Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Kerholec byl přerušen otevřením dveří. Na schůdkách stál starý muž s tvrdými, šedivými, krátce stříhanými vlasy, s rozbrázděným, ošlehaným obličejem a s nějakým nákladem na rameni a v náručí.

“Hele, táta Malina,” vykřikl Kerholec, “copak nám neseš?”

“Fasoval jsem hamry a floky,” odpověděl stařec.

“Tak to pones sem dozadu,” zavolal Kerholec a dodal ke Karasovi: “To jsou kolíky do země, floky nebo kotvy, na které uvazujeme ségle. To jsou ta lana, co drží mast, stožár, rozumíš”A celý tent… celé šapitó… no, stan. Atojeprácenástenťáků, stavěčů”A já mám rád, když je nádobíčko vždycky při ruce. A tohle je táta Malina, pátej kavalec. Chlapci, domluvte se, já už běžím.”

Karas počkal”Až starý složil svůj náklad — kladiva byla pořádná, těžká, na metrovém topůrku, kolíky železné, s placatou hlavicí — ”A pak se mu prostým způsobem představil.

“Karas, Karas,” podíval stařec zamyšleně“jednou v Uhrách byl s námi takyjeden Karas, to už je ale fůra let… a ne, jájsem si to poplet, to byl Parma, Jozífek Parma, odněkud od Olomouce… já jsem si splet ryby”Ale já už vím, karas je menší a parma je větší a má frňousy… tak toho jsi neznal, viď, no, kde bys ho znal… on by moh bejt tvůj táta… a to taky nejde, když byl Parma… ale co, z přízně nebyl?'

“Ne, nebyl, táto, já žádnýho Parmu neznal,” musel se Karas starochovi usmát.

“Tak to je dobře. On byl totiž velkej lump, ten Parma. On nasypal jednou šípko vy prášek mamzel Arabelle do trikotu a ona se musela při krasojízdě pořád škrabat. S takovejma lidma je nejlíp nic nemít. A odkud jsi ty?”

“Z Horní Sněžné. To je za Budějovicema.”

“Á, Budějovice. Vím. Tam nám jednou útek nedvěd a my ho honili až do Jaroměřic.”

“To bylo asi v Moravských Budějovicích? Já jsem od Českých…”

“Á, pravda, pravda. Ony jsou dvoje, no ovšem. Tak ty Jaroměřice neznáš… no tak si představ, že v těch Jaroměřicích běžel ten medvěd v neděli dopoledne pod podloubím a najednou švenknul a rovnou do dílny k pernikáři. Jo… a počkej…já teď nevím, j ak to bylo dál… a ouplně, j ako by se mi ten medvěd u toho pernikáře ztratil… že vono bude čas jít do boudy? Víš, to když má být začátek, to se mně všecko zastaví, myšlení, řeč, no všecinko… a já vím, že mámjít do boudy”A to je pak začátek a tam si zas na všecko vzpomenu. Tak pojďme.”

Staroch se opravdu odmlčel. Zamkl za Karasem dveře, strčil klíč do kapsy a dlouhými kroky mířil k zvěřinci, úplně zapomenuv na svého druha. Karas s podivením zjistil, že přišel do orchestru právě ve chvíli, kdy dole Kerholec zatleskal”Aby muzika spustila.

Tentokrát se mu troubilo náramně, už se začínal cítit jako doma. A při tom všem musel myslit na to, k j akým třem podivným lidem se dostal do party a že ten Kerholec je vlastně taky záhad a to že asi vylezou krásné historie, o jakých se u nich ve vsi nikomu ani nezdálo. I foukal s velkým gustem a zas tu svou přihrávku zatroubil, to svoje mcaráa estadrata; ale pak, když odsadil, zatahal ho někdo za rameno. Karas se až lekl. Když se ohlédl, spatřil starého Malinu v modré livreji, jak se natahuje přes cizí pult k němu s náramně vážnou tváří. Karas se tedy naklonil, Malina mu položil ruku k uchu a přidušeně mu řekl:

“On tam měl med. Tak jsme ho tam načapali.”

Karas div nevyprskl smíchem”Ale staroch na něho dvakrát pokýval, teď že je ta historie v pořádku”A po špičkách odešel.

