Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Těžce a s nechutí stiskl Karas kliku a pomalu věšel klobouk na věšák u dveří. Paní Langermannová otevřela dveře kuchyně. Hoch stál u ní a k němu se tlačila šestiletá vdovina Růženka.

“Táta!” vykřikl Vašek radostně.

“Tak co, pořídil, pořídil?” ptala se paní Langermannová.

“Pořídil. Ale nějak divně — ani z toho radost nemám,” odpovídal Karas a pomalu šel do kuchyně, kde to vonělo majoránkou.

“A jakpak to? Sedněte si, už čekáme s obědem, to mi pak musíte povědět.”

“Táto — máš dílo?” zeptal se chlapec.

“Mám, Vašku”Alenevím, co tomu řekneš. Jájsem… totiž my budeme spolu u cirkusu.”

Teď čekal to zlé odmlčení. Ale Vašek, kterému postačilo, když slyšel, že práce je a že zůstanou spolu, obrátil k němu své velké důvěřivé oči a zeptal se klidně:

“A co to je cirkus, táto?”

Karasovi se ulevilo. Neuvědomil si, že chlapec nikdy ještě neviděl ani cirkus”Ani komedianty, že k nim do zapadlé vsi jen zřídka to slovo zaválo. Jako by mu kámen spadl s prsou, ožil a přisedl blíže k hochovi.

“To je takové divadlo, víš, tamjsoupánové a paní a ti ukazují lidem krásné koně a všelijaká zvířat a každé to zvíře umí nějaký kousek, třebas tancovat nebo hrát na flašinet”A to lidi baví. A když se to skončí, tak se to divadlo zbourá a naloží na vozy a jede se jinam. A táta pojede s sebou a bude jim stavět a bourat to divadlo a ty pojedeš s tátou ve voze a uvidíš celý svět.”

“A jaká jsou tam zvířata, koně?”

“Koně a lvi a tygři a oslíček a kozel a medvědi a slon…”

“Slon? Opravdický slon? Ten s rypákem?”

“Ano. Krucimordyánský zvíře. Ten by se sem do kuchyně nevešel.”

“Jo… A já k němu půjdu a vylezu si na něho a budu na něm jezdit. Přece se jezdí na slonu, ne? Frau Langermann, Frau Langermann, ich werde reiten Elephant!”

“Ale to víš, že jo, ty prcku,” zasmála se vdova, nalévajíc polévku. “Tak co jste to tedy přinesl a co to má s tím slonem?”

Karas sejí nyní obšírně vyzpovídal — i z toho, že si není jist, udělal-li dobře.

“Ale božíčku, člověče,” spráskla rukama kvartýrská, “poděkujte Pánu Bohu, že se vám to takhle přitrefilo. A na nebožku při tom nemyslete. Chodil jste stejně za prací do světa, copak ona mohla tušit, j ak žijete? A co tady ty tisíce ženských, kterým jdou muži na loď a zmizí na pár let ve světě a nedají o sobě ani vědět; nakonec třebas jen dostanou zprávu, že… tento… že si voda vzala… co se k ní hlásilo… Co bych měla já říkat?”

Paní Langermannové zvlhly oči. Jako v mlze viděla temný, ošklivý den, kdy tu v té kuchyni stáli dva úředníci přeplavní společnosti a ostýchavě jí oznamovali, že se přístavní parníček Rosamunda srazil v mlhách s uhelnou lodí a že kormidelník Felix Langermann spadl při tom do Labe”A že jak šly ledy, nebylo možno spustit člun.

Přemohla však pohnutí a dodala:

“To je mi takový cirkus tisíckrát milejší, ten aspoň jezdí pořád po pevné zemi. A Vašek něco užije, uvidí svět, pozná lidi, to je, pane Karas, pro hocha moc důležité.”

Tak se Antonín Karas chtě nechtě vrátil při obědě zas do jasnější nálady. Musel novu a znovu vykládat Vaškovi o cirkuse, co už tam tak pochytil. Ale hlavní ovšem bylo, když se vytasil s lístky na odpolední představení.

Kterak Vašek prožil svou první návštěvu cirkusu, Karas neviděl. Odešel o hodinu dříve, trumpetu pod paží”A sotva se objevil v boudě, zavolal ho Kerholec, vrazil mu do rukou hrábě a poručil mu pěkně urovnat piliny v manéži. Pak si ho přibrali vzadu za branou”Aby pomohl odtahat některé klece, prý kvůli lvům nebo co”A aby umetl místo, které se uprázdnilo. A už přiběhl nějaký hoch, kde prý je pan Karas, že se po něm shání pan kapelník.

