Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Ale co mu tam bylo odepřeno, nahrazoval si Vašek v lesích. Sněženské lesy”Ach bože, což to bylo zelené vábení! Ves a pole, to máš samé ostré světlo, určité, tvrdé, neomylné”Ale vejdi do lesa”A on tujenpřisvit, šero a záření, jako bys samými závoji procházel a za každou clonou se skrývalo velké tajemství. Šlojíře smrků, zelené pentlení modřínů, sloupoví buků a starý dub rozsocháč a mech jako poduška a kupa skal jako oltář obrů; řekneš les”A ono to hájemství balad a pohádek. Sem se vnořil Vašek nejraději sám. Lesem se musí potichu, polehounku, skoro aby ani větvička nezapraskala. Jen tak je možno odhalit jeho divy, běh bažantího kohouta za slípkou, sojčí čtveračení, laň s kolouchy na paše, hru j ezevců před udupanou norou. Jen opatrnými kročeji přijdeš na hnízdění doupňáků, pelechy zajíců a skrýše veverek; ale kolik tu potkáš věcí osudných, chuchvalec peří s krůpějemi černající krve, uhynulé králičí mládě, vybělenou kostřičku.

Lesy jsou bez pohnutí a všecko v nich je v pohybu, ve hrách a v boji; datlové krouží po kmenech stromů a jelen se těžce prolamuje křovím; kukačka slídí po hnízdech a žluna se hlásí teskným voláním; zmij e leží stočena v maliní a užovka se blyskotá mezi potočními břehy.

Všechno znát, všechno vědět! Vynoří-li se hajný Mazur, kluci se nejraději rozutekou. Ale Vašek se nebojí, Vašek běží k němu a už se ho vyptává s překotnou zvídavostí dítěte. Otrlý Mazur nemůže odolat; nikdo nemůže odolat té široké, osmahlé tváři, která má plno navýsost naléhavých otázek a na obrátku se rozehraje čtveračením. To má Vašek na rozdíl od nerudného táty: ve chvilce se sřečí a lidé ho mají hned rádi.

Ale nebyla jen rodná ves a lesy; deset minut od Horní Sněžné byla již první německá vesnice, větší než Horní Sněžná, tam se chodilo na poštu a tam byl velký kupec, několik řemeslníků a mlýn. Česká Sněžná byla odkázána na pravidelný styk s německými sousedy. Německé vsi se odtud táhly už nepřerušené dál do Šumavy, osamělé královácké statky byly porůznu roztroušeny i mezi českými, němečtí lidé táhli denně českou vsí, kluci nejbližšího okolí se znali a stýkali ve hrách, výpravách i rvačkách”A každý Hornosněžňák se naučil už od malička zběžně domluvit německy. Pro Vaška to bylo jen vzbuzení nových zájmů, protože kousek přes pole se už žilo, hospodařilo, strojilo a pracovalo jinak”A on přece všemu chtěl přijít na kloub.

Pro otce Karase, vracejícího se po osmi devíti měsících z velkoměsta do zapadlé vsi, byla Horní Sněžná malé, chudé hnízdo, kde se nic zvláštního nedalo, než se tam lidé rodili, ženili a umírali. Ale pro jeho syna byl ten malý kousek světa přebohatý událostmi, objevy a zážitky; a to cizí sousedství pro něho jen znamenalo, že brzo vytušil, že svět je víc než rodná ves a že je v něm nesmírné množství věcí, které by stály za to”Aby je poznal.

Tu jeho touhu po vědění a tu jeho rvavou chuť po prvenství táta jeho dost neznal a nevypozoroval”A proto si nebyl v Hamburce jist, co Vašek řekne všemu tomu, co neslýchaného se teď s nimi dalo.

Z předsíně slyšel Vašíčkův křik a práskání bičíkem. Vešel do kuchyně, kde paní Langermannová právě vyklápěla hrnec brambor do mísy. Vašíček stál na židli na jedné noze a hulákal: “Hol-la hop! Ou! Ela, ela!” Růženka běhala kolem židle a pohazovala hlavou. Když Vašek spatřil otce, práskl bičíkem, jejž si udělal z hůlky a provázku”A volal: “Táto, koukej, já jedu na koni — na jedné noze! A Růženka je ten strakatý koníček, co běhal dokola!” Pak seskočil a vrhl se k tátovi: “Táto, viď, že mě zítra vezmeš s sebou! Já si stoupnu jako ten pán s bičem doprostřed a koníčkové přiběhnou a takhle si kleknou a zase zvednou na zadní nohy, nebo pojedu a takhle skočím, hop, skrze obruč”A slona přivedu a lvy…”

Hoch se až zalykal vzrušení, jak se mu před očima kmitaly jednotlivé výjevy, do nichž se ihned vžíval jako jejichhrdina. Karas se spokojeně usmíval tomu překotnému zanícení.

“Tak se ti to líbilo?”

“Líbilo.”

“A co to bylo, jak při tom vystřelili?”

“To tam byl ten pán, víš, co pořád chtěl utíkat a vždycky upad, my j smě se mu hrozně smáli, paní Langermannová a j á a vůbec my všichnijak sebou vždycky prásk”Apak přišli vojácis flintama a takhle se postavilo do dvou řad a takhle namířili nahoru a ten pán se rozběh a skočil přes ně přes všecky a takhle se ve vzduchu točil a oni po něm vystřelili”Ale netrefili ho, když se tak točil”A tak jsme všichni tleskali, že ho netrefili.”

“A co slon? Ten je velký, co?”

“Hm!”

“A co dělal?”

“Obědval.”

“Jak to-obědval?”

“No ano, měli tam přece stůl a na něm oběd a pán pozval slona”Aby si sed”A slon si sed a dostal cintáček a pak vzal rypákem lžíci a jed polívku a pakještě něco a chleba a pak si objednal pivo…”

“Objednal pivo?”

