Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“To bude dobré místo pro Vašíčka, než odjedeme,” řekl si Karas, vraceje se z této obhlídky. Nemohl se už hocha dočkat. Smluvil s bytnou, že mu ho přivede”Až půjde do trhu nakupovat. Bylo už půl desáté, když se Alice Harweyová objevila u vchodu do manéže a volala: “Pan Karas má tady návštěvu!”

První, komu Karas hocha představil, byl ovšem Kerholec.

“Tak ty jsi ten slavný Vašek Karasů z Horní Sněžné?” oslovil ho protřelý Kerholec, mrknuv znalecky po osmahlé tváři venkovského chlapce, z níž zářily velké, bystré oči.

“Ano.”

“A už jsi byl v cirkuse?”

“Byl. Včera.”

“Jak se ti to líbilo?”

“Bylo to překrásné?”

“A co se ti líbilo nejvíc?”

“Koníčky.”

“No, to máš dobré oko. A pojedeš s námi?”

“Pojedu.”

“A nebojíš se, že tě koníčky pokopají nebo kousnou?”

“Ne. Já na ně křiknu a prásknu bičem a oni si stoupnou do řady.”

“Tak ty tedy budeš cvičitelem?”

“Ano”A jezdit budu tadyhle dokola a skákat na koni, táta mi to slíbil, viď, táto?”

“Když ti to táta slíbil, to je ovšem jiná. Ale víš, že se budeš muset moc učit a že je to velká dřina?”

“Ať”

“A to nesmíš brečet!”

“Já nikdy nebrečím. Kdyžjsme se doma prali s kluky, všichni brečeli, když dostali kamenem, jenom já nebrečel, já jsem se za klukem rozběh a zbil jsem ho.”

“A co když ti útek?”

“Ale neutek. Já jsem je všecky dohonil. A když útek, tak jsem ho chytil zejtra.”

“Tos byl tedy největší práč ve vsi?”

“To já nevím. Ale všecky jsem přepral.”

“No, to máš tedy dobrý základ k cirkusu. Když to vydržíš, budeš jednou direktorem.”

“No třebas”Ale hlavně budu jezdit a skákat.”

Kerholec ho pohladil po hlavě a obrátil se na Karase:

“Kluk je pořízek. Ten by to moh k něčemu dotáhnout”Ale musíš ho hned dát cvičit. Sedm let, to je nejvyšší čas pro dítě v cirkuse. Ale teď ho zaveď ke kasírce”Ať sejí poděkuje za lístek. To jí bude dělat moc dobře, to šiji koupíš a kluk pojede.”

Karas tedy vzal hocha, vedl ho k pokladně a cestou mu nacvičil potřebné “rukulíbám, milostpaní”. Frau voň Hammerschmidt uvítala chlapce sirotka s náramným rozechvěním. O klucích a rvačkách se s ním ovšem nebavila”Ale mluvila dojatě o mamince na nebíčku, které hodný hošíček musí dělat zde na zemi radost”Aby nebyla před Pánem Bohem smutná. A když slyšela, že Vašek chce jezdit na koni, schválila mu to, že je to správné odhodlání, že nebožtík pan major Hammerschmidt taky začal jezdit jako hošíček a jaký pak to byl slavný překážkář, na knížecích parforsních honec vždycky na něho čekali jako na kápo. A ona že promluví s panem ředitelem Berwitzem i s panem Perreirou”Aby si hocha všimli. Nakonec vytáhla z háčkované sdrhovacípompadurky půl rohlíku, dalajej chlapci s tučným polibkem, podala ruku Karasovi a obrátila se k okénku a k lístkům.

Když se vrátili do manéže, zůstal hoch jako učarován: kruhem tam běželo šest pofrkávajících běloušů, za nimiž bylo vidět paní s bičem v ruce Na její zavolání se šimlíci na zadních nohou otočili a běželi obráceně”A na další zavolání se pak obrátili a jeden druhého předběhl”Až byli zase v řádce”A pak se najednou obrátili čelem k ní, zvedli se na zadní nohy a přišli k ní ze všech stran do středu stáli tam, dokud nespustila ruku s bičem. Vašek křečovitě tiskl tátovi ruku a díval se na bílé koně jako na zjevení. Cirkus byl prázdný, jen dole pod lóží stál pan Selnicki s očima trochu zaslzenýma a opíral se o bariéru, odkud občas vylovil láhev s rumem.

