Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Nebojte se, patrone, vedu vám šimlíka!”

Od té chvíle zůstal již Vendelín Malina v Cirkuse Humberto, prožíval jeho růst, viděl příchod Bernharda Berwitze, vezl ho o svatbě do kostela, byl při tom, když ho tygr Pasa napadl, všecko všudy s sebou prodělal, i to asijské tažení, leckdy si zabručel na neslýchané nové moresy, třebas na to, k čem je cirkusu třeba slona, takové hovado, oni že obstarali celý krásný program na třech vozech. Jeho šimlík už byl dávno a dávno mrtev, teď už on sám zešimlovatěl”Ale sloužil, sloužil, sloužil, při všem první, při všem poslední, tichý staroch, bez něhož si už ti ostatní nedovedli ani Cirkus Humberto představit.

Když j ednou Karas se smíchem vyprávěl Kerholcovi, j ak se hned při prvním setkání Malinovi “zastavilo myšlení” a jak mu pak přišel dopovědět příhodu s medvědem, Kerholec zvážněl.

“Člověče”Antone,” povídá mu, “to není jen tak. Ten dědek ti to má v hlavě jak hodiny. Proto ho mám u sebe ve voze. S ním nepotřebuji žádného budíka. Jak přijde čas k nějaké práci v cirkuse, v Malinovi jako když to hrkne. Kdyby spal, probudí se. Kdyby něco dělal, ruce se mu zastaví. Kdyby mluvil, zapomene, co kváká”A kouká jako pitoměj”Až se sebere a jde do cirkusu. A my s ním. Ale kdyby jen to. Už se kolikrát stalo, že se najednou v hluboký noci dědek probudil, vstal, beze slova si navlíkboty a šel jako náměsíčnej do stájí nebo ke klecím nebo do šapitó — a po každý tam byl v tu chvíli nějaký malér. Jednou se vodvázali koně, jednou byla špatně zavřena klec se lvy a zvířata se dostala do chodby, jednou doutnalo v hromadě smetí za stanem a to si můžeš představit, co by udělal oheň v šapitó. A tu Malina ti vždycky jako stroj jde rovnou k tomu místu, kde je nebezpečí, vůbec nic neví vo tom, že tam jde”Až to najednou spatří a ztropí poplach. Direktor o něm říká, že je to učiněnej strážnej duch cirkusu. A sám mi ho přived”Abych si ho vzal do vozu.,Víš, Karl,' povídá direktor, já na žádný duchy nevěřím. Pořádekje nejlepší duch v cirkuse, když každý udělá svoje, můžeme všichni vespolek klidně spát. Ale někdy je to, jako bys vjel do manéže zadkem”A to ten zatracenej Vendelín nějak cejtí. Kdybys ho teda viděl v noci, jak se štrachá z kavalce, nelenuj a koukni se za ním. Možná, že bude mít jenom břinkavku”Ale možná že nám všem půjde o kejhák,' povídal Berwitz. A vono to tak je, člověče Antone. Co jsem s tím dědkem pohromadě, břinkavku ještě neměl, spí jako dudek, i kdyby hromy tloukly nalevo i napravo”Ale když vyleze, dycky to něco znamená…”

Toho dne, když se mělo poprvé spát v maringotkách, nehnali se muzikanti tak divoce ke stájím. Každý věděl, že má teď večeři i kutě na třicet kroků a ne až někde na druhém konci Hamburku, tož to šlo všecko klidněji. Při úklidu koní mrkl Karas do ohrádky poníků a viděl, že jsou tam jen tři. Dovtípil se, že Vašek venku znovu jezdí. Pro jistotu se zeptal Hanse.

“Já,” kývl Hans a obličej se mu rozzářil. “Vašku je na Mary. Moc hodný kluk, statečný”A bude dobrý jezdec.”

Když bylo po raportu, vyšel Karas ven a spatřil pár lidí, seskupených kolem venkovské manéže. Dívali se na cosi s velkým zájmem a volali:

“Vašku, drž se!”

Karas popošel a spatřil Hanse, jak stojí uprostřed kruhu s bičem v ruce a žene strakatého poníka v plném klusu kolem. Na bandurku seděl Vašek”Ale uzda byla připjata k sedlu a Vašek měl obě ruce založeny za zády. Na koni se mohl držet j en nohama a přitom se musel pěkně v rytmu nadnášet. Nebylo to asi lehké, neboť měl čelo přimračeno a zuby stisknuty; tátu vůbec neviděl.

“Bravo, Vašku!” křikl teď Hans a zavolal na Mary, která zvolnila krok a zastavila se, “pro dnešek je toho dost.”

