Эдуард Басс - Cirkus Humberto

, Jenomže když si nedáš pozor,” přerušil ho starý Malina, “bude tě holka honit z města do města”Až tě uhoní. To jsme měli jednou jednoho krasojezdce, říkal o sobě, zeje Španěl”Ale byl to Maďar z pusty, ten taky všude holkám mámil hlavu. Jednou v Janově se však spletl… ne, ono to bylo v Ženevě… protože to byla dcera helvítského pastora a nikde na světě nejsou takoví helvíti zarputilí jako v Ženevě. Tak ten kluk, Kostěný Imre se jmenoval, namluvil té holce, zeje hrabě a že šiji vezme, holka se s ním zapletla, my odjeli a Kostěný s námi. Chechtal se, jakjí útek”Ale odpoledne, když jsme postavili šapitó, najednou tady kočár a z něho vystoupil pastor”A kde přej je direktor. Tak jsme zavolali patrona. Humberto byl, panečku, ňákej direktor, ten doved mluvit, ten jednou umluvil vochmistra vod grencvachy, že si vzal urláb a vlastní rukou nám propašoval deset vozů bez povolení přes hranice. Ale s tím helvítským pastorem to starý Humberto projel, šel na něho francouzsky, taliánsky, německy”Ale pastor mu v tom ve všem na vobrátku odpovídal a ještě latinsky, řecky a hebrejsky a pořád se dovolával bible a dokazoval patronovi, že Kostěný Imre nesmí vystoupit, nýbrž že si musí vzít pastorovu dceru. A ten pastor tak Humberta tím svatým Písmem zjančil, že patron šel a řekl Kóstenymu”Aby raději útek, jinak zeje s ním konec. Kostěný fouk do Francie a uchytil se v cirkuse u starého Zanfřetta, co měl na fraku místo knoflíků zlatý dvacítifranky a frak si na noc ukládal do pokladny. Ale byl u něho tři dny a najednou tady kočár a pastor a malér začal znovu…”

“Horká polívka, prosím!” ozval se vyvolavačsky Vosátka, “horká polívčička!”

Nesl v obou rukou řádný hrnec, z něhož čouhala naběračka. Kerholec, Malina, Bureš se vrhli do vozu a každý vycházel s plechovým talířem a lžicí.

“Sakra, na talířjsem si nevzpomněl,” zvolal Karas, “lžíce mám”Ale talíře ne.”

“Vosátko, skoč k Harweyovým pro dva talíře,” poroučel Kerholec, “a ty si je zítra kup.”

“Podle rozkazu”Admirále,” odsekl Vosátka, postaviv hrnec na plošinku nad schůdky, “ono je patrno, že Jeho Výsost Karas III., kníže ispahánský, byl dosud zvyklý žrát z ruky. A tuhle, esli mě můj zářný pohled nemýlí, přichází korunní princ a něj ak si drží ruce, kde nemá.”

Vašek opravdu přicházel”Ale spíše jen lezl a rukama si držel zadnici.

“Hernajs, táto,” povídal rozvážně, “mě ti bolí celý tělo.”

“Já myslím, Vašku,” smál se na něho Kerholec, rozdíleje první talíře polévky, “že si dneska ani nesedneš. Když se jezdí první dny, to může člověk jenom buď stát, nebo ležet.”

“Takto je náš mladý Karas,” zahovořil Bureš, Jestlipak už chodil do školy?”

“Zrovna začal,” odpovídal za Vaška Karas, “ale pak to přišlo, že jsme museli odjet. Ale trochu číst a psát už umí.”

“Nu, to nesmíme tady zanedbat,” horlil Bureš, “to by byla věčná škoda. V práci a vědění je naše spasení. Mám ve voze pár hezkých knížek, to si v nich budem říkat, viď, Vašku?”

“Hm, třebas jo,” odpovídal pomalu Vašek, “ale až si budu moct k tomu sednout. Táto, já už mám hrozitánského fabiána.”

“A očistil jsi řádně Mary?”

“Všakjdu odtamtud.”

“Tu máš zatím kus chleba,” pronesl Malina, který stál nahoře nade všemi a krájel společný pecen osmičky. Polévka z hrnce a talířů voněla nezvyklou vůní”A teď už i Karas cítil, že se mu sbíhají sliny. Na štěstí se už vynořil Vosátka s talíři a Kerholec nalil tátovi i synovi vrchovatě.

“Jejda, taje dobrá,” pomlaskl si Vašek.

“Pravá uherská,” podotkl Bureš.

