Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Co to je dneska s tebou, Helenko?” durdil se ředitel.

“Já… táti… já už nemůžu…” zajíkala se unavená holčička.

“Nemůžu, nemůžu, neříkej minemůžu,” láteřil Berwitz, “člověk vždycky může, když chce. Pro dnešek toho tedy necháme.”

A zapráskav semo tamo bičem, obrátil se a odešel do brány. Jeho pomocník odepjal Helenku se šňůry, vyvlékl šňůru z kladky a začal ji stáčet přes levou ruku a loket. Vašek vyrazil a chopil za uzdu Miss, která se zastavila, potřásala hlavou a hrabala kopýtkem.

“Můžu ti odvést Miss do stáje, Helenko?” oslovil holčičku, která se všecka protahovala.

“Ty jsi zdejší?”

“Ano- My jsme tu s tátou noví. Ale já už všecko znám a jezdím na Mary a Hans mi odevzdal do opatrování Mary a Miss a Fricka a Lady.”

“To budeme asi jezdit spolu, protože Fricek a Lady jsoujeden pár a Mary s Miss druhý. Jak se jmenuješ?”

“Václav Karas. Ale tady se mi říká Vašku.”

“Vašku? To je jméno?”

“No asi.”

“A pojedeš s námi, Vašku?”

“Ano- V osmičce. S panem Kerholcem.”

, “Ah, s Karlem. Já jsem s tatínkem a s maminkou v jedničce.”

“Já maminku nemám”Ale kdyby ještě byla živa, ta by taky s námi jela a prala nám a věšela prádlo takhle mezi vozy. Je to moc těžké skočit na koníčka?”

“Já jsem to předtím už dovedla. Ale pak jsem dělala asi dvacetkrát váhu na levou nohu a teď v ní nemám žádnou sílu.”

“A proč jsi se neodrazila pravou?”

“Já nevím. Při pěti krocích — to přijde skok na levou nohu.”

“Vždycky?”

“Vždycky.”

“To je divné. To si musím vyzkoušet. Budeš tu o představení?”

“Ne. Já musím pomáhat mamince balit.”

“A když maminka pracuje se šimly?”

“To se koukám tuhle u gardiny.”

“No, tak to se třebas uvidíme, třebas budu mít chvilku volno a třebas tam přijdu. Sbohem, Helenko, já musím odvést Miss.”

“Sbohem… Vašku.”

Helenka odhopsala a Vašek běžel s Miss jako starý kočí.

Za konírnou se povalovaly všelijaké bedny. Vaškovi nešlo z hlavy, jak je to s tou levou nohou při pátém kroku. Když spatřil bedny, napadlo mu, že si na nich může vyzkoušet skok na koně.

“Tak pojď sem, ty stará, ty jsi Miss a já jsem krasojezdec a budu na tebe skákat. Hýjo, běž a nesplaš se. No, malá, no, Miss, pozor, rozběh na pět kroků — teď!… Hop!”

Odrazil se levou nohou, vylétl v vršku prázdné bedny, která byla nižší než pony, nedoskočil, kopl do bedny, bedna se převalila”A Vašek na ni a nehorázně se uhodil do holeně.

“Hernajs, to jsem se bacil. No, stará, postav se. Musím opakovat. Ostřejší odraz, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Pět kroků — teď L. a hop!”

Tentokráte se vynesl nahoru”Ale neudržel se tam, bedna se zakolísala pod jeho dopadem, pak se převalila a on sotva odskočil.

“Fuj, Miss, copak to je, takhle vyhazovat pod krasojezdcem! A vy, pane, musíte lip pérovat a špičku nohy víc stranou. Opakujeme. Rozběh-teď… a hop!”

Znovu přistál na bedně a znovu s ní sletěl.

“Kraci, hernajs, vždycky mě, potvora, shodí. Stůj, Miss, pěkně stát! A nova. Opakujeme. Rozběh — teď!… hop!”

Teď se tam vynesl, bedna se zaviklala”Ale Vašek ji rozkročenýma nohama udržel v rovnováze.

“Vidíš, ty potvoro, že tě zkrotím! Znovu! Opakovat!”

Seskočil s bedny a znovu se rozběhl. Zase se to povedlo. Pak už si tím byl jist, skočil na bednu pětkrát, osmkrát a vždycky se na ní udržel. Všiml si, že se po každé odráží levou nohou. Změnil tedy rozběh a odrazil se pravou nohou. Levá přišla na bednu dřív, pravou dotahoval, nedotáhl a sletěl. Opakoval si to a sletěl znovu. Rozběhl se na pravou nohu po třetí a udržel se nahoře jen s největší námahou.

