Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Pro tyto úkoly bylo třeba nejen mimořádných schopností”Ale i skutečné pracovní vášnivosti. Vysoký, štíhlý pan Gaudeamus”A hezkým plnovousem, rozděleným uprostřed pěšinkou, s hladce přičísnutou patkou lesklých vlasů, s bystrým pohledem očí a stálým úsměvem na rtech, uměl si získávat lidi a měl i pracovní tempo. Ve výjimečných případech, kdy selhávalo všechno osobní kouzlo a všechna výmluvnost, sahával v náprsní tašce do zvláštní přihrádky, odkud vyňal navštívenku, kterou znalo jen málo lidí, navštívenku s krátkým textem: Rytmistr baron v. Schónstein. Býval to poslední zázračný klíč, který vždycky otevřel vzdorující zámek

Navštívenka nebyla podvržená. Baron Max ze Schónsteinu sloužil u rakouských hulánů a měl zvláštní štěstí, že s ním od poručických let vymetali nejzapadlejší, nejopuštěnější garnisony haliče a Bukoviny. S ním, s krásným Maxem, který býval zvyklý oslňovat vídeňské promenády a pyšnit se na dopoledních projížďkách v Prateru. Postihla ho všakjedna malá nehoda: byl při tom, když tenkrát “splašený arcivévoda” skočil s koněm přes rakev, nesenou na chudém venkovském pohřbu tam venku za Brigittenau. Jeho Veličenstvo se velmi rozezlilo, když mu pobočník podával zprávu o nemilé výtržnosti, která pobouřila obyvatelstvo. Hněv nejvyššího pána dopadl i na Maxe; byl okamžitě komandován do Stanislavova. A nyní se začala nejdivočejší část jeho života: šílené pitky, karban, bláznivé jízdy po kraji, marné intervence v hlavním městě, návraty s kocovinou, pletky se ženskými, pletky, které často hraničily na únos a na jiné delikty podle trestního zákoníku. Konduitní jeho listina byla po té stránce nevalná”Ale voják baron Schónstein byl, to se nedalo upřít, jezdec fenomenální; z dostihových závodů odjížděl vždy se šerpou vítěze. Po té stránce byl chloubou pluku, který se na něho mohl spoléhat. Tahle vlastnost a pak jakýsi oposiční duch v kavalerii, tiše bojující proti císařským rozhodnutím, zabezpečovaly krásnému Maxovi postup přes všechnu nepřízeň. Jiné však to bylo s jeho jměním. Podědil postupně několik milionů zlatých stříbra”Ale většina toho byla již předem upsána ve směnkách smečce haličských upírů, kteří umožňovali panu baronu jeho nezřízené kavalírství. Byly to věci, o kterých se vyprávěly celé legendy; jedna z nich se týkala i Cirkusu Humberto, jejž si nadporučík baron Schónstein objednal ze Lvova ke zvláštnímu zájezdu do Kolmyje a tam jej čtyři dny se vším všudy napájel a hostil.

Pak přišla ta nehoda v Mezohegyesi: při skoku na irské lavici padl pod ním hřebec Kolibri a zlomil si páteř a Schónstein byl potlučen tak, že ho osm neděl flastrovali a sádrovali ve špitále. Když vylezl, byl poloinvalida, který se již nemohl posadit na dostihového koně. Přeložili ho ke kancelářské službě, což pociťoval jako nesmazatelné ponížení. Přišlo na něho několik let hořkosti. Rodinné jmění se smrsklo vniveč, jezdecká sláva zmizela, zbyla jen služba při nákupu remont, futráže a výstroje. Ve ztrpklém baronu se ponenáhlu začaly probouzet talenty, kterými si jeho dědeček získal baronát. Okolo jeho nákupů se všelicos pošeptávalo”Ale rytmistr baron Schónstein zůstal oním krásným Maxem, jemuž se po zářivý, neodolatelný úsměv ve společnosti všechno promíjelo. Jen on sám byl pod svůdným zevnějškem krutě nespokojen; co dělal, neodpovídalo ani jeho ctižádosti”Ani jeho neklidné krvi; a mimo to cítil, že nevybředne-li brzo z peněžních machinací, které načal, skončí svou kariéru velmi ostudně.

Tou dobou přij el za ním mladý Berwitz. Šel si za osvědčeným mecenášem poptat se, nemohl-li by zase uspořádat zvláštní představení pro posádku”A našel šlechtice důstojníka před úplným krachem. Poseděli spolu ovšem po pansku při několika lahvích vína”Ale Berwitz prohlédl zkušeným okem novou situaci a neváhal nabídnouti panu rytmistru východisko z ní. A baron Schónstein, cítě, že se už nad ním vlny zcela zavírají, přijal. Za pár týdnů se posadil do účetnického vozu Cirkusu Humberto a za rok jel v landaueru do světa jako pan Gaudeamus, Gajdámoš, Běhák. Udivoval svět dokonalostí způsobů i světáckou zkušeností”A všichni, kteří s ním měli co jednat, cítili, že roztomilý pan Gaudeamus j est obklopen taj emstvím. Tím lépe však se dařilo věcem, které prosazoval, tím lépe se vedlo Cirkusu Humberto.

