Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Tyhle zprávy byly hlavní příčinou, že Petr Berwitz přijal do programu trpaslíky; ale od chvíle, kdy přijeli, už toho litoval.

“To nejsou žádní cirkusáci,” stěžoval si u rodinného oběda, “pořád jsou samý nářek a samá žaloba k ředitelství, jako bych neměl nic jiného na starosti, než dostane-li mrňavý pan Mittelhofer pro své číslo koberec a nebude-li paní Mittelhoferové postel ve voze příliš vysoká. Čert mi je byl dlužen.”

“To není jen to, Petře,” odpověděla mu Anežka, “v tom je ještě něco jiného. Ty jsi věděl už předem, že trpaslíci nejsou cirkus. Máš jasný cit pro to, co je čistá práce a linie. To není žádný styl, když mezi krásné tvory a dokonalé výkony dáš párek lidí, na které příroda zanevřela.”

“To mi bylo hned zřejmé, jak jsem je uviděl.” “No ovšem, vždyť je to jako mušinec na obraze. Hledáme pořád krásu, sílu, mládí, svěžest, půvab”A najednou si přivedeš dvě lidské pitvory, dva nešťastníky, kteří mají neobratnou postavu dětí a k tomu mrzutý rozum zlobivých starců. A nebyl bys to udělal, kdyby ses byl řídil vlastním vkusem. Ale to ti pořád vězí v hlavě ten berlínský, tenKranz.”

“Dovol, Kranz přece nemá trpaslíky!” “Nemá”Ale bude je mít. Kranz bude mít všecko, z čeho bude cítit peníze. Ale byl by vzal Wollschláger do svého cirkusu zrůdu?” “Wollschlágra mi nepřipomínej. Wollschláger zkrachoval.” “Ano”Ale ve cti a slávě. Všechno, co on dělal, mělo sloh. Když jsme s Marií Annou jeli tenkrát za vámi do Antverp, řekl sám hrabě ďAscensons v kočáře:,Mes chčres, ce que vous verrez, c'est un cirque qui a du style.' Pamatuj si to: Cirkus, který má sloh. A to nám ještě říkal:,Všecko, co má svůj sloh, je hodno úcty a obdivu ušlechtilého člověka. Svět se teď rychle mění, kázají nám o vývoji a revoluci. Ale ani vývoj”Ani revoluce nepřinesou nic cenného, nedají-li tomu zároveň sloh. Ztratíme-li styl, jsme jen nevýznamné množství, kupa, hromada, chaos. Teprve forma, teprve sloh tvoří krásu života.' To nám říkal hrabě ď Ascensons”A pan podkomoří byl znamenitý člověk”

“Inu ovšem, pan hrabě je pan hrabě, vysoké zvíře…” “Ne tak, Petře. Pan hrabě může být také vrták. A člověk z cirkusu může být vynikající osobnost, když je svůj a nešilhá za jiným. S těmi trpaslíky jsi zašilhal za Kranzem”A já jen čekala”Až na to sám přijdeš. Pochop přece, že jak se začneš zařizovat podle něho, odevzdal jsi mu vedení a bezděky před ním ustupuješ. Kdežto já chci”Abyste se změřili a každý ukázal, co máte v sobě. Snad bude Kranz lepší obchodník a vydělá miliony a my se snad ocitneme na mizině. Ale my budeme dělat čistotně svou věc a nepustíme do ní žádný nešvar. Kranz je velký člověk a silný, moc umí, podceňovat ho nesmíš; ale ať si stokrát říká svému cirkusu institut, ty ještě pořád víš víc, co je opravdový cirkus, než on.”

“Myslíš, že Kranz dělá chyby?”

“Dělá, jako tyje děláš. Každý děláme chyby. Ale jde o to”Abys dělal své chyby a ne Kranzovy. Dvouhlavé tele bys nevystavil, to bys hned cítil, že to je pro boudaře a ne pro Cirkus Humberto. Já chci”Aby ses řídil podle svého. Tahle aféra nic není, smlouvu příležitostně rozvážeš”Ale Kranzovy praktiky nech jemu.”

Petr Berwitz měl pocit, že mu Anežka řádně drhne hlavu. Aby to skončil, obrátil se k ní najednou s otázkou:

“A co dělají lvíčata? Dnes jsem se na ně ještě nepodíval.”

“Vede se jim dobře. Vašku by je mohl začít ukazovat, jsou už čtyřnedělní.”

“Ah, Vašku. Pravda. Dobře, žes mně připomněla. Musím se pozeptat, co je s jeho ježděním. To bych pak mohl trpaslíky vyndat.”

Vysunul přitom levou ruku”Až vylezla bělostně bílá manžeta.

