Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Ne že by v tom chtěl zůstat, chraň bůh! Vendelín nemyslel na nic jiného než jak se dostat zpátky do Čech. A nikterak netušil, jak dlouho ta cesta potrvá, dělá-li se s cirkusem. Carlo Humberto měl tenkrát celý podnik na třech vozech, tažených dvěma koni, to znamenalo, že si všude museli zjednávat přípřež. Nyní s Malinou začal jezdit tak, že jeli vždy kus cesty s dvěma vozy, pak se Malina s jedním koněm vrátil a přivezl třetí vůz, zatím co se Carlo Humberto pokusil ve vsi o nějakou malou produkci s medvědem, opicí a se psy. Malina dostal k tomu hubeného koně šimla, protože druhý, vraník, byl hezčí a sloužil při velkých produkcích jako jezdecký kůň. Tak se stalo, že Malina jel každý úsekjejich cesty třikrát”Ale nehněval se na to, byl něj šťastnější, když byl se svým šimlíkem sám a mohl si s ním povídat po česku. Zanedlouho přišel na to, že ten šimlík rozumí česky; a byl hrozně dojat, že v němém zvířeti našel krajana. Však také šimlík miloval Vendelína ze všech nejvíce, ve stáji, nebo když tábořili pod širým nebem, vítal ho vždy zařičením a olizoval mu tvář nebo krk, což Vendelín trpělivě snášel. Když se na šimlíku vracel pro opuštěný vůz, byla to vždy dlouhá rozmluva, v níž Vendelín svému koni vykládal, co se všecko za den zběhlo a jak docela jinak je u nich v Čechách a jak si oba, Vendelín i šimlík oddychnou”Až se dostanou k Žamberku a Vamberku. Šimlík si tak na ty rozhovory navykl, že upadl-li Vendelín ve snění a mlčení, šimlík sámho řičením probouzel a povzbuzoval jeho vyprávění.

Tak spolu třikrát od každé vsi ke vsi projeli celou Francii, Nizozemí a všeliké německé státy”Ale o Čechách, o Praze”A Orlických horách ani potuchy. Léto minulo, přišel podzim s mlhami na lukách a s ohníčky na strništích, pak sychravé plískanice a sníh, mnoho sněhu, že se šimlík trudně prohrabával kopyty ze závějí a Vendelín raději šlapal vánicí podle něho”Aby mu ulehčil. Hráli po hospodách, v kůlnách a ve stodolách”Ale nikde nezůstali stá, pořád se jelo dál, podle Malinový domněnky ku Praze. Naučil se zatím zacházet se vším ostatním u cirkusu a menažerie, stavěl boudu, krmil zvěř, vypomohl při parádě i při představení, sháněl s principálkou u sedláků živobytí a krmivo, dřel od úsvitu do noci jak ten jeho šimlíkjen za to jídlo a za tu naději v domov. A zatím přišlo jaro a oni táhli proti řece Rýnu a do země Helvecie a přes hrozné hory na jih od Lombardská a do zemí italských. Čím déle jeli, tím pekelnější bylo horko, šimlík byl celý schlíplý a Vendelín nestačil vyhledávat pro něj stín. A sám si mu za letních nocí stěžoval, když ho vzal kolem krku, jakou to mají dalekou cestu do vlasti a do jaké ho to vzdálené Sakrabonie bratr Standa vytáhl, že návrat z ní trvá tak dlouho. A přišel zase podzim a zase se ocitli v krajinách německých. Principál přikoupil třetího koně, návratové cesty s přípřeží přestaly, všecko šlo kupředu rychleji, Vendelín měl svůj stálý vůz se svým šimlíkem a těšil se, že teď snad už brzo dojedou do Čech. Ale pořád jen viděl lány německé země, tu hory, tu roviny”Až tak k podzimu třetího roku, když byli ve městě Vratislavi, slyšel od lidí, že česká země není tu odtud daleko, tamhleto v těch mracích že jsou Krkonoše a tamhleto Sněžník.

Vendelína to tíhlo a div se nedal do pláče. Konečně, konečně vidí kousek domova! A když vpodvečer skončili komedii, nakrmil šimlíka a pak šel za patronem. Carlo Humberto přijal jeho rozčilené sdělení, že toho večera odejde a půjde domů, s hrozným rámusem, křižoval se a dovolával se Matičky Boží, to že přece nejde a to zeje holý nevděk a černá zrada na dobrodinci. A když Vendelín trval na svém, zaklínal se Humberto všemi světicemi, že sice přijde na mizinu”Ale zeje ochoten od nynějška platit Malinovi pár tolarů ročně, jen aby nemusel tady měnit personál. V křiku a nářku dokonce zvyšoval ten plat”Ale Vendelín stál na svém a Humberto ho proklel hroznými taliánskými kletbami jako největšího bídníka pod sluncem a pak ho objal a pohubičkoval a přál mu dobrou cestu a připomenul mu, že se může kdykoli vrátit a Cirkus Humberto že mu vždy vlídně otevře svoj e brány.

