Эдуард Басс - Cirkus Humberto

A tak se někde nad vyschlou řekou Kizil Uzen či na březích jezera Urmijského či na prahu horstva Kára Dagh náhle rozřinčela plechová hudba a dva jezdci vjeli prudce do manéže, každý stoje na dvou koních, zahajující číslo, římská jízda. A pak předvedl Monsieur Alfred, práskaje bičem, volnou dresuru koní bez chocholů a bez cetek, Madame Sylvia jela vysokou školu, jiní jezdci voltižovali”Akrobati skákali, clownové klopýtali a padali, Leon Gambier zápasil s medvědem a nutil lva chodit po kouli, šašek Hamilton přijel na divokém oslu a nakonec vešel rozvážně obr Bingo a tančil po rozestavených lahvích, to všechno mnohdy znovu a znovu, když se to nepovedlo, pod vysokou modrou oblohou Asie, za nevídaných krajinných prospektů. Jednou hráli v rozvalinách nějakého dávného města, na obzoru před sebou měli obrovskou horu Kuhi Nuh, o níž jim lidé vyprávěli, jak před několika lety sopečným výbuchem zničila kolik osad na svých úbočích. Cirkusáci přikývli a zkoušeli dál, nic nevědouce o tom, že Kuhi Nuh je persky Hora Noemova a že ta probudivší se sopka je hora Ararat a ty zříceniny kolem zeje starověká arménská metropole Artaxata. Pobyli si týden v turecké pevnosti Erzerum a nijak se nezajímali o boje, které tu svedl ruský generál Paskevič, když Erzerumu dobyl. Táhli podél říčky Kara-su a neměli tušení, žejeto horní Eufrat, naněmž, po tisících mílích toku, leží biblický Babylon. Hráli v Kaisarichu uprostřed římských zřícenin a nestarali se o to, že jsou to zbytky pyšné Caesareje, hlavního města někdejší Kappadocie, rodiště sv. Basilia. Putovali po březích Kizil Irmaku a nevěděli, zeje to památný Halys, který tu kdysi tvořil hranice Persie. Když j e vedl k městu Angoře, podivovali se krásným vlnatým kočkám, králíkům a kozám, které tu pěstují”Ale nic nevěděli, že vstupují do starověké Ancyry, kterou založil král Midas”A že monumentální rozbité sloupy, mezi nimiž dal Berwitz postaviti vozy, jsou zříceniny mocného chrámu Augustova. V Eskišehiru je zajímaly hroby několika mohamedánských světců, u nichž se stále konaly pobožnosti”Ale odkud by mohli vědět, že zde byla vítězná bašta rytíře Gottfrieda z Bouillonu? Byli prostí lidé, kteří většinou neuměli ani číst”Ani psát”A neznali nic důležitějšího než jak udržet nebo zlepšit svou výkonnost. Všichni se vrhali do práce s vášní lidí zamilovaných do svého řemesla, zapomínajíce na strasti a utrpení s cítíce najednou, že jejich posláním je dokonalost, kterou musí prokázat”Ať vystoupí před císařem francouzským nebo před otrhanými Kurdy”Armény a Turky; a že práv tou dokonalostí pro dokonalost samu tvoří výjimečný celek, který nemůže zahynout a ztroskotat a v němž není už jen pan Alfred nebo pan Gambier nebo pan Hamilton, nýbrž společný a nerozdílný Cirkus Humberto.

Konečně se přiblížil den, kdy na oživeně] ší silnici a na hustějším zabydlení kraje poznávali, že se blíží velkému městu. Petr s Anežkou opustili zvolna se vlekoucí karavanu a klusali napře, do stále stoupajících vrchů, na jejichž hřebenu nesčetné cypřiše jako černé svíce zvěstovaly hřbitov. Manželé nedočkavě vyjeli nahoru a najednom místě oba současně zarazili koně. Hluboko pod nimi zelenavě zářil Bosporus. Bílá pěna ovíjela oba břehy, které se vpravo úžily a klikatě se ztrácely do zamžené dálky. Tisíce bílých a barevných skvrnek se třpytlo na hedvábné hladině, lodi a čluny, které pomalu brázdily nehybnou vodní pláň. A po levé straně naproti se vzdouvalo jiné moře, neklidnější a rozervanější, svítivě bílé moře kamenných zdí, zvonových kopulí, naježených minaretů, sevřené v dáli zubatými podvojnými hradbami, jejichž černé věže stoupaly a klesaly přes vrchy i údolí zase až do ztracena, — Istanbul, Cařihrad, město padišahovo. Anežka se nemohla nasytit zázračné krásy, která se před nimi rozprostřela. Petr byl mnohem dříve u svých životních zájmů.

,Báječná dekorace,” pravil po chvilce.”A hlavní věc — konečně Evropa. Kdepak asi bydlí sultán? Musíme se usadit co možno nejblíž u paláce. Ale kavalkádu bychom měli provést z druhé strany, od hradeb, nástup z přístavu a z lodí by se dal těžko provést. A v Cařihradě se musíme dobře prodat.”

