Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Vbila mon p'tit”Allons, jdeme do menažrí.”

Vašek seskočil s židle, ulovil čepici a vyběhl ven”Aby viděl, jak kapitán stahuje “červený vlajka”. Pak klusal po boku obra do protěj ší boudy. Prostranství s cvičnou manéží bylo v tu chvíli prázdné.

Vašeknebyl ještě ve zvěřinci”A když tam vstoupil, zůstal jako omámen. Jakje možné, že mu o tomhle táta nic neřekT? Klec s opicemi! Kozel s modrou bradou! Křiklaví papoušci! Podivná zvířata v klecích. Medvědi! Ovečky! Tady bylo přece zábavy na celé dni a táta vystrčí kluka mezi vozy k nějakým pitomým trpajzlíkům. Teď si však to všecko musel nechat na jindy, dontér šel velikými kroky rovnou ke lvím klecím a Vašek ovšem s ním. Když se Gambier objevil mezi klecemi kočkovitých, šelmy se většinou zvedly, popošly ke mřížím a tiše mňoukajíce třely tělo o železné tyče.

“Bon jour, Bessie, bon jour, Corinne, comment ca va, Mahoum?” volal Gambier na jednotlivá zvířata tichým, mazlivým hlasem”A jeho ruka zajížděla jim do hřívy a do srsti, muchlalaje a třela a šelmy se chvěly příjemnou rozkoší. Očima však tkvěl krotitel na kleci s Natašou. Lvice ležela ospale a unaveně a nad ní stála v kleci Anežka Berwitzová. Gambier neměl tyhle direktočiny svévole rád”Ale uznával, že to madame se zvířaty umí a že si s nimi může dovolit víc než kdo jiný. Přesto byl spokojenější, když ředitelka, zaslechnuvši jeho hlas, vyklouzla z klece a zaklesla její uzávěru. Gambier ji pozdravil a Anežka, podávajíc mu drobnou svou ruku, rovnou oznamovala hlavní novinu: lvíčatabude nutno Nataše odebrat, lvice si jich nevšímá a patrně nemá pro ně dost mléka. Leon Gambier pokýval hlavou:

“Zkusit se to může. Kdyby vyváděla, můžeme jí jedno lvice na zkoušku vrátit. Vezmusijek sobě, už jsem jich měl hezkou řádku.”

“Ne, kapitáne, to mi nemůžete udělat. Už jsem se rozhodla, že lvíčata odchovám sama. Náš vůzje větší a pohodlnější.”

“Prosím, madame, jsou to vaši lvi, ne moji. Ale budete mít s tím plno nepříjemností, musíte si vzít ty tvorečky k sobě do postele, potřebují živočišné teplo; a něj sou klidní a pořád vyrušují… a čistotní taky nejsou…”

“Já vím, já vím. Ale já je miluji. Jsou takoví bezmocní. Něco s nimi už musíme vytrpět, vždyť je to kapitál. U nás jim bude lip. A nebude-li žádný z nás doma, dá na ně pozor Helenka.”

Vašek všemu nerozuměl, mluvili spolu francouzsky. Stál zatím u klecí a pozoroval mohutná zvířata, která po prvé v životě viděl z takové blízkosti. Pak popošel a spatřil velké žíhané šelmy. Uvědomil si, že jsou to tygři. “Hernajs,” říkal si, “ty ale máš zuby, ty prevíte, ty bys šel po člověku. Ale opovaž se, já bych ti roztřískal čumák.” Tygři si lenivě prohlíželi hocha před sebou, občas některý zívl. Největší z nich byl přimáčknut k mříži a snažil se zahlédnout Gambiera a Anežku, kteří stáli opodál.

Pak najednou nastal ruch. Seběhlo se několik mužů, Gambier rozkazoval, mužští přivlekli na kolech prázdnou klec a postavili ji před klec Natašinu. Gambier vešel k Nataše, mazlil se s ní, domlouval jí. Lvice se napůl zvedla a zařvala. Lev Mahum jí odpověděl. Lvice Bessie odpověděla Mahumovi. Lev Sultán zavrčel zle na Bessii. Vaška obešla úzkost z toho dunivého rachotu strašných hrdel. Gambier laskal Natašu za ušima a domlouval jí. Někdo přinesl tři kusy syrového masa. Anežka šije vzala a vstoupila do prázdné klece. Otevřená dvířka byla přitlačena k dvířkám klece Natašiny. Tři krmiči stáli vedle s tyčemi a vidlicemi. Gambier popošel ke dveřím, vzal od Anežky kus masa.

“Viens, Nataša, viens, má chčre!”

Hodil maso do nové klece. Nataša se zvedla, protáhla a plouhavým krokem došla k dvířkám.

