Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Ale kde,” odpovídal Malina stále týž klidným tónem. “Zakrátko po téhle příhodě s tygry seskakoval Kórner s kozlíku maringotky, sklouzl a kolo mu přejelo pravou nohu. Měl ji zlomenou v holeni, felčaři mu ji spravili”Ale špatně, tak mu to pak lámali znovu a vono se to zanítilo a Corini celý otek a umřel. Však jsem, myslím, povídal, že všecko jde, jenom na dopuštění boží se musí dát pozor.”

“Nicméně je pravda,” navázal Kerholec, “zeje to moc dobrý, může-li se kluk od malička vycvičit na skákače a padače. A být”Anton, na tvým místě, vzal bych Vaška do prádla. Tady de vo to”Aby nepropás šanci. Bejt stavěč, tlouct floky do země a tahat ségle, to dovede dycky”Ale Vašek může být něco víc, jak se ke všemu má. A to je tátova hlavní povinnost, dát klukovi šanci. A klukova věc j e”Aby ji nepropás.”

“Generál Kerholec mluví jako bible,” vložil se do toho Vosátka, “jako nejdokonalejší”Autorem schválená bible Královský britský bibelní společnosti. A je-li k tomu potřebí nějakýho vodstrašujícího příkladu, nechť pan předřečník ukáže prstem na mne. Jájsem, ctihodní pánové, mohl být v Nové Granadě guvernérem státu Boj aká a mít takové lány země, že byste se mohli po nich prohánět s deseti cirkusy. Ale milovaný tatíček mi něj akým nedopatřením opomněl dáti k tomu šanci přiměřeným vzděláním a fajnovější výchovou. A já tu šanci, kterou mi nedal, propás. Neboť jsme, pánové, hráli právě na cimře bézig, když na Nové Granadě propukl převrat. Lid povstal”Ale já ne, protož mi právě padala karta a vod takovýho požehnání se nepovstává. A než jsme to dohráli, ti venku smetli vládu, provolali guvernérem jednoho advokáta a vodtroubili. Tak jsem nakonec vyhrál patnáct dolarů v bézig a prohrál latifundie ve státě Bojaka. Od té doby sloužím lidstvu jako výstražné znamení v hodnosti seržána. Doufám, že si i náš slovutný krajan a virtuosní trubiroh vezme ze mne poučení, kam to vede a tak dále a tak dále.”

“Vy jste, chlapci, všichni moc hodní,” odpovídal Karas v rozpacích, “a já vám do smrti nezapomenu, jak mě tuhle Kerholec vytáhl z bryndy a jak vy druzí jste mě i Vaška tady přijali. Při tom při všem o mne dohromady nejde. Já už jsem si to v hlavě srovnal, že jsem místo u Milnerovy party u Kerholcovy. Ouplně jedno mi to taky není, to zas vám nebudu hrát žádnou komedii. To z vás žádnej neví, jaká je to radost, vzít pěknou zvonivou cihlu do ruky, povážit šiji a posadit ji pěkně mezi druhé a koukat, jak z toho roste jiným lidem bydlení. Karlík Kerholec mi vyložil, jakje to fortelná a hezká věc, vytáhnout v pár minutách celý stan do výše”Aby za dvě hodiny už v něm mohlo být představení”A pak to zas za pár minut rozebrat. To já tedy uznávám a těším se na to”Ale vodpusťte, že mi řemeslo zůstane řemeslo a že vždycky budu s lítostí koukat na zedníky, když zdí dům a dělají takovou bytelnou práci natrvalo.”

“Hele,” řekl Vosádka, “vévoda z Malty se vyvyšuje nad pány de Maringottes.”

“Kuš, seržáne,” zakročil Kerholec, “a ty”Anton, mluv. Tady musí být všecko jasný.”

“Povídám jen,” načal znovu Karas, “že o mne nejde. Ale o co jde, je tuhle Vašíček. U něho to znamená teprve celej život, že ano. A to je na mne zatracená odpovědnost, esli mám, esli můžu, esli smím z něho udělat komedianta. Dýk to dítě nepatří jenom mně, dýk je taky Márinčino”A s ty stránky je to jedno, esli je rodička mrtvá, -nárokna dítě má a ten nárokjde skrze my svědomí. My jsme, pravda, vlastně nikdy spolu nemluvili o tom, co z hocha bude. Co by taky mohlo být: zedník jako táta, s chalupou doma pro zimní čas, když rachota stojí. Dyby šlo o cokoli jinýho; ale jakjá mám přijít jednou do vesnice říct sousedům: Vodpusťte, lidi”Ale já se dal k cirkusu a z Vašíčka jsem udělal komedianta. To je na mne moc těžký rozhodování, to já nemůžu, vodpusťte, přátelé, to já opravdu jen tak nemůžu. Dyby to byla nějaká živnost, nějaký řemeslo…”

