Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Petr Berwitz, Emír bílých koní a plukovník perské jízdy, turecký pasa a inspektor císařských koníren padišahových, ředitel a majetník Cirkusu Humberto, pán jeho stájí a zvěřince, stál tu s miniaturami exotických řádů na vyžehleném kabátě a před ním malé lidské skvrně s bystrýma, pozornýma očima.

“Tyjsi tedy Vašku?”

“Ano, pane řediteli.”

Berwitz si vzpomínal, že v posledních dvou dnech tu a tam zahlédl mihnout se stájemi nebo chodbami tohoto kluka.

“ A co tu děláš?”

“Všechno, prosím, co je třeba.”

“Ajajaj. A čímpak vlastně jsi?”

“Ještě ničím. Ale budu.”

“Hm”A čím budeš?”

“Vším. Budu jezdit na koni a skákat a krotit tygry a předvádět lipicány a vůbec.”

“Ale”Ale — a co slon? Nechceš taky cvičit slona?”

“Ó, Bingo mě má rád”A až pan Arr-Šehir nebude moci vystoupit, převezmu si třebas Binga a budu s ním obědvat.”

“Podívejme se!” zvolal všemohoucí Petr Berwitz docela už pobaven. “A což takhle direktorem — to nebudeš?”

,Budu.”

“Direktorem takového cirkusu, jako je Cirkus Humberto?”

“Většího. Kdybych já byl direktorem, měl bych osm slonů a velikánskou kec se lvy a tygry a moc a moc koní…”

“Takto abychom se tě vlastně báli?” smál se už Berwitz naplno.

Vašek se zazubil, cítil, že si může něco dovolit.

“To nemusíte — já bych vás všecky angažoval, vás, paní ředitelku a paní Hammerschmidtovou a Helenku a kapitána Gambiera a Hanse — a tuhle pana Selnického taky.”

Obrovitý kapelník se před chvílí vynořil z přítmí a po prvé sledoval se zájmem výjev v manéži.

“Tak my to máme u tebe, Vašku, dobrý?” zahlaholil ředitel.

“Hm!” přikývl Vašek s hubou roztaženou na plné kolo a mrkl na direktora tím šibalským pohledem, jímž si získal už tolik přátel.

“Vašku!” ozvalo se vtom od koníren.

“Pan Hans mě volá…”

“No, když tě volá pan Hans, to já tě musím propustit. Alou!”

Vašek zasalutoval a vyletěl. Berwitz se obrátil, tváře ještě plné úsměvu, k Selnickému.

“Slyšel jste toho kluka? V tom je, mně se zdá, jiskra!”

“Už jsem si ho taky všiml, pane řediteli.”

“A čí vlastně ten kluk je?”

“Kerholec přivedl nového stavěče, Karas se jmenuje. Notu nezná”Aleje vám to eufonista, že ho rozpoznáte mezi padesát. Dovede nasadit tón, jako když ženská pohladí. Inu, český muzikant. A ten Vašku je jeho kluk.”

“Tak takhle to j e,” pokývl Berwitz hlavou,”konečně o něm něco vím.”

“Já ho tuhle zahlédl na Mary, klukje do ní zblázněn. A to vám něco povím, pane řediteli: ten Vašku na Mary a vaše Helenka na Miss, to by bylo jiné entrée pro Binga než ti nafoukaní liliputám. Kdyby ty dvě děti na ponících přivedly slona, to by byl, panečku, kontrastní nástup. K tomu bych hrál intermezzo Gulliver mezi trpaslíky, fagot a pikola sólo — direktore, to stojí za láhev rýnského.”

“Selnicki, budete ji mít. Vy jste jediný, který tu má nějaký nápad. Člověče, kde vy byste už byl, kdyby vás ten cirkus zajímal trošku víc než to vaše věčné pití. Já ty liliputány taky nemůžu ani vidět. To jsou lidi na jarmark do boudy a ne do elitního cirkusu. Já to myslel dobře”Ale takhle by to bylo mnohem, mnohem lepší. Servus, Selnicki, musím hned sehnat Hanse”Aby mi brzy toho kluka zajezdil. Hans!”

“Hans už odjel, patrone,” hlásil Kerholec, když se Berwitz vřítil za závě. “Mám mu něco vzkázat?”

“Ne, není potřebí,” odpověděl Berwitz“ já si to už zařídím.” Vytáhl z kapsy tužtičku, vysunul levou manžetu a napsal na ni: “Helen — Vašku — Bingo, Selnicki, Johannisberg.” Z koníren vyjížděli poslední jezdečtí koně, pokrytí houněmi”Aby se nenachladili. Zvěřinec už zel prázdnotou, jen starý Harwey se jím belhal, šťouraje holí do různých odpadků, není-li v nich nic cenného. Prostranství za boudou bylo téměř volné. Tři čtvrtiny vozů zmizely. Teď tu stálo asi třicet koní, pohazovali hlavami, hrabali netrpělivě nohama. Štolbové a koňáci je spojovali po čtyřech, pak se sami vyhoupli do sedla”A pěkná kavalkáda lehkonohých, temperamentních zvířat se dala do drobného klusu. Pak se hnula první ze zadních maringotek a tažena párem koní pomalu se kolébala za koňským transportem. U ostatních vozů bylo již zapraženo a kočové stáli u spřežení. Co tu zbývalo, vezlo mozek Cirkusu Humberto: jednička ředitelskou rodinu, dvojka účtárnu, trojka pokladnu a krejčovnu, čtyřka Harweye s dcerou a nejdražšími rekvisitami, pětka kapelníka Selnického se šaškem Hamiltonem a s notami. Pak tu stála ještě Kerholcova osmička”Ale v ní nebyl nikdo. Karas stál vedle kočího”Aby si pak k němu sedl na malou kočovskou plošinku, zatím držel jezdeckého koně pro Kerholce, který s Harweyem prohlížel všecky místnosti, zda se nic nezapomnělo. Celá ostatní parta byla už pryč, na koních nebo na vozech se zvěří, i Vašek odjel na maličké Mary po boku kočího Hanse.