Leopold Selnicki, Berwitzův kapelník, byl Vídeňák, bývalý regimentstamborudeutschmeistrů, chlapjako hora, s ohromnými kníry, které si zesiloval i částí vousů s tváří. Také chundelaté obočí vypadalo hrozitánsky”Ale oční klapky a kůže kolem očí byly j aksi převislé, patrně od pití”A celý pohled Selnického připomínal starého dobráckého bernardýna. Tento muž byl snad jediný v celém podniku, před nímž se zastavovala přísná Berwitzova kázeň. Nemusil dělat nic jiného než dirigovat hudbu; jakoukoli pomoc při ostatních pracích v cirkuse odmítal jako nehodnou jeho umělecké osobnosti. Celé dni a noci se zaměstnával neobyčejně důležitým problémem, kde se co dobrého jí a pije. Nebyl jedlík v pravém slova smyslu, nikdy nezasedí k bohatýrskému obědu nebo k velkolepé večeři. Ale když se ráno probudil, zamlaskl jazykem a shledal, že by teď “bodla” šunka s vajíčkem a jedna nebo dvě plzeňské. Nebylo-li všude plzeňské, šel si i na obyčejné, jehož si však, že bylo slabší, dal o máz více. Míval pro to měřítko 2:3, prý “aby se v těle srovnaly stupně”. Pak si zaskočil do zkoušek, není-li tam třeba něčeho nového od muziky, poklábosil s tím, poklábosil s oním, vypil tři čtyři skleničky rumu a ohlásil, zeje čas na přesnídávku. Načež majestátně opustil cirkus a vyhledal některou ze svých vináren, kde snědl guláš nebo papriku, zapálil si viržinku a při čtvrtečkách rakouského vína trpělivě čekal”Až se mu ozve hlad. Když jej ukojil porcí uherského salámu, šel na oběd, ponimral se v jídle, posteskl si sousedům, že “pro něho by oběd vůbec mohl odpadnout”, on že nikdy “obědu moc neudělá”, to jen tak, “aby měl podklad” pro dvě tři piva. A pak šel na černou a na koňak; bylali příležitost, zahrál si partii biliáru, pak si šel spravit chuť osmičkou vermutu, načež se objevil před představením v cirkuse, oblékl se do červeného kabátu se zlatým límcem a zlatými epoletami, zvrátil přitom do hrdla nějakou tu stupečku rumu z láhve, kterou stále pečlivě uchovával v šatně. A pak dirigoval takřka bez zastávky, většinou zády k orchestru, všechen hudební doprovod představení, shodil uniformu a odebral se na nějaké osvěžení před večeří a nějaké to popití po ní.

Ale Berwitz věděl, proč Selnického má: v žádném cirkuse nezněla hudba tak břeskně, nikde se nehrály tak strhující marše, nikde neměli takové fanfáry a tuše”A šlo-li o sentimentální místa v pantomimách, nikdo se nemohl pochlubit tak jemnou eufonií jako Cirkus Humberto. Ale to hlavní bylo o zkouškách. Nacvičili nějaké číslo s dresurou koní, Selnicki se na to podíval svýma smutnýma očima, lokl rumu a řekl: “Tohle je Lannerův Valčíkmargeritek,” nebo “To je Straussův Kavalírský pochod,” nebo “To dáme dohromady polku Bohémiene a trio z Gavotte bleue a osm taktů ze Schubertova Intermezza a tuš”. A bylo to. Jemu se každá produkce měnila v noty, v docela určité skladby, které mu okamžitě zněly v uchu, jako by je četl v partituře; a po každé to dokonale odpovídalo tempu produkce a nesmírně podporovalo zálibu koní v rytmu.

Pan Selnicki uměl z Vídně trochu lámané češtiny a tak také uvítal na estrádě Karase, než přešel v nonšalantní vídeňskou němčinu.

“Voni soutennovej Čech, že jo? Tak pozdrav jichPámbu! Umějí německy, že jo? Nu tak, pane Karas, jakpak je to s vaším troubením? Znáte noty?”

“Neznám, pane kapelníku.”

“No, to by nevadilo, to se časem naučíte. Ale troubit umíte?”

“Totižtak, jakto bylo unás potřebí. Většinoupřiznávku”A když už člověk ten kousek znal, pustil se i na druhý hlas nebo převzal při repetici melodii.”