“Je, táto, vždyť ty nic nevíš! Přece zacinkal na sklenici a oni mu hned přinesli pivo a on je vypil a ještě jedno a ještě jedno a pak byl ožraly a motal se”Až se převalil jako starej Zelenka, jak jsme vždycky kolem něho skákali a on nám nadával.”

“A jak to s tím slonem dopadlo?”

“On ti byl dočista jako mrtvěj, ten pán si mu vylez na hlavu a on se ani nehnul. Tak ten pán se poklonil a my mu tleskali a tím se slon probudil a vůbec nevěděl, že má toho pána na hlavě”A styděl se a šel domů spát a toho pána odnes s sebou.”

I viděl Antonín Karas, že bylo mnoho věcí, kterých neviděl a které si bude muset okouknout. Až do noci mu Vašíček vykládal o těch zázracích”A když už šli na kutě a Vašíček se pomodlil a bylo ticho, ozvalo se najednou ve tmě:

“Táto…”

“Copaže eště nespíš?”

“Táto, viď, že budu jezdec?”

“No budeš, dyž se ti to bude líbit”Ale teď už spi!”

Karas vyklouzl z postele ještě za šera, tiše se umyl a oblékl, v kuchyni si vzal z trouby hrnec skoro už vystydlé bryndy, nalil si pořádný kafáč, ukrojil krajíc chleba a posnídal. Pak si ještě vzal kus chleba do kapsy a po špičkách vyšel z bytu. Nebylo ještě šest, když vcházel do boudy cirkusu. Kerholec už tam byl a hned mu vykládal, jaké bylo v noci rozčilení. Lvice Nataša se večer okotila, má tři malé, na štěstí byla už připravena nová klec, jak ji včera Karas pomáhal vytáhnout. Tam dali lva Mahuma, který byl dotud s Natašou pohromadě, kdežto v třetí kleci byl starý lev Sultán s lvicemi Bessií a Korinou. Radostná událost přišla dřív, než počítali, proto zůstala Nataša do poslední chvíle s Mahumem. Ale direktorka byla neklidná, ještě před večeří si zaběhla do zvěřince a poznala, co se děje. Okamžitě poslali pro Gambiera, který měl na starosti šelmy, taky Berwitz nechal večeři večeří a s Kerholcem a s pár lidmi zařizoval “přeložení” Mahuma. Direktorka zůstala s Natašou celou noc”Aby se koťatům nic nestalo. Ale Nataša byla zesláblá a sotva sebou pohnula. Ráno říkala direktorka, zejí budou asi muset lvíčata odebrat a živit je uměle, že je to nějaká špatná máma. Karas se šel na ni podívat. Nataša ležela ve staré kleci apaticky natažena na boku a cosi maličkého se vrtělo ve slámě pod jejím břichem.

Na koukání však nebylo kdy. Zvířectvo kolem dokola se dovolávalo snídaně. Karas se vrátil do stájí, koně mu byli přece jen ze všeho nejbližší a nejmilejší. Pomáhal je krmit a vynášet od nich hnůj, pak se učil u nějakého Hanse správně koně vykartáčovat a čistit jim kopyta. Pak teprve měl po prvé volnou chvíli, kdy si mohl projít celý podnik a trochu se s ním seznámit. Cirkus měl ústřední okružní chodbu, kolem níž byly všecky jeho místnosti. Skladiště a zásobárny všeho druhu i šatny personálu byly na vnitřní straně, jako zasunuty pod stupňovitá sedadla hlediště. Ředitelské místnosti, pracovny a šatny lepších umělců byly na vnější straně a měly okna nebo aspoň okénka. Mezi hlavním vchodem pro obecenstvo a bočním vchodem pro účinkující byl pokojík s kuchyní, kde bydlil kulhavý John Harwey, vdovec a cirkusový invalida, s dcerou Alicí, nehezkým děvčetem krásných narudlých vlasů. Proti hlavnímu vchodu byla brána cirku, nyní zatažena tmavočerveným závěsem, nad ní škeble pro hudbu, za ní vchody do koníren a do zvěřince. To byly dvě další rozměrné dřevěné boudy, které dal přistavět Berwitz, když podepsal dlouholetou smlouvu o nájmu hlavní budovy. V pravé boudě stáli v dlouhých řadách koně, kterých se užívalo při představení. Tažné koně cirkusu měl Berwitz v konírnách porůznu najatých. V levé boudě byly klece se zvířaty. Na druhém konci se z obou síní mohlo vstoupit do novějšího vysokého přístavku, kde na nízkém pódiu přešlapoval slon Bingo. Tou částí vybíhal už Cirkus Humberto do opuštěného volného prostranství za Reeperbahn, kde stály kolem dokola Berwitzovy maringotky, obývací vozy komediantské, některé provedené se značným přepychem, některé chudé, téměř každá jiná, jak je Cirkus Humberto nebo jeho artisté v nejrůznějších koutech Evropy získali. V některých bydleli Berwitzovi lidé i teď přes zimu, kdy se nejezdilo, zůstávajíce raději věrni maličkému domovu na kolech, než aby se stěhovali do městských zdí. Volné prostranství mezi maringotkami bývalo za teplého počasí oblíbené cvičiště některých umělců, byla v něm i vyznačena a urovnána jakási manéž”Aby cvičící měli představu o správných rozměrech. Celé to prostranství bylo nejmilejší místo oddechu pro všecky zaměstnance, kteří tu sedávali na kládách nebo na schůdkách vozů. Jinak tu visívalo mezi vozy prádlo, na jaře mezi sporou travičkou hrabalo pár slepic a volně tu skotačilo pět nebo šest cirkusáckých dětí.