“Hm, ono je to přece lepší na levounohu. Zkusíme to ještě jednou. Rozběh — teď!”

Vašek neměl dost technické představivosti a zkušenosti”Aby si uvědomil, zeje to proto, že naskakuje s levé strany, z vnitřku domnělé manéže. Jemu stačilo jako většině cirkusových primitivů, že na levou nohu se skáče lip”A od té chvíle se odrážel pořád levou nohou. Ještě párkrát vylétl na svou dřevěnou Miss”Až ho táta zavolal k obědu.

Mezi polévkou a povidlovými knedlíky se dověděl od Kerholce a od druhých, kdo je osazenstvo modré maringotky. Achmed Romeo je prý potomek staré komediantské rodiny tuniské, jejíž berberská krev se už dávno směšovala s italskou a francouzskou. Se svými dětmi provádí jedno z nejlepších ikarských čísel na pevnině — hromadné vystoupení otce i dětí s překotně rozvinutou přízemní akrobatikou, v níž už i tříletí umějí své kousky, stojíce aspoň na vrcholu pyramidy s j ednou nohou zvednutou nad hlavu.

“Povídejte si, co chcete,” dodával do toho starý Malina, “co ten Achmed s dětmi provádí, je nejčistší stará škola. To se kluk vychovává ke všemu. Klouby v těle se uvolní, páteř povolí, takový kluk může být všecko…”

“…i ministr,” dodal s pošklebkem Vosádka.

“Za starých řádných dob,” pokračoval neúchylně Malina, “nebyl u cirkusu možný, kdo neměl za sebou takovou školu. Tomu se říkalo být od piky, když už čtyřletému kroutili klouby a ohýbali páteř. Pak se moh stát třeba krotitelem nebo provazolezcem nebo hloupým augustem”Ale když všecko selhalo, vždycky se ještě uživil jako akrobat. A hlavní věc — žádnému se nikdy nic nestalo, leda z dopuštění božího. Já jsem znal nějakého Coriniho, on se jmenoval Kórner”Ale pracoval jako Corini, ten byl taky tak vycvikován od piky. Jeho oblíbené číslo bylo,uzel na pochodu', to se tak zkroutil, že jsi nevěděl, kde má ruce, kde nohy, opravdu jako by ho někdo zkroutil a utáh na hodně sešmodrchaný uzel. A pak najednou vylezly odněkud z toho balíku dvě ruce a uzel se dal po nich na pochod, zadnici to mělo nahoře, hlavu někde dole, nohy na zádech, no hrozno podívat. A ten Corini se dal po letech taky na krotitelství a koupil si dva tygry. Sibiřské, ti jsou nejhroznější. Chodil k nim do klece a učil je”Aby na stojanech udělali panáčka a salutovali. Já jsem mu povídal:,K6rner, neblázni, copak je sibiřský tygr k tomu”Aby salutoval?' Ale on, že nepovolí, i kdyby to mělo pět let trvat. Tak vám je honil už asi půl roku, nic jiného než na podstavec a dělat vojáčka”A to je přitom bil a píchal, toť se ví, to se tehdy jinak nedělalo, ne tak s mazlenímjako tuhle Gambier. A ti tygři byli plni vzteku, jen to z nich frkalo žlučí na něho, já sámjsem říkával:,Panenko na nebesích, z toho Coriniho bude jednou fašírka a z těch tygrů tepich.' A on se mi chlubil, co prý mi to napadá, že oni už zvedají pracku ažk prsům, jednoho dne že řádně zasalutují. Ale co jsem čekal, to se stalo: ten větší z nich jednou po něm v kleci skočil. Corini ho postřeh, jak se skrčil ke skoku”A uhnul. Ale teď se dožral ten druhý, přestal dělat panáčka a sklouzl s podstavce”Aby nápad Coriniho s druhé strany. Corini se octl mezi oběma a v tu chvíli pustil z rukou bič a vidlici. Všichni jsme na to koukali jako ochromení a najednou se tam něco zachumelilo a Corini udělal ze sebe uzel na pochodu. A tygři se toho neznámého, co se tam objevilo, tak vyděsili, že skákali po kleci jeden přes druhého, div se nepovalili, nakonec hups na podstamenty a už dělali panáčka a pravou prackou salutovali a ten uzel před nimi mašíroval jako o přehlídce.”

“To jsi nás, krajane Malino,” podotkl Bureš, krájeje si knedlík, “obohatil o příběh opravdu povzbuzující. To se tedy ten tvůj skokan dožil požehnaného věku?”