“A pak tě ještě”Anežko, prosím”Abys mi nikdy nedávala manžety do prádla, dokud si neopíšu, co mám na nich zapsáno.”

Berwitz zamířil ke stájím a zavolal si Hanse.

“Co je s Vašku? Učí se jezdit?”

“Pane řediteli, Vašku je nám nevěrný. Vašku se dal, s odpuštěním, ke komediantům.”

“Co to povídáš?”

“Ke komediantům, pane řediteli. Musím to na něho žalovat. Chyt se toho Afrikána, co vyhazuje nohama vlastní děti do vzduchu”A místo aby trpělivě jezdil, šel k němu do učení a dává si od něho kroutit tělo.”

“Ale”Ale,” vrtěl hlavou Berwitz. “Vašku to bere vážněji, než jsem si myslil. To ho dal k Achmedovi otec?”

“Kdepak Anton. Ten je z toho celý nešťastný. Já, prosím, nechci žalovat”Ale asi to spuntoval Kerholec. Nevyrostl u koní a je mu to všecko jedno, jezdec nebo komediant. Ale Vašku, s dovolením, má ke koním cajk, to člověk vidí, j ak se k nim staví, j ak j e bere do ruky. A nejvíc by to pan ředitel poznal na koních, jak ti přijímají Vašku. Shetlanďáci jsou přece nějak tvrdohlaví”Ale Mary je před Vašku měkká na slovo. Ten hoch je vyložený koňák, pane řediteli, vyložený koňák”A to nemá být”Aby člověk od sedla zběhl za komedianty, to j e hanba pro celou maštal, pane řediteli…”

Hans, rudý ve tváři, hudroval, jak ho ještě Berwitz neviděl a neslyšel. Až se musel v duchu smát tomu, jak kočí opovrhuje akrobatem; u cirkusu celkem vládla rovnost”Ale u nižších lidí, jak viděl, žila přece jen hierarchie a stavovská pýcha.

“Nu,” řekl Berwitz,”kouknu se na to u Achmeda. Kdyby to bral vážně, taky by na tom něco bylo. Ale Vašku přece jezdí na Mary?”

“No, jezdí, jezdí,” odpovídal Hans, “v kroku a v krátkém klusu to jde”Ale toť se ví, figuru to nemá žádnou, ruce mu plavou, patu nemá ještě prošlápnutou, neumí koně sebrat do pozoru, to všecko se musí učit; a teď, co mu ten Arab týrá tělo, leze na Mary jako na pec a sedí na nijako potlučená opice. Ještě je zázrak, že vůbec má chuť jít do sedla, jámyslím, že má tělo od toho schinderhanesa zmasakrované na nudle.”

“Hlavní věcje, že ještě neztratil chuťkježdění. Tomusímeu něho podporovat. Dneska je málo lidí, kteří se tak dovedou zakousnout do řemesla.”

“Proto o tom mluvím, pane řediteli. To jsem byl ještě u Wollschlágra, co dělal největší zázraky s koňmi”A ten už naříkal, že mu opravdový jezdecký hoch nepřijde pod ruku za celá léta. A tak jsem si řek: Hans — ono to mělo být mé tajemství”Ale pan ředitel je principál, že ano, tak jaképak před ním tajemství — řekljsem si: Hans, ty zvíře člověčí, ty tu celý život soužíš těm zvířatům — a naši koně jsou pasáci, pane řediteli, to zas jo, veskrze samí pasáci — povídám tedy, sloužíš tam pašákům a nic po tobě nezbude, rajn kór senkrecht nic”A tu je ten chlapec, který jednou může jezdit jako Guerra, — co kdybys pro něho připravil číslo?”

“Číslo pro Vašku?” zvedl Berwitz obočí a podíval se pozorněji na rozohněného Hanse.

“Myslil jsem si, že by se moc líbilo, kdyby po všech těch velkých číslech s hřebci a klisnami přišli najednou naši čtyři poníci ve volné dresuře a kdyby místo pana ředitele vedl ty koníčky chlapec, který by byl oblečen jako velký, s cylindrem, ve fraku, v ruce bič”A dělal všecko jako dospělý. Já bych koně vycvičil a připravil…”

Berwitz ho velmi pozorně poslouchal a nyní ho vzal za rameno.

“Pamatuješ se, Hans, na tu červenou vestu, kterou jsem nosíval, když jsem předváděl rapy? Tolik se ti líbila.”

“Jak bych se nepamatoval. Bože, to byla vesta! Se zlatými knoflíky. Nejkrásnější, jakou jsem kdy viděl. Já jsem se kolikrát ani na rampy nekouk, j ak se mi líbila ta vesta.”