Karas si v té prázdnotě nebyl jist, zda nepřekáží, snad není dovoleno dívat se na zkoušky. Odtáhl tedy chlapce zpět do chodby, obešel cirkus a zavedl ho do koníren. Cestou potkali dobře deset lidí, které už Karas od vidění znal a kteří se pozastavili teď, když nebyl kalup”A zajímali se o chlapce, zda s nimi pojede. Karas měl radost, že ho všichni tak srdečně vítají. Ve stáji zavedl Vaška k tomu Hansovi, který ho ráno učil čistit koně”A ohlásil mu, že mu vede pomocníka. Hans si utřel širokou dlaň o modrou zástěru a potřásl Vaškovi rukou, jako by to byl starý chlap. Tomuhle Hansovi Vašekmnoho nerozuměl, mluvil jinou němčinou, než se mluvilo na Šumavě”Ale dětským pudem pochopil, že je to hodný člověk. A pak byl od těch koníčků, znal každého jménem; kterého zavolal, ten otočil hlavu a velkýma očima se po Hansovi podíval. Ale co bylo to všecko proti tomu, když Hans najednou vzal Vaška za rukáv a dovedl ho až na konec stájí, kde ve zvláštní ohradě stáli čtyři malí strakatí koníčkové, jako stvořeni pro takového kluka, jako byl Vašek. Vašek uchvácen zvedl obě ruce a bezděky vykřikl česky:

“Ježíšmajnkote — bandurkové!”

Chovali takové roztomilé zakrslíky na Hluboké a dost daleko s nimi zajížděli. A lidé v kraji si našli pro ně výraznou přezdívku: bandurek, bandurkové. Zde tedy měl Vašek před sebou čtyři bandurky”A když je Hans zavolal jménem, seběhli se a jeden přes druhého natahovali krky. A Hans najednou popadl Vaška za ramena”A než se nadál, posadil ho na krajního z nich. Vašek se trochu zalkl překvapením”Ale hned stiskl nohy a rukou se chytil hřívy”Aby nespadl. Hans ho zprvu přidržoval”Ale teď ho pustil, otevřel vrátka a zavelel:

“Mary, pojď!”

Kobylka pohodila hlavou, vyšla s Vaškem do chodby a nesla se drobným krokem Hansovi po boku chodbou dolů. Hans něco křikl, Mary se obrátila a rozběhla se klusem k své ohradě, že měl Vašek co dělat”Aby nespadl. Ale udržel se a několik koňáků s kartáči v ruce volalo na něho “Bravo!” V ohrádce sklouzl Vašek sám s bandurka a poplácal si ho. Nechtělo se mu od něho”Ale táta zavolal”Aby šel, že sám se tu musí dát do práce. A vyvedl hocha na zadní prostranství, kde se také zrovna cvičilo.

“Vašku, tady musíš na mne počkat”Až bude čas jít na oběd. Nikam mi nelez a hřej si tady. Koukej, tamhle vzadu sedí na schůdkách dvě hezké dětičky, s nimi si můžeš třebas hrát. Jdi k nim a seznam se s nimi. Ale tuhle do toho kruhu, kde ti páni cvičí, nechoď, tam se nesmí, tam bys jim překážel.”

Táta se vrátil ke koním a Vašek osaměl. V tu chvíli se mu z mysli vytratili táta i koníčkové, neboť před sebou měl náramnou podívanou na dva pány, kteří chodili dokola po rukou. To se mu tak líbilo, že si poskočil a rozběhl se blíž k nim a tam si podřepí do trávy”Aby se na tu legraci dokonale koukl. Páni při tom všelijak kejklali nohama, někdy zůstali stát, rozepjali nohy a spouštěli je pomalu až k zemi a zaseje zvedali vzhůru. A pak se najednou skočky postavili na nohy, otřepali si ruce, vyhrnuli spadlé rukávy košile, jeden na druhého něco křikl, ten se rozběhl, ten první přičapl k zemi a dal ruce do klína, ten běžící mu do nich skočil, ten přikrčený se naj ednou vzepj al a vyhodil toho druhého daleko od sebe, takže ve vzduchu udělal kotrmelec. Bylo to tak překvapující, že Vašek vykřikl “Hóóó!”, vyskočil a radostí se otočil na patě dokolečka. Ale hned si zas sedl, protože ti dva to opakovali. A udělali to za sebou snad desetkrát.

Vašek uvažoval, že tohle j e vlastně j eště hezčí než j ezdit na koni. Ve vsi bylo několik kluků, kteří už jeli na koni; Franta Šemberů, co měli velké hospodářství, jezdil dokonce s bratrem plavit koně do rybníka a tam seděl na lesknoucí se kobyle v promáčených kalhotách a náramně na ni křičel “Hýjo, stará” a “Prr, stará” a “Uhneš, ty mrcho zatracená”; ale takhle skákat neuměl nikdo, to by teprve čubrněli, Franta a Pepík a Honza Bláhů a Jirka Cikhartovo a Tonda Cerhů. Nebo takhle přijít po rukou k babičce a nohou jí zaťukat na dveře, ta by se vyjevila, panečku!”