Hoch seskočil”Ale hekl. Bolelo ho celé tělo. Přesto pokročil ke koni, poplácal si jej, rozvázal uzdu a vedl Mary ke stáji. Přitom zahlédl otce.

“Táto, viděls?” zavolal na něho s velkou pýchou, “ta jezdí, co? Tu jsem prohnal, panečku!”

“Dobře jsi se držel, už mi to říkali. Ale teď jdi, podej Hansovi ruku a poděkuj mu a řekni, že mu pomůžeš Mary vykartáčovat.”

Vašek, čepici na uchu, došel k Hansovi. Přehodil si uzdu do levé ruky.

“Hans, ich danke dir!” a dětská ruka se napřáhla k velkému koňákovi.

“No dobrá,” potřásl jí Hans, trochu v rozpacích a trochu dojat tou způsobností malého hocha, “na první den to bylo až moc dobré.”

Poplácal Vaška po zádech a li spolu do stáje, Mary vedle Vašíčka.

Karas šel k osmičce a cestou dohonil Kerholce.

“Zítra je gala na rozloučenou,” oznamoval mu Kerholec. “Noviny jsou toho plny. To zase náš starý dovede.”

“A kam vlastně jedeme?”

“Přes Harburg do Buxtehude na noc a pak na Brémy a Oldenburg. To bývá obvyklý začátek.”

U osmičky stál hubený chlap v špinavé červené košili, s velkou lysinou nad čelem, půl pravého ucha mu chybělo, zato se mu odtut táhla jizva přes celou tvář až k nosu. Když se Kerholec přiblížil, chlap zvedl pravici a zasalutoval. Karas viděl, že mu na ní chybí celý malíček a půl prsteníku.

“Šéf kuchyně Vosátka Ferenc poslušně hlásí,” meldoval česky, “že za čtvrt hodiny bude večeře. Na jídelním lístku je gulášová plévka s brambory, pečené kuře se salátem a dukátové buchtičky se sodo. To kuře se salátem a buchty si musí každý vopatřit sám, polévku s brambory dodám já. Komu to nešmakuje, může jíst á la carte třebas v hotelu Ambassador. Slušnost však by žádala”Aby nás pozval s sebou.”

“Tuhle máš zrovna nového strávníka, Ferenc,” představil mu Kerholec Karase.

“Seržán Vosátka Ferenc,” cvakl chlap botami, “třes enchanté, hrabě z Karasů, jak se daří hraběnce a komteskám? Váš psinec, je doufám, zdráv? Doufám, že se vám afghánská chrtice nepodnesla s bulldogem, hrabě”A že také vaše mramorové stáje zůstaly ušetřeny vozhřivky! A jak vám na novém sídle, Jasnosti, ráčí troubit trumpeta? Vostro servitore odchází, žijte blaze, seňorové”Au revoir při polívce! Seržán Vosátka! Hier! Armas al hombro! Direkción la cuisine! Pochodem v chod! Tratata dá, tratata dá, každá holka to má ráda…”

Vosátka za zpěvu odmašíroval, Kerhlec se usmíval.

“Tak j si ho viděl, kušnu. A s tím prolez Afriku i Ameriku, rapi zatracenej.”

S druhé strany pomalu přicházel Malina. Když došel ke Karasovi, zvedl schýlenou hlavu a povídá:

“On se jmenoval Mates.”

“A kdo?” zeptal se Karas.

“No, o kom mluvíme. Přece ten medvěd. Tak jsme ho tam na tom medu chytili a vedli zpátky do Budějic. Ale to já jenom tak, že ty jsi z ty krajiny. Už bude večeře?”

“Bude, táto,” odpověděl Kerholec. “Vosátka už pro ni šel. A tuhle přichází zrovna Bureš.”

Kras se zvědavě odhlédl na číslo jedna. Byl to hezký, statný muž s černou kozí bradkou a s dlouhými černými vlasy, které mu vylézaly zpod širokého kalabréského klobouku.

“Pozdrav vás Pán Bůh! Pěkně tě vítám, krajane,” zahovořil zvučným a melodickým hlasem, podávaje Karasovi ruku. “Zase tedy dvě semínka z české země zaváta do cizích končin? Dej vám oběma Bůh hodně štěstí na pouti s námi. Není to vždycky samá slast, co nás potká”Alejeto život ve volnosti. Uděláš-li si své, nikdo si tě už nevšimne, jsi zbaven předsudků a pout, volný a svobodný jako pták. A jako ptáče stěhovavé dnes zde a zítra onde, zde zaplaneš milostnou touhou a onde ji zase zapomeneš.”