzal do hlavy, že vypudí Francouze z přízně dvora a šlechty, zeje předčí, překoná, porazí! Bylo to ztřeštěné šílenství — a byla to nakonec skutečnost: Kranz opravdu ovládl Berlín, vystrnadil Francouze, sám se nasadil na jejich místo, rostl a mohutněl, odvažoval se víc a více a nyní byl opravdu vážnou konkurencí Berwiztovi. Ničeho se nebál, ničeho se nelekal, nejlepší jezdce a umělce vyfoukl Berwitzovi přednosem, jako teď toho Léotarda, toho létajícího Francouze, po kterém se pět let bláznila Paříž, že se nosilo všecko á la Léotard, kravaty, klobouky, střevíce, hole. A to jen proto, že Léotard proletěl denně mezi rozhoupanými hrazdami neslýchaný, nevídaný skok na vzdálenost 27 stop, pravý skok smrti, vysoko v pověří, bez ochranné sítě. Teď, když Léotard nebyl u Berwitze, nýbrž u Kranze, říkal si Petr pohrdlivě, co jen lidé na tom ubohém skrčku vidí. To přece není žádné dělo, ty krátké, slabé nohy dole a nahoře na plecích a na rukou ty bochníky svalstva. Vždyť sám Léotard říká, zeje nejšťastnější nahoře na hrazdě, protože si tam nepřipadá tak šeredný jako dole na zemi.

Ale toho Kranze taky musel teď mít Petr Berwitz stále na očích. Měl taky naj atou stálou budovu v Berlíně, před osmi lety vyhořela a byla postavena z gruntu nová, už to byl velký náskok, že byla modernější, bytelnější a nádhernější než stará dřevěná konstrukce hamburská. Právě než odjel, poslal pan Gaudeamus Petrovi důvěrnou zprávu, že Kranz chce berlínskou budovu koupit. Berwitzovi se rozbřesklo, že musí být teď ve střehu i v Hamburku, protože Kranz tam taky někdy v létě přij el a mohlo by se stát, že by mu vyfoukl i toto jeho zimní sídlo.

Tak se stalo, že mezi posledními věcmi, které Berwitz před odjezdem zařizoval, bylo i pověření pana Hagenbecka mladšího”Aby se pokusil koupit starou konstrukci pro Berwitze a aby ji v příznivém případě dal přes léto upravit, hlavně zavést plynové osvětlení”Aby se od zimy mohlo hrát i večer jako v Berlíně.

I jinak sledoval Petr všechnu činnost Kranzovu velmi bedlivě. Byl to hlavně pan Gaudeamus, který v zimě zajížděl z jeho rozkazu do Berlína”Aby se tam pár dní zablýskl jako rytmistr a baron v zákulisí cirkusu ve FriedrichstraBe a vytáhl všeliké tajnosti z povídavých krasojezdkyň, by i ze samotného Kranze, který byl posedlý úctou k aristokracii a pro baronskou přízeň by byl přeskočil vlastní bič.

Od pana Gaudeama věděl, že má Kranz namířeno i na všeliké lidské zrůdy jako na atrakce a že vyjednává o nějakou Julii Pastranu, mexickou zpěvačku, která prý je celá ve tváři zarostlá hustými černými vousy, má dvě řady zubů a zpívá hlubokým altem staré mexické romance. Její sestra jezdila u Kranze ve voltiži. A o Juliáně přišla nyní zpráva ze Španělska, kde vystupovala mezi pouťovými zvláštnostmi, že se tam do ní zamiloval Yorick, lesní muž kordillerský, strašný obr s vystávajícími tesáky, s modrým obličejem, s půlkou vousů červenou a s půlkoužlutou. Ten Yorickzápasil vklecis třemimedvědynajednou”Ale když ho Juliána Pastrana zamítla, zápasil špatně a jeden z medvědů mu ukousl nohu. Tak to stálo v novinách”A Kranz nato hned porušil své krasojezdkyni”Aby té Mexikánce s plno vousem napsala.