Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“A co říkal?”

“Nic, koukal jako bezduchá”A když jsem vyjeli na břeh, pustil se po vodě hledat svou kouli, šel a šel a víc už ho nikdo nespatřil.”

“No a kam moh jít?” zeptal se někdo.

“Copak já vím, kam Dunaj teče?” pokrčil rameny Malina.

“Dunaj se vlévá do Černého moře,” poznamenal Bureš.

“Pro mne za mne…” mávl rukou Malina.

Druhého dne po této rozprávce přišel o polední přestávce i ředitel Berwitz zhlédnouti ten malý zázrak. Prohlédl si hlavy zvířat a prohlásil, že pro jeho vkus mají koňské hlavy trochu silné žuchvy”Ale jinak že jsou bez vady stejně jako slon. A obrátiv se ke Karasovi, nadhodil mu, že by mohl příležitostně vyřezat třebas dva vzpínající se koně, které by umístili před bránu nebo by je dávali k některé lóži, kterou by chtěl označit jako “královskou”.

“Což o to, pane řediteli,” odpověděl Karas, “po chvilkáchje to možné, když mi opatříte tvrdé dřevo. Ale nejdříve musím vyřezat něco pro paní Hammerschmidtovou. Byla tady před polednem a objednala si to pro svůj vůz. Abych prý jí nad okénko s kasou vyřezal takovou nějakou bohyni Štěstěnu s rohem. Jájí to slíbil… alejánevím, jak to má vypadat. Já jsem jakživ žádnou bohyni s rohem neviděl.”

“Bohyni s rohem?” pozastavil se ředitel. “Co to toho blázna napadlo? Bohyni s rohem! Ale to si ta hloupá ženská popletla, to ona myslela kozu s rohem, rozumíš”Anton, jednorožce — to by bylo takové pohádkové zvíře. Jen jí vyřež kozu s jedním rohem na čele, to se k ní zrovna hodí; Hammerschmidtka má zrovna potřebí bohyně!”

Petr Berwitz odcházel a ještě cestou se chechtal, jak si při obědě bude dobírat švagrovou, že si objednala na vůz místo kozy bohyni.

Z vozu zatím vylezl Malina, který slyšel principálovy názory a jako už tolikrát s nimi nesouhlasil.

“Člověče, Karasi, nedej se mýlit. Když řekla bohyně, takto přece není koza, to dá rozum.”

“No jo, Malino”Ale jak vypadá bohyně? A kde má ten roh? Na hlavě? Na čele?”

“Já, brachu, to j á nevím. Rohatou bohyni j sem j eště nikdáž neviděl. Jednou jsme měli sylfidu, mořskou pannu”Ale to byl švindl, té jsme vždycky odpoledne přidělávali rybí ocas. A rohatá nebyla.”

, Já už si s tím hodinu lámu hlavu. Snad to bude vědět Kerholec nebo Bureš…”

“Bureš. To je to pravé. Bureš to ví. Já k němu skočím.”

A staroch se zvedl, hlavu plnou přemítání o rohaté bohyni.

Než však došel do menažerie, už si to v hlavě popletl. Bureš tam čistil opičí klec.

“Povídám, Bureš,” spustil na něho Malina, “jakpak vypadá bohatá rohyně?”

“Cože?”

“Bohatá rohyně j ak vypadá…”

“Bohatá… co?”

“Rohyně.”

“Co to má být?”

“No přece rohyně s bohem. Jenom tam s Antonem nevíme, jestli ho má nahoře nebo na čele.”

“Rohyně s bohem?”

Bureš se zkoumavě podíval po Malinovi. Nebylo vidět, že by starochu už přeskočilo.

“A Karas to chce vědět?”

“Ano. Kasírka si u něho objednala”Aby jí vyřezal rohyni Štěstěny s bohem…”

V tu chvíli Bureš zařval”Až se zvěř kolem vyděsila”A začal se svíjet smíchy.

“Táto Malinu… tohleje pěkná konina…”

“Jaká konina, Honzo?” durdil se staroch. Ale nemohl z rozřehtaného Bureše dostat žádné vysvětlení. Proto se obrátil a mašíroval zpátky k osmičce.

“Anton, neřezej kozu. Bureš říká, zeje to konina. A já tomu vůbec nerozumím.”

Antonín Karas starší našel tedy v cirkuse celkem dobré bydlo, lepší, než čekal. Ale velké starosti mu dělal Vašíček. Co se s Vaškem dalo, na to nechtěl Karas ani pomyslet, natožpak to vidět.