Horší než to bylo Malinovi rozloučení s šimlíkem. Tu si v tichu stáje opravdu poplakal, než vyložil koníčkovi, jak velká věc se stala a že ho nemůže vzít s sebou, nechce-li ho principálovi ukrást. Svých věcí neměl Vendelín Malina za ta léta exilu víc než malý pinkl. Když j ej sebral se země a přehazoval si jej přes rameno, šimlík otočil za ním hlavou a zařehtal, tak smutně zařehtal, že Vendelín raději utekl ven”Aby to smutné řehtání neslyšel. Zatím však je pak slyšel pořád. Bylo vysoké hvězdné nebe a chladná noc, šel celé dopoledne, stoupal do hor, sprocházel lesy, po kouskách ujídal chleba se sýrem, jejž mu principálka dala na cestu, napil se ze studánek nebo z potoků, šel dál, přešel vrcholy hor, sestupoval do údolí a najednou, najednou slyšel z polí české volání. Bylo mu hrozně blaženě, že konečně je mezi svými; a když přišel do vsi, začal se vyptávat, kudy dál”A hle, nebyl daleko od rodné vsi, jen ještě nějakou hodinku.

Bůh milý ví, co si Malina sliboval od návratu domů. Něj spíše neměl přitom na mysli nic určitého, jen líbeznou tuchu rajského blaženství. Když však tam došel a rozpoznával známé kopce a hájky a políčka a domky a když vešel do vsi, kde psi strhli strašný štěkot nad cizím tulákem, najednou ho přepadl bolestný pocit, že on sem už vlastně nepatří, že byl příliš dlouho pryč a že domov zatím žil zcela jinak než jak si to Vendelín z dětství představoval. A tak nějak to opravdu bylo od prvního kroku: v otecké chalupě našel cizí lidi, kteří mu pověděli, že táta a máma jsou už dávno mrtvi, tátu že zabila borovice při kácení v lese, máma že pak umřela na horkou nemoc, Standa že se nevrátil a mladší děti že se rozešli do světa, nikdo o nich nic neví. Tak tu stál na prahu rodného domku, poťukávaje rozpačitě holí, vyptávaje se bojácně na toho nebo na onoho ze starých sousedů a známých. Byli ještě mnozí naživu z nich, taky jeho kmotřička, teď prý stařenka na výminku. Neměl, kam by šel jinam než k ní. Našel ji, nepoznala ho”Ale když se prohlásil, spráskla rukama a sháněla chléb a máslo a trochu mléka. Seděli spolu do noci. Znovu se dověděl všechny ty smutné historie”A kdykoli se kmotřička odmlčela, slyšel j ako z dálky, j ak j eho šimlík po něm volá táhlým řehotáním. Zůstal u stařenky na noc, přespal ve stodole, ráno se šel podívat na hřbitov, na ten zarostlý hřbitůvek za kostelíkem, pak navštívil pár spolužáků, teď už ženáčů a tátů rodin, po vyslechl jejich nářky a stesky na těžký život a zase slyšel šimlíka zařehtat. A viděl, že je to tak, že se odtrhl od domova a domov se odtrhl od něho… a jeho domov zeje teď na čtyřech kolech a j eho j ediný kamarád šimlíček.

Třetího dne ráno se rozloučil s kmotřičkou. Vyškrabala odněkud z truhlice dva stříbrné zlatníky, které mu vtiskla do dlaně, pak mu udělala tři křížky a Vendelín Malina odešel z rodné vsi. Pomalu, skoro bez myšlenky, stoupal zase do hor, přešel hranice a mašíroval k Vratislavi. Když tam došel, dověděl se v hospodě, že cirkusáci odj eli někam na Žitavu. Pustil se za nimi, od vesnice k vesnici slyšel, kudy jeli; když dorazil do Žitavy, byly už zase pryč. Načal už druhý zlatník a měl strach, stihne-li je včas, než se vydá ze všeho a než by ho četníci zatkli jako obtížného tuláka. Ale doháněl cirkus, to už viděl, i rozběhl se s novou silou. Zvěsti o komediantech ho vedly do krásného kraje, plného dubin a vod. Už nemohl být nijak daleko, snad den cesty, oni ovšem na vozech, on pěšky. Jak to rázoval a krátil si to pěšinami, přicházel zase k jednomu lesíku u řeky. A když se k němu blížil, najednou — ne, nemohl se mýlit, šimlík volal, jeho šimlík volal”A tentokrát to nebylo jako sen, tentokrát to bylo skutečné zaržání! A vtom dupot, dupot”A hle, z dubiny vyrazil šimlík, jen tak v ohlávce, bez postroje”A pádil vstříc Vendelínovi. “Šimlíku!” vykřikl Malina a vzápětí už ho objímal a šimlík rzal a funěl a lísal se k němu. Z dubiny vyběhli teď s velkým křikem dva mužští a ženská a hnali se pěšinou za koněm. Vendelín ho pohladil, poplácal a řekl: “Tak, šimlíku, pojď, už jsme zase spolu.” A po chvilce zvolal: