Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Kras se musel se svým balíkem prodírat do manéže, protože všude proudilo plno odcházejících lidí. Celý dům hlučel hovorem, voláním, pokřikem davů. Zastavil se u levé strany brány a pochopil, očjde. Přední stěna přízemních lóží měla plyšový okraj jako opěradlo a on měl v rukou ochranné povlaky. Vytahoval je tedy kus za kusem a navlékal na rudý plyš. Šlo mu to napoprvé pomalu, dokončil svou polovinu o hodně později než ten druhý. Lidé už všichni odešli, cirkus byl najednou jako odumřelý. A už tu byl zase Kerholec, bez kabátu a bez vesty, s vyhrnutými rukávy.

“Do koníren, Tondo, ke krmení — a hop-hop! Ale napřed mundúr dolů!”

Karas byl z toho všeho už celý zmámen. Ale cítil, že ve všech lidech kolem je to jako oheň, doskočil tedy do šatny, shodil se sebe nádhernou livrej a jako Kerholec jen v košili a kalhotách běžel do koníren, stájníci odnášeli odtamtud plné náruče krásných postrojů, jiní pobíhali se štoudvemi vody, s odměrkami ovsa, s náručemi sena. Kerholec stál při vydávání krmiva a hned zapřáhl Karase. Člověka, který před ním utíkal s hromadou sena, Karas poznal, foukal s ním celý večer basbombardon. Když se Karas asi po třetí vracel, šťouchl do něho Kerholec:

“Tamhletu ženskou pozdrav, to je direktorka”

Karas zprvužádnouženskouneviděljennějakéhobezvousého mužského v j ezdeckých kalhotách, který prohlížel j ednomu koni kopyto. Teprve když přicházel blíž, řekl si, že by to opravdu mohla být ženská.

“Dobrý večer, madam,” řekl tedy, jakho Kerholec ráno poučil.

“Dobrý večer,” kývla hlavou, pak se na něho podívala ostřeji a pustila nohu koně. “Vy jste tu no vy?”

“Poslušně prosím”Ano,” odpověděl Karas a bezděky srazil paty, vypjal hruď a stál jako při raportu, “nový stavěč a muzikant, Karas Anton.”

“Anton… Anton… myslím, že tu není žádný Anton,” řekla Anežka Berwitzová, mustrujíc si ho, “to si tě s žádným nebudeme plést. Dobrá. Všakseještě seznámíme. Ateďběž”Antone, koníčkové nesmějí čekat.”

Kývla a obrátila se opět ke kopytu. A Karas pochopil, proč ten obecný kalup: ta němá tvář zde musí být především obsloužena a pak mají lidé teprve čas na sebe samé. Po chvíli, když se s ostatními postavil předKerholce s hlášením, zeje všecko hotovo, cítil se zasejako uraportu. Ten čertův Kerholec nebyl tu nikterak tím fidélním krajanem jako u Námořníkovy nevěsty, stál tu rozkročen s papírem v ruce a ptal se hlasem komandujícího:

“Kdo má noční službu?”

Tři se hlásili, Kerholec se podíval na papír a kývl hlavou.

“Ostatní jsou pro dnešekvolni. Ale pozor — platí pro všecky rozkaz ředitelstva: Pozítří po obědě se nastupuj e do maringotek Nový muž, Karas Anton, bude spát v osmičce. Prohlédněte si každý kavalec a všecko zařízení a hlaste mi odpoledne, je-li kde závada. A nyní rozchod, dobrou noc!”

“Dobrou noc!” zvolali mužové a utíkali jeden přes druhého k šatnám obléci se a vyrazit domů.

Karas se pozdržel”Aby se zeptal Kerholce, oč vlastně jde.

“Brzo už se pojede, Toníku”A je zapotřebí”Aby si lidé po zimní přestávce zvykli zas na bydlení ve vozech a nesekýrovali nás potom na cestě. Ty budeš spát se mnou, v osmičce. Pohodlné to není”Ale zvykneš si.”

“A chlapec?”

“Pojede s námi v našem voze. Pamatoval jsem na to.”

“Ještě něco, Karle: kdypak se nastupuje ráno?”

“V šest hodin, Toníku. K rannímu krmení a úklidu stájí. Zeptej se na mne, já už tu budu.”

“Děkuji. Dobrou noc!”

“Dobrou noc.”

A Karas šel, maje najednou k tomu chlapíku zcela jinou úctu než dosud. A když oblékal svůj kabát, přepadlo ho, nač chvilku zapomněl: co Vašek, jak se mu v cirkuse líbilo. A Karas už pelášil domů, dovědět se něco o tom, v čem sám byl a co neviděl.

