Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Achmed Romeo?” volal na cizince.

“Si, si!” kýval příchozí”A zvednuv obě ruce k nebesům, volal nadšeně:“Roméo! Achmed Romeo, fils de Mehmed Romeo, fils ď Ali Romeo, fils du grand-papa Romeo! Touš Roméos, oust Tunisiens, de Tunis de la Tunisie!”

Kerholec svolal pár lidí”Aby nadzvedli zadky dvou maringotek a odtáhli je kousek stranou. Vznikla tak ulička, kterou už mohl modrý vůz projet. Muž s fezem se také obrátil k svému spřežení a k té kupě dětí, zvedl bič vítězně nad hlavu a znovu zvolal:

“Avanti, Roméos! Marchons verš la victoire!”

A obrátiv se opět dopředu, pohyboval bičem v pravici jako tambor svým “tágem” před muzikou a dal se na pochod, spřežení za ním, chumel černých dětí napravo i nalevo od vozu, z něhož vyhlížela stejně černá a stejně kudrnatá ženská s děckem v náručí.

Vašek pochopil, zeje to ono nové číslo, o kterém se mluvilo, že se k nim připojí den před odjezdem. Mezi poskakujícími dětmi spatřil kluka, který mohl být o rok, o dva starší než o n sám. Okamžitě se mu zachtělo ukázat tomu odrbanci, že on, Vašek, j e tady už dávno doma a velikým pánem na zdejší půdě. Proto obrátiv Mary, popohnal ji a vjel do manéže, kterou začal objíždět s takovou důležitostí, jako by na ničem jiném Cirkusu Humberto nezáleželo. Ale právě jak tak klusem objížděl kruh, poznali ti umouněnci, že je to manéž. Vašek zaslechl velký jejich křik”A když se ohlédl, spatřil celou tu malou smečku, jak se žene k němu. Zatvářil se tedy, zeje vůbec nepozoruje. Ale tu se stalo něco, čeho by se byl v žití nenadal: ten nestarší kluk, který všecky ostatní předstihl, doběhl právě k Vaškovi, výskl divoce, odrazil se a skočil velkým saltem Vaškovi přes hlavu do manéže. Že to bylo salto, Vašek nevěděl. Nevěděl v tu chvíli vůbec nic, protože polekaná Mary vyhodila zadkem a Vašek sletěl jí přes hlavu. Když se vzpamatoval, dřepěl na zemi zrovna tak jako včera před lidožroutem a kolem něho hejno špinavých dětí s vřískotem a výskáním dělalo kotrmelec za kotrmelcem, stavělo se na hlavu a na ruce, přeskakovalo se navzájem, ten nestarší se otáčel nad zemí v protáhlých rychlých přemetech na ruce a na nohy a kolem nich běhala Mary, všecka zdivočelá”Ale stále věrně dodržujíc okruh manéže.

Vašek cítil, že si, hernajs, řádně narazil hlavu a zadek”A chviličku se mu zdálo, že se snad ani nezvedne. Ale vtom už ten největší cikán zarazil skokem své přemety, něco křikl a běžel k Vaškovi, podávaje mu ruku. A ti druzí se ze všech stran shrnuli k němu, popadli ho za ruce a za ramena a pomáhali mu vstát, omakávali mu nohy a ruce a křičeli: “Niente, niente!” a nejstarší mu stiskl ruku a zubil se na něho neodolatelným úsměvem a říkal: “Scusi, scusi, excusez-moi, entschuldigen — io sono Paolo, Paolo Romeo, fils ďAchmed Romeo de Tunis!”

Vašek byl jako vyjeven z toho přívalukřiku a ochoty, úsměvů a cizích slov”Ale když ten druhý znovu a znovu ukazoval na sebe a opakoval Paolo, Paolo, pochopil, že se ten černý kluk tak jmenuje. Stiskl mu tedy ruku a najednou mu vyklouzlo slovo, které tu v cirkuse už mnohokrát slyšel: “Bon— bon…”

A Paolo se zasmál a objal Vaška a černá mrňata kolem jásala. Teď potřeboval Vašek”Aby se mu podařilo něco udivujícího. Nazdařbůh vykřikl: “Mary, pojď sem!” A koník, který se zatím uklidnil, opravdu se na zavolání obrátil a přišel k Vakovi. Kluci ztichli, Vašek nasedl a jako velký pán shlédl teď dolů na Paola, kývl mu vlídně a řekl česky: “Ty vopice!” Nato pobídl Mary a odklusal ke stájím.