To si Karas hned první den Vaškova cvičení zaskočil k modré maringotce”Aby viděl, jakto synovi jde. Ale co spatřil, nad tím mu srdce ustrnulo hrůzou. Ten Breber, ten machometán stál tam u schůdků, levou nohu měl o jeden z nich opřenou, že mu šlo stehno vodorovně. A Vašek ležel zády přehozen přes stehno, hlava a ruce mu visely na j edné straně, nohy na druhé a ten divoch, ten násilník tiskl mu oběma rukama hrudník a kolena dolů, nic jinak, než jako by chtěl Vaškovi zlámat páteř.

“Lá iláha illáláh,” supěl při tom neboť se opíral o hocha ze všech sil, “viola, to to lupe… to to křupe… mašalah, kosti se lámou…. klouby se vytahuj í… všecko bolí, j á vím, j á vím, mio ragezzo, j en se drž… je třeba slogare il dorso, vykloubit hřbet, la spina, tutto scheletro, celou kostru… oh, oh, la vertebra… bene, bene benissimo… viola…”

Karas otec slyšel mezi těmi výkřiky jen vzlyky, vzdechy a úpění svého syna. Neviděl mu do tváře, jak zbrunátněla nahnanou krví, jakjezkřivena bolestí, jak se zuby zoufale zakusují do rtůa z očí se bezděky derou slzy. Neviděl to”Ale i tak se už řítil vpřed”Aby to hrůzné týrání zamezil. Vtom však proti němu vyrazil Paolo, který stál vedle svého otce a všecko sledoval. Vběhl Karasovi do cesty”A volaje “Ecco, signore, ecco…”, překlopil se lehounce nazad”Až ruce přišly na zem, ba až dosáhly nohou. A uchopiv nohy za lýtka, prostrčiv mezi koleny hlavu, která se usmívala, začal před Karasem pobíhat a poskakovat, načež se jediným pružným vymrštěním narovnal, udělal velký divadelní ukloň a zvolal znovu: “Fa niente, signore Antonio, to nic není… schauen Sie…” Aprovedl na místě tři přemety.

Opravdu těmi kejkly zadržel Karase, že se vzpamatoval z prvního rozčilení a obrátil se”Aby trýznivou scénu neviděl. Slíbil přece Kerholcovi rukoudáním, že se nebude do ničeho plést, co Achmed s hochem podnikne. Kerholec věděl, že to bude utrpení”A stál na tom, že zdravý chlapec všechno vydrží a že by Achmed sám Vaška propustil, kdyby cítil, že není schopen cvičení. Konečně tu byla jedna naděje: že Vašek v poledne prohlásí, že tohle nelze vydržet.

Karas tedy odešel”Ale jak mu srdce přetékalo bolem, svěřil se se svou starostí prvnímu, s kým se dostal do hovoru. Byl to náhodou pan Arr-Šehir, který přišel za Bingem, právě když mu Karas poklízel stáj. Ind vyslechl j eho stesky vážně a pozorně. A usednuv mezi přední nohy Bingovy, který mu chobotem milostně dýchal do ucha a za krk, stejně vážně a zamyšleně odpovídal moudrostí své vzdálené země:

“Vznešené věci jsou plny tajemství. Jedině člověk, jemuž víla podala květ lotosu, dovede projíti zavřenými branami. Ale ani ten neprojde jimi tak, jak se narodil. Vznešenost se otevírájen vznešenému. Člověk se rodí jeden jako druhý: na nejnižším stupni. A stoupá výš jen tím, že se přerozuje. Poznání je utrpení. Projdeš-li poznáním jako utrpením, jsi jiný člověk, jsi o stupeň výše. Cesta přeměn a cesta utrpení je právě tak dlouhá jako cesta k moudrosti. Každé umění má své zákony. Nejkratší zákoník má umění milovati. Největší zákoník má umění opatrovati slony. Psal jej jeden světec dvanáct tisíc let, kdy žil v rajském pralese se slony jako se sobě rovnými, po boku své matky, která byla bohyně, zakletá zlým jigim v slonici. Kdo se tolikrát přerodil bolestmi, že dospěl k posledním tajemstvím zákoníku, stane se králem slonů, kteří sami beze slova jdou za ním”Aby mu sloužili. Ale”Ach, jeden život lidský nestačí na tolik přerodů. Je třeba se mnohokrát narodit a mnohokrát trpět”Aby se člověk stal králem a pánem Posvátných. Moudří přijímají utrpení a stávají se moudřejšími. Viděl jsem Binga, který dýchal tvému Vašku do tváře a ohledával jeho ruce. Bingo vidí, co my nevidíme. Bingo ví, že Vašku nese květ lotosu. Bingo čeká, že se Vašku přerodí. Bingo se dočká. Vašku vydrží.”