Ještě j ak tu tak stáli, zrála v j eho hlavě myšlenka provézt celý podnik městem tajně a nepozorovaně až za městské hradby, kde by teprve připravili slavnostní vjezd do Cařihradu. Dva dny stály jeho vozy ve Skutari, než si všecko projednal. Třetího dne vpodvečer začali nakládat na lodi, které naj al”A už za tmy přistával náklad za nákladem u Zlatého rohu. Bylo to trochu obtížné, vyjíždět s vozy a koňmi na přístavní mosty při svitu luceren a pochodní”Ale podařilo se to bez nehody. Temnými, neosvětlenými ulicemi plížil se pak vůz za vozem, provázen několika desítkami kavasů, neznámým městem”Až se před nimi otevřela černá brána a po několika krocích se octli ve volném kraji. Zabočili do strání vpravo a pomalu sjeli do údolí pod hradbami. Za chvíli tu zazářily mezi ohradou z vozů ohně a opět se začal táborový život

Zůstali v té zapadlé dolině pět dní, než bylo dokonale vyspraveno, co se poškodilo trmácením po Asii. Zatím najal Berwitz rozsáhlé zbořeniště u velké mešity Achmedovy a připravil si turecké i francouzské ručníky, jak se odjakživa říká dlouhým úzkým cirkusovým plakátům. Šestého dne byl konečně proveden slavný nástup. Všechno příslušnictvo cirkusu muselo si vzíti nejparádnější kroje”Ale Berwitz si ještě projednal s úřady, že mu půjčili sto padesát vojáků, které všechny oblékl v kostýmy z pantomim. I rozvinul se pak průvod, jakého ještě Cařihrad neviděl.

Vpředu za oddílem kavasů jeli dva středověcí heroldi se stříbrnými dlouhými trubkami, jež hlaholily fanfáry, kdykoli hudba vzadu dozněla. Pak se objevili tři římští jezdci s kovovými holeněmi na nahých lýtkách, s antickými helmicemi nad bezvousou tváří, prostřední z nich nesl standartu Cirkus Humberto. A za Rímanyjel plochý vůz, na němž seděli zády k sobě hudebníci v červených a zlatých livrejích, vyhrávajíce marš za maršem. Nato se za celým oddílem antické jízdy vynořila zlatá závodní kolesa římských cirků, tažená čtyřmi koni vedle sebe, na voze stál Petr Berwitz s nachovým pláštěm v póze Caesara. Za tímto antickým zjevením jel vrchní štolba s Madame Sylvií, oba v červených anglických fracích a černých čapkách, j ako by vyskočili z nejmodernější londýnské rytiny. Zanimitfikrasojezdkyně v růžových, krémových a azurových sukénkách; pak dva španělští hidalgové, plni stříbrného vyšívání, se sevillskými černými plochými klobouky, jimiž s velkou grandezzou pozdravovali všechna zamřížovaná okna. Pak jel oddíl voj áků oblečených za Araby, v dlouhých splývavých pláštích”A pak oddíl ruských kozáků. Tito vojáci se zprvu vzpírali obléci uniformu ďaura a nepřítele islámu”Až jim Berwitz namluvil, zeje to válečná kořist. Tu teprve se jim zalíbilo koketně si nasadit ruskou čapku a jet městem s levicí opřenou v bok. Za nimi vedli modře livrejovaní podkoní chloubu stájí humbertovských, šest bílých lipicánů s růžovými chřípěmi. Potom šla skupina vojáků kostýmovaných jako perští sokolníci — to byla nová, teheránská myšlenka Berwitzova — a na kožených rukavicích nesli pestrobarevné pokřikující papoušky. Nato byla dvěma býky zebu tažena klec s tygry a ve čtyřspřeží vezena klec se lvy. Za ní mašírovali vojáci oblečení do modročervenozlatých krojů, kterým se v cirkuse říkalo marokánské. Nesli v rukou pozlacené klece s malými opičkami. Osm naj atých hamalů, začerněných ve tváři a na rukou, s obrovskými turbany s peřím na hlavách a ve fantastických žlutých a červených úborech nesou zdobná čínská nosítka, na nichž seděly dvě ženy artistů, přeměněné ve víly. A pak se zjevil užaslým divákům majestátní slon Bingo, ověšený rudými čabrakami se zlatými třapci; na hlavě mu seděl důstojný Arr-Šehir v bílých šatech a zlatém turbanu, na zádech se mu pohupoval palankin, z něhož mávaly čtyři hurisky s tvářemi zakrytými závoji. Byly to ženy sluhů a koňáků, pračky a myčky, které s nabarvenýma očima vypadaly jako nejsvůdnější zjevení. Ale to ještě pořád nebyl konec průvodu. Ještě se objevili strakatí šaškové s cvičenými psy, v čele pan Hamilton na divokém oslu, který byl ku podívání poslušný. Mezi poskakujícími a kotrmelcujícími augusty vezli sluhové kozla Modrovousa s jeho bílou a nyní ověnčenou družinou, párek muflonů, stádečko ovcí, jezevce a medvěda. Byla to něj strakatější skupina, neboť sluhové měli na sobě všeliké ty staré přepychové uniformy, které sbírával děda Carlo. A pak ještě jelo několik středověkých zbrojnošů opět se standartou Cirkus Humberto a byl konec.