Petr Berwitz si mnul ruce, že zas jednou správně rozpoznal vhodného člověka.

Záhadný pan Gaudeamus byl tedy první etapa v putování Cirkusu Humberto. Druhou měl na starosti Karel Kerholec. První přijížděl na místo, které jim Gaudeamus vyjednal”A jako placmistr zkušeným okem rozhodl, na kterou stranu bude vchod cirkusu, kde bude jeho zákulisí”A už šňůrou s kolíky rýsoval do půdy ústřední kruh manéže, pak obvod hlavního stanu, pak půdorys předního stanu čtvercového a zadní kryté chodby k stájím a zvěřincům. Zatím už dojížděly první pracovní a zásobní vozy, party dělníků vyskakovaly a každá rovnou se chápala své speciální práce. Čtyři muži z Kerholcova vozu nastupovali s kladivy a železnými kolíky. Původně každý z nich zatloukal jeden kolík”Ale Kerholec přišel na to, že práce postupuje rychleji a kolíky mohou být větší a bezpečnější, když všichni čtyři zatloukají vždy jeden kolík. Těmto lidem, kteří vesměs přišli z vesnice, měnil se hrubý nádenický úkol ve veselý rytmus mlatců. Starý Malina udeřil první a po něm sletěla na plochou hlavici”kotvy” tři kladiva druhých; ramtadata, ramtadata, dopadaly údery ve čtyřčtvrtečním taktu a železo jelo do země jako do másla. A hop, skočilo se pár metrů dále k druhému kolíku, který již ležel připraven na svém místě”A znovu se rozvířil vzduchem čtvermonohý tanec kladiv. Tak obešli rychlým tempem něj větší vnější obvod svého díla a pokročili o pár metrů blíž ke středu, kde začali zatloukat runtovky, svislé tyče nesoucí příští plachtovou boční stěnu. Jiná parta zatím vyhloubila dolík pro patu mastu. To byl ústřední stěžeň, nesoucí celou vrchní konstrukci. V tehdejších cirkusech byl jen jeden a zvedal se uprostřed manéže. Teprve po letech se přišlo na to, že jej není třeba zapouštět do jámy, že jej lze zvednout na ploché zemi a čtyřmi lany udržet v bezpečné rovnováze. A ještě později byla vynalezena konstrukce dvou šikmých mastů s příčným břevnem, které na háku drželo celý stan a dole ponechalo manéž volnou. Když mast ležel na zemi připraven k vztyčení, nadešla nejodpovědnější práce Kerholcova, kterou nikdy nikomu nepřepustil: upevnit na horní konec kladkostroje. Bylo to pár uzlů, na nichž závisely životy všech lidí ve stanu. Pak bylo možno mast zvednou a prvními čtyřmi ségly, pevnými lany, j ej křížově připnout, zakotvit na čtyři protilehlé kolíky v zemi. Jiná parta rychle rozvíjela po zemi hvězdicovitou síť lan, najedné straně přivázaných k železným kolíkům, na druhé se sbíhajících u stěžně; a všichni se pak vrhli na široké plachtové pláty, které se rozvalily po zemi a přivazovaly k séglům. A pakplacmistr Kerholec vytáhl píšťalku, spojené ruce se zachytily provazců kladkostroje a krátká hvízdnutí zdávala rytmus, jímž se šapitó začalo zvedat od země jako obrovská šedivá houba. Bylo pakještě nutno upevnit boční plachty na runtovky a propadající se, proborcené dílce stropů vzepřít šikmými břevny šturmovek”Ale to už pojížděly vozy s vnitřním zařízením a vyklápěly obloukovité gradiny, stupňovitá sedadla, jež šla v přesném pořádku číslo za číslem do stanu a rychle se spojovala v kruhový amfitheatr. Ještě nebyly gradiny smontovány a ještě se kulatá pista uprostřed nezaplnila pilinami neb pískem z nesčetných pytlů a už se vzadu pod Kerholcovým komandem táhla plátěná galerie s dlouhými žlaby, do níž mohli uvádět koně a stavět je v témž pořádku, na nějž byla zvířata uvyklá. A vozy s klecemi zajížděly do sousedství, některé také pod plachtovou střechu, některé na volno”A za nimi vlastní maringotky, především velký ředitelský vůz a pak ostatní, jedny dokonalé obývací vozy, jednyjen starodávné domečky naložené prostě na valníky. Za příznivých okolností, nebylo-li překážek a bylo-li všechno mužstvo zapracováno, dokázal Kerholec postavit a upravit šapitó i s vedlejšími stanovými přístavky za půl třetí hodiny; to ovšem musel zabrat a nasadit kdekdo.