Nebyl tak klidný, jak se navenek tvářil. Vašek měl velkou úctu k dospělým, k jejich síle a zručnosti, jak do vedli přemáhat věci, na které on dávno ještě nestačil. Bylo mu to stálou vzpruhou; “až já budu velký, to já taky tak jako táta, jako Kerholec, jako kapitán, jako Hans”; a zatím všecko okukoval, jak se na co jde, jak se to bere do ruky, jak se k tomu dospělí stavějí. Jejich převahu tedy uznával za samozřejmou”Ale hrozně ho dozíralo, jestliže nad ním vítězili kluci, jako byl on sám. Tady ten Paolův skok přes koně a jezdce, třebaže byli oba maličtí, tuze ho dopálil. To bylo něco, v čem se s Paolem nemohl měřit. A vůbec, j ak všichni ti čertovi cikáni skákali, jak dělali přemety, jak to lítalo jeden přes druhého, to bylo něco pro Vaška nevídaného a neslýchaného. Vašek byl z nejčipernějších kluků ve vsi a co vlastně tělesně dovedl? Válet sudy, kotrmelcovat, udělat svíčku, chodit s rukama pod koleny jako žába, přeskakovat patníky, šplhat na stromy, běžet po kládách a překlápět se na závorách. Doma to stačilo”Ale tady zřejmě ne. Tady se musí naučit mnohem víc, nemá-li Paolo trvale nad ním vítězit. Znovu vzpomínal na skoky krasojezdců přes objekty a na udivující kejkle těch dvou pánů včera ve venkovské manéži. Paolo už jim byl nesporně blíž; a nechtěl-li se Vašek dál odsunout, musel to umět nejmíň jako Paolo. Ale jak se tomu naučit, odkud to sebrat? Cítil, že v téhle věcimutátajeho znamenitý, všechno umějící táta, nepomůže.

Zamyšlen odpínal s Mary postroj, když si všiml, že v ohrádce jsou jen tři poníci.

“Hans, kde je Miss?”

“Miss pracuje s Helenkou. Běž se tam podívat. To bude něco pro Vašku.”

Vašek proletěl konírnou a vpadl do hlediště. Uprostřed žlutého okruhu stál direktor s bičem v ruce a kolem obíhala drobným klusem Miss. Na hřbetě měla malé panneau a na něm stála hubeňoučká bledolící holčička s dlouhýma tenkýma nohama. Stála zrovna na levé noze a snažila se udělat váhu, předklon těla s rozepjatýma rukama a s pravou nohou zdviženou dozadu do stejné vodorovné linie jako trup. Koník pod ní pravidelně klusal a její levá noha musela stále vyrovnávat otřesy jeho hřbetu. Bylo to na spadnutí”Ale holčička byla od pasu přivázána k šňůře, která nahoře, hodně vysoko, šla přes kladku. Druhý konec šňůry měl v ruce mužský, který stál vedle ředitele.

Třikrát se holčička pomalu sklonila do váhy a zase se zvedla. Když se nakláněla po čtvrté, zakolísala jí unavená noha a sklouzla.

“Hernaj s,” lekl se Vašek pádu pod koně”Ale vtom ten mužský prudce zatáhl za šňůru, holčička vyletěla ve svých krátkých sukénkách do výše a s roztaženýma rukama i nohama prolétla vzduchem do středu manéže. Ředitel ji tam zachytil a spustil na zem.

“Líp pérovat, Helenko,” řekl direktor ostře, “stojíš levou nohou moc tupě. A postav šiji víc špičkou ven.”

“Tatínku, mě tolik bolí záda,” zavzdychala Helenka.

“To já vím,” odpověděl direktor, “proto musíme trik opakovat”Až si tělo zvykne. Tak znovu na koně. Náskokem. Pět kroků rozběh, teďL.Hop!”

Helenka se rozběhla šikmo za koněm, odrazila se”Ale nedoskočila. Muž zatáhl a ona obloukem se snesla k otci.

“Ostřejší odraz, holka, víc se vynést! Znovu! Opakujeme rozběh. Ted'!…Hop!”

Berwitz práskl přitom bičem. Ale Helenka klopýtla nahoře o panneau a už se jako motýlek vracela zpátky.

“Znovu. Rozběh: teď! Hop!”

Nešlo to. Šestiletá dívenka stála před otcem a krčila s provinilou tváři ramena. Vašek cítil s ní nesmírnou lítost.

“Nic naplat. Opakovat. Teď!”

Berwitz ani nekřikl hop. Helenka ztratila tempo ke skoku.

“Znovu. Rozběh: teď! Hop!”

Vašek div nevykřikl s sebou. Cítil tak přesně, j ak se má asi odrazit”Aby doskočila, v nohou mu to přímo poškubávalo k běhu a skoku. Ale Helence tím nepomohl. Třikráte se ještě rozeběhla se šňůrou na zádech a třikráte ji odškubli ze špatného skoku jako chycenou rybičku.