Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Arr-Šehir přešel do zpěvavého hlasu a slon nad ním se kolébal k jeho zpěvu. Karas opřený o lopatu nerozuměl; bylo mu jako by poslouchal nějaké konejšivé evangelium. Arr-Šehir dozpíval a vztyčil ruku. Slon objal jeho tělo, zvedl nepřipoutanou levou nohu a postavil si Arr-Šehira na její koleno. Arr-Šehir vznesl dlaně s prsty napjatými do oblouků a jemně hladil víčko jeho oka. Uši Bingovy se chvěly. Arr-Šehir se mu uklonil. A Posvátný vzal Arr-Šehira a opatrně jej postavil na zem. Arr-Šehir se mu znovu poklonil a opustil stáj.

Karas cítil j akési uklidnění”Ale j eho nedůvěřivý mozek mu vzápětí našeptával: ten ti mnoho nepověděl. Jsi zas tam, kde jsi byl. Odložil nářadí a šel do šapitó. V bráně stáli oba bratranci Gevaertsové a čekali”Až se uvolní manéž pro jejich cvičení. Karasovi napadlo, když je spatřil, ti že jsou přece mnohem lepší znalci než ten Indián. A pozdraviv staršího Alberta, s kterým se již od vidění znal, poprosil ho o radu, co má dělat.

Albert a Gustav Gevaertsové, Duo Bellini, byli Švédové friského původu; jejich dědeček se tam nějak dostal s generálem Bernadottem a zařídil si v Uppsale obchod s ovocem, kávou a jižními plodinami. Jeho dva synové, Johannes a Lambert, měli studovat”Ale během doby se ukázalo, že nejde ani to”Ani ono”Ani otcův obchod”Ani studie synů. Oba mladé Gevaertsy rozhodně víc bavil tělocvik než latina”A když si otec musel doznat, že nemá na jejich studie, ba že sám se bude muset všelij ak protloukat, smířil se s tím, že hoši učiní ze své záliby živnost. Johannes a Lambert nacvičili společně pozoruhodné silácké číslo akrobatické a jako Frčres Gevaerts odjeli do Paříže hledat štěstí u cirkusu, který tam byl tehdy ve velkém rozkvětu. Oba byli štíhlých atletických postav, hezcí plavovlasí hoši, kteří dobře dovedli prodat své vystoupení. Uchytili se, měli úspěch, oženili se a z jejich dvojího manželství vyšli bratranci Albert a Gustav, kteří siláctví otců zjemnili na skoky, piruety a salta a dovedli “pracovat i na komiku”. Jak skoro všichni praví artisté byli to lidé zamlklí; jejich celý život se vybíjel jen za představení v manéži”A co žili kromě těch čtvrthodinek, byla jen stálá příprava a soustřeďování k výkonu. Tak jednoslabičně přijal nyní Albert i Karase; ale brzy začal se zájmem naslouchat jeho žalobám, ba přivolal si ještě Gustava.

“Pojď sem, Gust, tohle je zajímavé. Tady Anton je otec toho Vašku, znáš ho”A dal ho do učení k Achmedovi. A Romeo začíná tím, že mu láme páteř. Jakže to dělá? Nohu na stupátku a hocha má přes ni přehozeného? Na zádech, toť se ví? A mačká ho, jako by ho chtěl zlomit? A přehazuje si ho na noze výš a níž?”

Karas bolestně přikyvoval a oba akrobati se podívali na sebe.

“Vidíš, Berte, tohle bude to pravé!”

“Ano, Gust. Otec vždycky říkával, že starší komedianti měli zvláštní methody na každý trik.”

“A my jsme začínali hned opičím skokem. Ta vytahaná páteř, to je, co nám pořád chybí.”

“A je to báječně jednoduché: ohnout přes koleno. To mi otec taky dělával”Ale obráceně, při výprasku.”

“Člověk se pořád učí. Bohužel, že je to pro nás už pozdě. Ale kdybych se, Berte, oženil, to bych dětem lámal páteř už od pěti let.”

“To se ví, Gust, čím dřív, tím lip. To je ohromný objev, co jsi nám tu”Anton, udělal. My tam nemůžeme jít a čumět tomu Breberu do práce. Ale ty to budeš teď denně sledovat, to bys nám moh po každé řič, co bude Achmed s Vašku dělat.”

“Ale všecko”Anton, všecko, jak ho láme, jak ho svírá, jak ho prohýbá, jak ho vykrucuje, natahuje, jestli ho sváže do kozelce, jestli ho kope, oni prý také kopají…”

“Pro boha živého,” vyděsil se Karas.