“Pojď, Natašo,” vábila ji Anežka, “pojď, maličká, tu máš masíčko.”

Lvice čenichala, čenichala ke dnu klece, pak se drbala hlavou o mříž, pak pomalu, pomaličku vstoupila, tiše”Ale výhružně vrčíc. A pakskočilakmasunazemi,pokrylajetlapoua zařvala hlasitěji. Všichni kolem, i Anežka i Gambier, stáli úplně nehybně.

“Nekřič, miláčku, neboj se,” řekla měkce Anežka. “Je to tvoje, nikdo ti to nebere. A tohle je taky tvoje a tohle taky.” A hodila lvici druhý kus a třetí. Lvice očichávala maso, lehla si k němu a vrčela. Anežka pomalu, stále k ní mazlivě mluvíc, pokročila k dvířkám a přešla do protější klece. Dvířka za Natašou zapadla a krmiči odtahovali její klec. Z druhé klece sestupovala Anežka a za ní Gambier, nesa v náručí tři vrnící koťata.

Vašek stál celou tu dobu napj at, zaostřeným pohledem sleduje všecko, co se tu dalo. A pěstičky měl bezděky sevřeny a v hlavě odhodlání, že se vrhne na tu potvoru, kdyby něco jeho kapitánovi nebo té paní udělala. Byl tak zaujat, že ani nepozoroval, že ho někdo zatahal za kabát. Teprve když se to opakovalo, ohlédl se a s náhlou radostí vykřikl přidušeně: “Je, táto!”

Ředitelka se ohlédla. Karas ji pozdravil.

“Ach”Anton! Dobrý den! Tak to je ten tvůj hoch? Švagrová mi už o něm vyprávěla. Hezký chlapec. Pojď se kouknout na lví koťátka. Ale ještě na ně nesahej. Až povyrostou, budeš si s nimi hrát.”

Vašek se natáhl ke Gambierovi, který se sklonil. Na levém předloktí si pravicí přidržoval tři nehezká, vlhká zvířátka, tichounce kvikající.

“Nataša chce do hnízda,” upozornil jeden krmič. Obrátili se a odstoupili. Lvice, která chvíli žvejkala a hryzala maso a smýklajím po zemi, nedojedla je a vrátila se k mříži.

“Vpusťte ji zpátky,” zavelel Gambier.

Přitáhli tedy opět klec, jak předtím byla, otevřeli dvířka a Nataša s masem v tlamě vskočila velkým skokem do své vystlané klece. Tam složila maso a jala se čenichem hledat ve slámě mláďata. Dvířka se za ní zavřela a dělníci odváželi reservní klec. Nataša hledala, hledala”Až přišla zase k masu a lehla si k němu”Aby je ožírala.

“Špatná máma,” řekla Anežka, “pojďte, kapitáne.”

“A mY musíme k obědu, Vašku,” řekl táta hochovi. “Jak jsi se měl?'

Táhli spolu domů a celá cesta a celý oběd nestačily k tomu”Aby Vašek tátovi a pak Růžence vypověděl, co všecko viděl a zažil. A jediný závěr všeho byl, že Vašek bude dontérem.

“A co je to, ten dontér?” ptal se táta.

“Propánakrále! Táto! Ty nevíš, co je dontér?” vytáhl se na něho kluk. A teď teprve následovalo vysvětlení, že se dá Vašek teto vat, bude mít dlouhé vousy a praporek na domě a bude chodit k šelmám do klecí”A kdyby ho chtěly kousnout, že jim dá po čumáku.

Odpoledne byl ovšem Vašek znovu na představení. Karas ho usadil na volném místě na galerii a pak sám běžel do orchestru. Poznal brzo, že program jde jako hodiny přesně tak jako včera. Dnes byl už s přiznávkami bezpečnější a v jednom marši si v triu dovolil rozvinout přihrávku na kratičkou kontramelodii a pan Selnicki mu na to pochvalně přikývl. Nebylo to nic víc než takové mcarára trádarata, jakých užívali s Milnerem nesčetně, Karas však byl velmi spokojen, že s tím přišel a že se to kapelníkovi líbilo. Po programu letěl už dolů jako ti druzí, popadl svou náruč povlaků. Tentokrát byl hotov dřív než jeho partner, protože měl smluveno s Vaškem, že přijde dolů a že mu pomůže. A pak bylo krmení a večerní čištění a to zas byla pro Vaška podívaná, která ho náramně zaujala. Konečně bylo vše v cirkuse skončeno, noční hlídky stanoveny a oba Karasové kráčeli spolu domů. Zvláště Vašek byl spokoj en. Po prvé se účastnil práce, s těmi povlaky”A to mu brzo vyrostlo v přesvědčení, že nebýt jeho zásahu, nebyl by cirkus v pořádku.