Teď se rozjela jednička, dvojka, trojka a pětka, pak vlezl do svého vozu Harwey, přinášeje tam dvě nalezená košťata a šňůrku skleněných perel”A čtyřka se dala do pohybu. Potom se vynořil Kerholec se stálým místním hlídačem, přibouchl vrata přístavku, zamkl, dal svazek klíčů hlídači, který mu přál šťastnou cestu.

“Všechno v pořádku!” zavolal Kerholec na Karase, bera si od něho koně. “Jeďte za ostatními a na štaci je přejdeďte”Abyste byli ráno v čele. Servus!”

Kůň s Kerholcem odskočil a po několika skocích zmizel vpředu, karas vylezl vedle kočího. Jak se koně hnuli, bezděky se pokřižoval. V tu chvíli mu bylo velice úzko. Vjeli do přelidněných hamburských ulic, dostihli Harweyův vůz, zavěsili se naň a kolébali se po hrbolatém dláždění z města ven, na lehce rozblácenou silnici, do houstnoucí tmy, do neznámých končin, poslední článek dlouhé karavany lidí, zvířat a vozů, která se pomalu šinula vlhkým větrem, vezouc s sebou sterou naději na zdar a úspěch.

Jakže se to jmenuj e, kam j edou na noc?

“Buxtehude,” odpovídá vedle kočí.

Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude, Buxtehude. Divné jméno, jako zaklinadlo. Tajemné a záhadné, jako všecko, co přijde.

Buxtehude, Buxtehude. Podkůvky koní to klapají, maringotky tím drnčí. Všecko je zaplněno neznámým jménem: Buxtehude.

Antonín Karas sedí a zírá do mokřavé tmy. Už i ty břízy, silné a mocné břízy při silnici se ztrácejí, už není vidět nic, nic nelze rozpoznat, jen ozářené okénko u Harwey o va vozu. Všecko ostatní se utopilo a pohřbilo ve tmě… Buxtehude, Buxtehude.

A z toho cizího zvuku se mu rodí vzpomínka za vzpomínkou a každá se došeptává k němu zpěvavým nářečím domova. Japa se daří nejčko Vaškovi na bandurku? A copa Vaškova maminka, Márinka… eslipa by nebyla celá bez sebe… Vona chuděra, tam, v Horní Sněžné pod lerpánkem… a ty, mandžel, tu tady v kerémsi Buxtehude… Inu, co muší bejt, to hol muší přijít, to ináč nejde… darmo si kormoutíš srdce… A dyby tě zavezli až k sedmi kurfiřtům, sady j e, chlapče, sady je zem Páně!

Bylo to v jádře pořád stejné. Především tu byl neznámý muž, kterého Karasové spatřili až někdy v zimě. Jmenoval se Gaudeamus. Bylo to podivné jméno”Ale lidé v cirkusu neměli ani potuchy, že něco znamená. Spíš jim působilo potíže zapamatovat si slovo tak cizí; Malina, který ho znal nejdéle, říkal mu prostě Gajdámoš nebo Běhák. Pan Gaudeamus měl tenké čapí nohy a jeho povoláním bylo být nohama Cirkusu Humberto. O celé týdny dříve, než se cirkus dal na cesty, vyjížděl pan Gaudeamus s jedním pomocníkem v širokém landaueru po trati, kterou mu ředitel Berwitz zhruba naznačil. Jeho úkolem bylo připravit cirkusu možnost existence. Na něm bylo”Aby projednal s úřady všechna potřebná povolení, zajistil místo a rozvířil první reklamu. Pan Gaudeamus musel umět promluvit se starosty měst, s okresními hejtmany, s policejním ředitelem, s četnickým velitelstvím, s majiteli panství, s veliteli posádek”Ale někdy také s ministerskými rady a ministry. Na jeho vystoupení, na jeho výmluvnosti, na pohotovosti důvodů a na schopnosti získat přímluvci záležel hlavní úspěch, jak souvisle sestavit putování cirkusu”Aby se nikde nemuselo čekat a aby se na každém místě vytěžilo co nejvíce úspěšných představení. Pan Gaudeamus musel odhadnouti každé město, kolik asi je s to ze sebe vydat”Aby Cirkus Humberto mohl co nejvíc přijmout. A pan Gaudeamus, když všecko projednal, musel navštívit i redakce novin a připravit s jejich pomocí náladu a pak sjednat roznášku a vylepení plakátů a někdy i dodávku krmiva pro všechnu zvěř cirkusu i menažerie. Bylo to nesmírně mnoho, co prováděl sám na vlastní pěst, vzdálen podniku a přitom veden stálou starostí o něj. Jeho postavení bylo zcela zvláštní; zajišťoval práci a blahobyt něčeho, co by téměř neuviděl, nebýt zimní stagiony hamburské. Ale ani to nebyla pro něho doba odpočinku, neboť v zimě jezdil vlakem obhledávat a připravovat půdu na místech nejdůležitějších, zvláště k zájezdům do ciziny. Od jara do zimy jej s Cirkusem Humberto spojovalyjen pošta a telegraf.