Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Tak se Monsieur Alfred a Madame Sylvia stali nenadále jedinými vládci nad firmou Cirkus Humberto. Podnik měl společnou prací tří generací znamenitý základ a Petr byl odhodlán rozvinout jej podle svých zálib, které se značně lišily od střídmého vkusu jeho otce. Tu zimu, kdy ještě nosili smutek, věnoval pečlivé obnově veškerého zařízení a šití nových, fantastických kostýmů. K pohádkově něžným úborům, které se uchovávaly ještě z dob babiččiných, přibývaly nové, prudkých, silných barev, exotických linií, plné zlata a stříbra a třpytného flitru. Po prvé oblékl Petr uváděče a sluhy do jednotné zelené livreje, štolby a stájníky do modré, muzikanty do šarlatově rudé. Zároveň

začal rozšiřovat zvěřinec.

Před několika lety přeměnil jakýsi pan Gottfřied Hagenbeck v Hamburku svůj obchod s mořskými rybami na dovoz cizokrajných zvířat. Původně kupoval jen podle náhody od lovců velryb a od vracejících se námořníků jejich všelijaké úlovky, tu pár tuleňů, tu lední medvídě, tu papouška, tu opičku. Začal je vystavovat jako zvláštnost na jarmarku u dómu”Ale ukázalo se, že nakonec je ještě velmi dobře prodal potulným lidem komediantským. Dokonce se u něho poptávali i během roku, shánějíce všelikou exotickou zvěř i dravé šelmy, neboť toto zboží chodilo do Evropy jen přes Londýn a Liverpool a bylo v librách hanebně drahé. Zařídil si tedy pan Gagenbeck na Starém trhu v St. Pauli nový obchod, který byl hojně zásoben, když kapitáni i námořníci zámořských lodí zjistili, že tu dobře zpeněží, co jindy přiváželi jen tak pro zábavu. Už otec Berwitz začal obchodovat s panem Hagenbeckem a pochvaloval si dobrý a levný pramen. Nyní se i Petr za ním rozjel a krom nákupu získal u něho dvě cenné zkušenosti. Především se tam setkal s Francouzem Henri Martinem, krásným šedivým starým pánem, který celý život krotil a cvičil divoké šelmy. Petr s ním strávil večer a po prvé v žití od něho slyšel, že všechna ta zběsilá “divoká dresura” se střelbou a bitím zvířat je hloupá surovost a že on, Martin, už půl sta let dovede ochočit každou šelmu bez násilí a bez trýznění. Petr bezděky vzpomínal na svou ženu, že opravdu svedla pouhou laskavostí mnohem víc než děda Humberto i nebožtík otec bičem a vidlicí; vždyť i ten Pasa na pouhé její zavolání pustil otce”A kdyby nebyl Petr v tu chvíli střelil, mohl mít to drahocenné zvíře dodnes.

Druhá důležitá věc, o níž se Berwitz u pana Hegenbecka dověděl, bylo sdělení, že na Reeperbahn je prostorná cirkusová budova upravená na přezimování a té chvíle volná a že v bohatnoucím Hamburku lze se změnami programu provozovati cirkus po kolik měsíců. Nazítří si tu konstrukci prohlédl a hned ji najal. Od těch dob měl Cirkus Humberto zajištěno své pevné zimní působení a nebyl odkázán na náhodu a nemusel pausovat.

Příštího pak jara se Cirkus Humberto vydal na své slavné tažení, o kterém snil Petr Berwitz několik let. Přes Varšavu a Rigu puto valy jeho vozy, káry i karavana koní a hnané zvěře do Petrohradu. Hráli tam před carem a carským dvorem s nesmírným úspěchem. Stará baltická šlechta zbožňovala cirkus a zahrnovala jeho umělce dary, car sám vyznamenal Berwitze řádem a daroval mu čerkeskou šavli. Pak byly týdny a týdny s vyprodanými domy v Moskvě. Berwitz měl dobrý nápad, že přibral do programu balagančíky, ruské lidové šašky, kteří byli blaženi, že mohli provádět své šprýmy a kejkle v tak vznešeném prostředí”A kolem dokola manéže se kupilo obecenstvo s hravě veselou duší dítěte, zbožně sledující každý odvážný výkon a bouřlivě se chechtající každému žertu. I ti bohatí moskevští kupci s baculatými manželkami a po šlechticku vychovávanými dětmi i ti vysocí státní úředníci se zlatem na límci a s krásnými ženami, které v lóžích hrály samy o sobě velké divadlo, ti všichni dovedli přijít několikrát za sebou na týž program a halasně projevovat spokojenost a nadšení.