Vendelín Malina byl nejstarší součást Cirkusu Humberto. Byl v něm déle než kozel Modrovous i než hřebec Pompon i než šedivějící lev Sultán. Jak dlouho tu byl, nikdo nevěděl”Ani on sám. Petr Berwitz se jen jasně pamatoval, že ho Vendelín Malina jako malého chlapečka zvedal na osla a vozil ho tak manéží. Snad jediný děda Humberto by byl věděl, kde a kdy Vendelína Malinu sebral. Ve vzpomínkách Malinových to bylo trochunejasné. Měl znamenitou paměť pro všechny příhody a historky, které Cirkus Humberto potkaly, i pro spoustu osob, s nimiž se v životě setkal. Byl v tom ohledu živá kronika podniku a vyprávěl někdy věci, které vypadaly jako legenda”A přece byly pravda. Jenomže si čím dál tím více pletl jména dobu, kdy se co stalo. Řečný v pravém slova smyslu nebyl, někdy za celé týdny utrousil sotva pár slov, ve své zamlklosti ani nezdravil”A byl-li pozdraven, odpovídal jen zabručením. Ale když ho něco zaujalo, když se mu v mozku vyklubala nějaká vzpomínka, dal se do pomalého, rozšafného hovoru, kdy zase chtěl všecko vypovědět do puntíku. Pokud se z jeho výkladů dala obnovit jeho vlastní historie, zdá se, že byl rodák odněkud z Orlických hor a že se jako mladý chlapec před dávnými lety pustil se starším bratrem na vandr. Ten starší bratr Stanislav Malina byl už předtím ve světě, podle všeho jako bednářský tovaryš”A pracoval někde ve Francii mezi vinaři, kde se mu nesmírně líbilo. Po dvou letech se vrátil, hezkou hrst zlaťáků v kapse, do rodné vsi, zahýřil si, zafuriantil, o muzikách se vytancoval v celém kraji”Ale pak to na něho sedlo, zachtělo se mu zase červeného vína a jídel na oleji, sebral mladšího Vendelína a táhli spolu do Francie. Co bylo tam, těžko říct, patrně nějaká milostná historie Standova, která se skončila tím, že se Stanislav Malina dal mezi námořníky, jednoho dne odplul na velké, těžké, bachraté plachetnici a Vendelín zůstal v přístavním městě sám. Kde to bylo čert ví; mluvil jednou o Toulonu, jednou o Marseille a jednou o Bordeaux. Jisto je, že všechna ta města Vendelín Malina znal, to si už v cirkuse přezkoušeli pomocí rodilých Francouzů. Nu, tak v tom některém městě se Vendelín protloukal všelijakou těžkou prací u přístavu a v loděnicích a snad se mu ani špatně nevedlo”Ale posedla ho taková strašná touha po domově, tak se tam cítil osamělým a opuštěným, že ho nic netěšilo a on jen pořád myslel na cestu domů, domů, domů. Jenže to nebylo tak lehké. Na chlapeckou cestu do Francie se pamatoval jen jako na nekonečné putování křížem krážem; kudy jít zpátky, nevěděl, číst a psát neuměl”A když se tam, u moře někoho ptal, kde je Praha a kudy k ní, vrtěli hlavou, krčili rameny a nejvýš se někdy pohádali, zda je to v cařství ruském nebo na tureckém pomezí. Až se konečně Vendelín setkal s člověkem, který věděl o Praze a dokonce v ní byl; to když poznal, že s mariňáky nic o Praze nepořídí, začal si všímatpotulných lidí pozemních, jarmarečníků, kramářů, boudařů, komediantů a všelikého toho lidu bludného. A mezi nimi objevil konečně hubatého taliánského cirkusáka, který na jeho ostýchavou otázku odpověděl spoustou výkřiků:

“Ah, Praga! Si, si! Je la connais bien! La bellissima cittr! Le pont, le Burg! Grandioso! Magnifique! La cittřdi Bambino Gesú! Guten Tág, gute Nacht, topri ten, topra noc, ecco!”

A když se Vendelín Malina ptal cirkusáka, zda nepojede snad do Prahy, propukl v novou bouři, bodejť by nejel, všude jezdí, po celém světě jezdí, pojede i do Prahy, krásná země, krásné město, ušlechtilý lid, miluje velkou podívanou, oceňuje pravé umění. Nu a pak se Malina pozeptal už docela skromňoučce, zda by ho nevzal s sebou. Cirkusák se škrabal za ušima a křičel, že je to choulostivá věc, cesta do Prahy je dlouhá, všelicos se může přihodit; a nakonec se ptal, umí-li Malina nějaký fřajkumšt. Malina, že ne; ale že by spravil všecko na vozech a vůbec co je ode dřeva”A s koňmi že se vyzná ještě od sedláka a že by všecko dělal, co by bylo potřebí… a že by za to ani nic nechtěl, jen kousekjídla”A to že mu stačí i brambory. Ten konec se cirkusákovi zalíbil patrně ze všeho nejvíc; a tak se stal Carlo Humberto principálem Vendelína Maliny a Vendelín Malina součástí podniku Cirkus Humberto.