“Milí přátelé,” ujal se důrazně slova Bureš”Aby zarazil nějakou štiplavou poznámku Vosátkovu, “dovolte mi”Abych vaším jménem projevil našemu drahému krajanu plné uznání za to, že s takovou vážností pojímá své povinnosti otcovské. Básník praví: Blah, kdo pěstoval své vlasti jednu růži, jeden štěp. Ale, drahý Šumavane, nesmíš zapomenout, že co tě nejvíce trápí, jsou vlastně předsudky, pošetilé předsudky lidské společnosti proti těm, kteří vědomě se vytrhli z jejího lživého prostředí. Dovoláváš se rodné vis a sousedů v ní. Ale tvá horská vesnice uživí jen hrstku svých rodáků a ostatní musí za chlebem do ciziny. Pokud mohou, vydělávají si jej svým řemeslem. Řemeslo má zlaté dno”Ale někdy je to dno jen ze slabých drátků jako řešeto a moc blaha ti neuchovává. Co děláš potom, ctěný vlastenče? Všecko, co jen dovedeš; a řemeslo pověsíš na hřebíček. I na trubku troubíš”Aby ses uživil”A to už, pane, není žádné řemeslo, to už je fřajkumšt zrovna tak jako umění, kterému se má vyučit Vašíček. Uvaž, příteli drahý, že ti nedoporučujeme”Aby se z Vaška stal tulák a dareba; my ti naopak radíme”Abys ho dal řádně vyučit až do mistrovství, protože pak to právě nebude žádný fušer a darmošlap. A kdybys měl z toho ze všeho špatné zkušenosti, vždycky ještě může vypráhnout a jít za tvou zedničinou. Čas tu neztratí. Číst, psát a počítat ho tu naučím a ostatního tu pochytí víc než v kterékoli škole.”

“Po mým soudu”Antone,” řekl Kerholec, “povede se ti tu mezi námi lip než na stavbě. Však taky už proto tu mezi námi jsi. Ale dobře jsi řek, že nejde o tebe a o nás. My jsme i tu pořád ještě podřízený lid, kdežto Vašek, kdyby se začal teď cvičit, nemusel by být žádným stavěčema moh by být ještě pěkněji živ než my. Byl by pánem jako kapitán Gambier nebo Pabo Perreira nebo třeba i jako ředitel Berwitz. Tady se mu otevře cesta nahoru”A to by, věř mi”Ani tvoje nebožka nic nenamítala.”

“Ctihodná státní rado,” ozval se najednou Vosátka, “tak se tu ráčíte usnášet o příští korunovaci a eště sté se nezeptali korunního prince, esli vůbec o tu korunu stojí. Povídám, Vašku, kdepakje to hezčí, doma na vesnici nebo tady u cirkusu?”

“Kdepak na vesnici,” zazubil se Vašek, “to není ani srovnání.”

“Ale táta si myslí, že by z tebe mělo být rochně.”

“Táto!” Vašíčkův pohled se upřel do očí Antonína Karase. A Karas otec viděl, j ak se chlapci zase tak zaostřily zorničky, j ako když něco rozhodně chtěl.

“To přece nemyslíš doopravdy! Já už tady mám koníčka a pan Gambier mi slíbil, že si budu hrát se lvími koťaty”A pan Arr-Šehir mi slíbil, že mne sveze na slonu, — táto, viď, že zůstaneme u cirkusu?”

Vašek vztáhl k otci ruce a Karas měkl. Objal hocha svýma upracovanýma rukama.

“A ty bys, Vašku, chtěl, opravdu chtěl celý život jezdit s cirkusem?”

“Nic jinýho, táto!”

“A chtěl by ses učit skákat a jezdit a všecky ty kumšty, cos tady viděl?”

“Chtěl, táto,” a oči Vaškovy jen zasvítily“ jezdit na Mary, to ještě nic není. To už umím. A Maryje maličká. Ale vyskočit na velkého koně v plném běhu… a přeskočit ho i s jezdcem… a vůbec, jako ti černí kluci, hernajs, to kdybych uměl, to bychjim to teprve ukázal!”

“A víš, že je to těžké učení a velká dřina a že tě to bude moc bolet?”

“Ať! Však kdybych chodil do lesa kácet stromy, jako kluci chodí, když vyrostou, taky bych se nadřel. A tady mám koníčky a lvy a tygry a slona a budujezdit v domečku na kolech…”