Charkovem počínajíc začal Berwitz k balagančíkům přidávat i závody svýchjezdců s domácí jezdeckou elitou kozačkou. Nejednou se stávalo, že jeho nejlepší hippisté byli zastíněni a poraženi divokou bravurou ukrajinských hraničářů”Ale tím větší byl pak příliv k pokladnám, tím nadšeněji se hrnuli lidé z daleka široka k Petrovu stanu. Letělo podél Donce i Donu slavné donesenije, jaký vydajuščicí cirkus zavítal v gosudarstvo, jaká znamenitá tolpa vsadnikůje tu u porogů dněperských, jaká krasota každé jejich životnoje a jaký výzov učinili na vojenské bratrstvo kozácké. V Jekatěrinoslavi to už vypadalo, j ako by stará síč ožila ve své největší slávě a j ako by se zas j ednou celé tovaryšstvo zvedlo pod košovým atamanem a táhlo na vragy, na bisurmany, — tak byl stan do nedohledna obklopen koníky, na nichž se sem sjelo návštěvnictvo”Aby vidělo vybrané vousaté Záporožce, jak vjíždějí do arény za zpěvu, který zněl z jejich mocných hrudí jako varhany”A dál k Donu a dál mezi Kubánce, všechny gorodky, slobody, selenij e a chutory byly na nohou”Aby viděly Cirkus Humberto a triumf svýchjezdců nad jízdou Západu.

A pak za Georgijevskem a Pjatigorskem přišel rozeklaný Kavkaz se svými vůněmi. Stupně sedadel kolem manéže byly přeplněny podivně krásným lidem různých kmenů”Ale stejně žhavých očí a stejně vášnivého temperamentu. A Petr Berwitz vedl svou výpravu dál, přes strmé zelené hory na Tiflis a k řece Kuru a k bledým vodám Kaspického moře a znovu do hor, do tajemných končin, kde se jim objevovali osmahlí lidé na velbloudech a kde končilo všecko dorozumění a tři dragomani museli společnosti sloužit za tlumočníky perštiny. Prachem pouští a úhorem skal se karavana doplazila do Teheránu.

Petrův romantický sen se splnil. Nezjevil mu žádné růžové a zlaté sídlo orientální nádhery. Teherán byl nedohledná hromada hrubě uplácaných, nevzhledných staveb a špinavých ulic”Ale byl v něm ten, po kom Petr Berwitz v touze po mimořádném dobrodružství prahnul, byl v něm perský šach, jmenoval se jako v pohádce Nasreddin, soudil dopoledne mezi vodotrysky v šestém nádvoří provinilce a dosuzoval je k baštonádám a uříznutí ucha a pak básnil milostné básně”Ačkoli měl k tomu u dvora svého korunovaného básníka. A šach Nasreddin navštívil se svými rádci a generály Cirkus Humberto a sledoval zamyšlenýma očima zpod napolo spuštěných víček bez pohnutí celý pořad. Byl spokojen? Nebyl? Ani zkušená Anežka nebyla s to uhodnout z té melancholické tváře její tajemství. Ale druhého dne přivedli k Petrovi důstojníka, který mu francouzsky oznámil, že Jeho Veličenstvo šach všech králů bylo uspokojeno a večer míní přijít opět. A stalo se, že šach přicházel den co den, stále se stejně mrtvou tváří, která se nezachvěla při skoku smrti ani při reji šašků, nehybné zjevení, které uklonilo hlavu s vysokým fezem, jen když v závěrečné apotheose rozvinuli před jeho lóží perský prapor. Zato denně dostával Petr od podivných starců všelijaké svitky pergamenů, plné obloučků, čárek a teček, o nichž mu na velvyslanectví řekli, že jsou to verše perských básníků, opěvujících vznešenost umění vzácných cizinců. Teprve když Cirkus Humberto ohlásil konec svých pohostinských her, dostavilo se, nač Petr tak toužebně čekal a proč vlastně až sem do Perise táhl: šach mu poslal vlastnoručně podepsaný list, v němž mu děkoval za požitky, které mu připravil. K listu byl připojen dokument, kterým byl Monsieur Alfred jmenován Emírem bílých koní a udělena mu hodnost plukovníka perské jízdy. Poselstvo, které listy doručilo, přineslo zároveň nádhernou plukovnickou uniformu, kterou Jeho Veličenstvo darovalo panu Alfredovi na památku. Od těch dob předváděl Petr Berwitz volnou dresuru koní v perské plukovnické uniformě, s čerkeskou šavlí po boku.