“Abychom nezapomněli,” ozval se nahoře zase Malina, “ten strýc Zanfretto se tomu pastorovi vzepřel”A ten pastor vylezl na estrádu a začal místo komediantské parády kázat k lidu, jaká je to Sodoma, ten cirkus. Zanfřettova rodina chtěla pastora zbít”Ale pastor poslal pro starostu a Černíky, Zanfretto musel pro výtržnost naložit boudu a odjet a Kostěný Imre byl zhalfriut. Nejdřív mu řádně napráskali, pak ho vykázali z Francie a poslali zpátky do Švýcar, odkud přišel. A protože tu byl pastor s tím kočárem a hned se žandárům nabíd, užili příležitosti”A tak jel pastor pátky a vezl si Kóstenyho s Černíky do Ženevy. Teď už Kostěný viděl, že už z toho tak hned nevyleze. Helvíti v Ženevě ho rovnou zabásli. A ten pastor byl tam denně, hučel do něho, hrozil tresty pozemskými i nebeskými”Až ho tak kluka maďarskýho zvrtačil, že si tu holku vzal. Ale za dva měsíce se u nás objevil s manželkou”Ale jen jako na návštěvě. Jel do Uher, kde jim pastor koupil někde u Kecskemétu chalupu.”

“A jestli neumřeli, tak tam žijí podnes,” dodal Bureš jako v pohádce.

“To je možný,” přikývl docela vážně Malina.

“Caramba, seňores,” vložil se do toho Vosátka, “tohle není žádný pořádek. Uherská polívka a uherská povídka, to člověk neví, cojepeprnější. Jájsemproto”Abychom si teď dali ještě talíř polívky bez povídky. A aby nám korunní princ doskočil pro džbánek piva. Vono je to takový mravný povídání hrozně tvrdý sousto pro mladýho idealistu, jako jsem já nebo tuhle pan vrchní ženský inspektor Carles de Kerholec. To se musí trošku zavlažit. A mimo to dnes přece přijímáme nové ctihodné členy do naší Královský společnosti pro pokoutní vědy a umění.”

“Vašku, přines pivo,” poručil Karas, “musím přec zaplatit za přijetí do cechu.”

“Bravissimo,” zvolal Vosátka, “mistr lopatky a kladívka se vybarvuje.”

“Tuhle je džbánek, Věnceslave Antonoviči,” pronesl svorně Bureš, “a znamenitý moknajdeš na epu hospody U kotvy přímo proti cirkusu.”

“A dejte, dauphine, pozor”Ať ten bryndal nezašpiní džbán vodou,” připomínal Vosátka.

Byl vlahý večer přímořského podjaří, z Reeperbahn sem doléhala hustá směsice zvuků, jak tam hlučely davy, pokřikovali vyvolavač, kvičely kolovrátky, vřískaly harmoniky, břinčely boudařské zvonce a hlaholily fanfáry parád. Pět mužů s hochem tábořilo tu na stupíncích maringotky a kolem nich a bezděky vnímali zvenčí tu šumnou harmonii věčného jarmarku, pouti a kirmes, z níž se zrodilo jejich živobytí. Kolem přicházeli muži a ženy, kteří patřili k témuž potulnému společenství, odněkud zazněla písnička nebo mateřský křik a dětský pláč, z vozů začaly do rostoucí tmy pošlehávat žluté pruhy světel. Jejich svět, celý jejich zvláštní svět na kolech se chystal k spánku, k poslednímu zimnímu spánku ve městě Hamburku. Zítra večer se odtud vybatolí jedna maringotka za druhou a jim zase započne jaro.

Když konečně shledali, že si toho pro ten večer napovídali už dost, zmizeli jeden po druhém ve voze a zaštrachali se na své kavalce. Otevřenými okénky ještě sem slabě zaznívalo hlučení z Reeperbahn jako nějaká zválená hymna. Někteří už usínali, když se ve tmě ozval Malinůvhlas:

“To se ví, že jestli neumřeli, tak žijí podnes. To jinač ani není možný. Ale v tom Kecskemétu už nežijí. Teď se mi rozjasnilo, že jsme ses nimi setkali asi po desíti letech někde v Polsku, měli takový paraple asi pro sto lidí a pracovali tam o pouti po šlachtecku. Kostěný Imre jezdil na dvou koních, tři děti dělaly přízemní akrobatiku a vona, ta helvítka, skákala skrze vobruče.”

“A já po celý tento skvostný večer tonul strachem, že helvítská víra je silnější než cirkus,” odpověděl seržán Vosátka. “Teď tedy můžeme spokojeně usnout.”