“Ano- Tedy kdyby ho kopal, to nám také řekni, kam, do které části, kolikrát. Domnívám se, že na jisté věci je kopnutí ohromně prospěšná věc…”

“A hlavně, jestli kope špičkou nohy nebo plochým chodidlem. Já myslím, že chodidlem.”

“A až budou dávat facky… no, to on už nám Vašku ukáže sám, jak Achmed učí sázet facky…”

Duo Bellini bylo najednou plno ohně a mlsně toužilo po kdejakém mučení, na které si dovedli vzpomenout. Karasovi, který si přišel pro útěchu, bylo z toho až zle.

“Pane Alberte, pro smilování boží… vydrží to ten chlapec? Smím ho v tom nechat?”

Oba rozjaření akrobaté se na něho zadívali zprvu nechápavě.

“Ach tak,” zvolal konečně Albert a vracel se do své zamlklé vážnosti, “nebuď”Anton, blázen. Buďto Vašku to v sobě má, nebo nemá. Nemá-li to v sobě, uteče už teď Achmedovi a víc ho tam nedostaneš ani bitím. Ale protože tu ještě není, má to v sobě. A když to má v sobě, nebude za týden cítit ani ránu”Ani pád.”

“Je to tak”Anton,” dodával Gustav Gevaerst, “a věř nám, že je to ta nejlepší škola. Nemám pravdu, Berte?”

“Máš pravdu, Gust. Gambier už odklízí klec, skočme tam honem, než přijdou koně.”

Karas měl trapný pocit, že nepochodil, že se spletl, když hledal radu u těchto dvou. Vtom procházel kolem něj kapitán Gambier. Karas ho pozdravil bonžúr.

“Bonjour… oh, c'est Anton… já vidět Vašku u Achmed… gratuluji… famos, famos… il est vraiment magnifique, ce petit gars… Vašku je bravo, moc bravo…”

Karas se na ty pochvaly uklonil a bylo mu zase hůř. Ale ať se po cirkuse vrtl kam se vrtl, všude mu všichni jen schvalovali, co Achmed s Vašku provádí. Jen dvě osoby našel, které mu trošku porozuměly. Jedna z nich byla paní Hammerschmidtová. Spínala ruce a lomila jimi, když jí vyprávěl o ranním výjevu u modré maringotky, volala “schrecklich! entsetzlich!” a zase “das herzensgute Kind!” a slíbila mu, že přinese odpoledne pro Vašku dva vdolečky od oběda”Aby si to živobytí osladil. A druhý člověk, který s brutalitou Achmedovou nesouhlasil, byl pan Selnicki. Kapelníkměl pohled trochu zamžený, když naslouchal Karasovi. Pak se tam objevila i slza”Ale to už Karas věděl, že nesmí přičítat nějakému dojetí. Však také pan Selnicki klidně všechno vyposlechl, napil se, pomlaskl a řekl: “Na já, co se tu dá očekávat. Po mém názoru se má sedmiletý kluk učit hrát na klavír. Ale ty přece nemůžeš zapřáhnout klavír do menažerie. To j e ta celá prašivina života a umění. Servus.”

Po všech těch rozhovorech zůstávalo to hlavní nakonec zas jen na tom, s jakou přijde Vašek v poledne.

Když se Karas přihnal k osmičce, Vašek už tam seděl na schůdkách.

“Co, Vašku, Vašíčku, jaké to bylo u Achmeda?”

“Dobrý, táto,” odpověděl Vašek s nezvyklou vážností. “Půjde to.”

“A co jste cvičili?”

“Dvě hodiny mne učil dělat taneční kroky a děkovat obecenstvu.”

“Cože — děkovat se?”

“Ano. Pan Achmed říká, že nejtěžší je poděkovat se a poklonit se obecenstvu”Aby to šlo na všecky strany. On chce”Aby to bylo pěkně provedeno, podle pravidel”A říká, že už to nikdo tady neumí.”

“Ale já jsem tam ráno byl a viděl jsem docela něco jiného… jak tě lámal…”

“Tys tam byl, táto?” Vašek se podíval na Karase a zaostřil oči.

“Byl… a viděl…”

“Tak to tedy nesmíš. To nesmíš, táto.”

Vašek mluvil, jak ho Karas ještě neslyšel. Něco z dospělého znělo v tom hlase a něco rozhodného, jako ujeho maminky.

“A proč bych nesměl…”

“Protože bys to nevydržel, táto,” řekl pevně Vašek a dodal: “A já to vydržím.”