Kdyby byl měl Anton Karas větší vzdělání, snad by si byl ještě jinak vysvětlil napětí, které v těchto dnech vůči svému synu cítil. Pravda bylo, že vlastně Vaška velmi málo znal. Byl s ním pohromadě vždy jen po několik zimních měsíců, kdy byly chalupy zaváty sněhem a všechen život se odehrával v jejichmalýchsednicíchjenompřidušeně. Když se otec pozdě na podzim vrátil domů, vrhl se zpravidla na dříví a štípal v kolně polena, dokud ho mrazy z ní nevyhnaly. Ve chvílích oddechu si prohlédl chalupu, chlívky a celé zařízení a prováděl malé opravy tu a tam. Přitom ucpal všechna okna mechem, vymazal trhliny mezi trámy — chalupa byla dřevěná — , někdy vytáhl ještě do lesa na roští. To byl čas, kdy Vašek ještě stále mohl rejdit s kluky po vsi a doma se ukázaljen když ho hlad přihnalkmámě do kuchyně. Když začal padat sníh, zalezlo se dovnitř. Karas měl co dospávat a po čem odpočívat, po čem protahovat utrmácené údy. Ale dlouho si něho vel, brzo vytáhl pěkný kus tvrdého dřeva a nožem začal vyřezávat buď něco do domácnosti, nebo figurky pro betlem. V sobotu zpravidla zaťukal u nich Milner a pak táhli spolu do některé vsi na muziku a vraceli se až v pondělí.

Tu tedy neměl Karas příliš mnoho času na Vašíčka. Byl sám dost nemluvný, raději zabořen do práce než do pouhé zábavy”A chlapec se zařizoval podle toho. Vašek byl navyklý drsnému životu, kolem sebe viděl jen těžkou, vysilující dřinu a od malička musil vypomáhat, jak mohl. Ale přitom to byl hoch neobyčejně citlivý a vnímavý. Postihl sám ze sebe, že máma postonává, zejí není dobře a že táta přitáhne domů unaven. Přizpůsobil se jim doma, nevyváděl, hleděl mámu zastat, kde se jenom dalo. Připadalo mu samozřejmým, že některý den jde z práce do práce, tu pomůže v kuchyni, tu poklidí v chlévě, tu zas jde do lesa na klestí, na šišky, na houby, na borůvky, na trávu. Ke všemu se měl s obratností, kterou podědil po tátovi. S první kudličkou, kterou dostal, nařezal j en pruty a biče a na píšťalky”Ale zkoušel se už vyřezávat ze dřeva všelicos, co za zimních dnů odkoukal od táty. Když Karasová polehávala, šestiletý Vašek přejímal v létě celou domácnost, i kozu opatřil i na oběd postavil”A ve všem ho přímo těšilo, že svede práci jako dospělý člověk. Zato když se mu uvolnilo, když mámě bylo lip a zavolala na něho”Aby se šel proběhnout, vyrazil z chalupy jak vystřelený šíp.

Apak se vybíjeljeho temperament, že mu ani celá ves nestačila. Mezi ostatnímu kluky svého věku byl brzo kápo, všecky přepral a předstihl ve skotačení. Zrovna ho to vždycky hnalo”Aby byl ve všem mezi nimi první”Aby nikdo tak neuměl běhat skákat, lézt na stromy a házet kamením j ako on. Jarní hry do důlku vynesly mu vždy největší zásobu vyhraných fazolí a kuliček. První věděl o mladých ťuhýcích v trní a o vosích hnízdech na polní mezi. Vašek si mezi všemi ostatními vymyslil, jak se přes ramena druhého dostat do převislých větví farské zahrady a od humen sklízet tak první třešně a hrušky. Zachtělo-li se klukům jít na raky, přivolali vždycky Vaška jako pravého vůdce party.

Co se mohlo vyskytnout v dětském obzoru, od kotrmelců až po zpěv v kostele, všeho se Vašek účastnil a ve všem rozvinul okamžitě takovou horlivost, že brzo byl v čele ostatním. Něco zmohl silou, protože od malička byl do každé dřiny j ako drak, j eště víc však vyhrával svou bystrostí a důvtipem. Jeho očím neušlo nic, co mohlo mít pro klukovský život nějakou cenu. Vyběhl pro trochu chrástu koze a už si všiml, kde dozrává záhonek lusků a kde přeletují drozdi kolem hnízda s mladými. Každá nová práce ho vábila jako neznámé tajemství; z nejdivočejší honičky dovedl odskočit a ustrnout před kovárnou”Aby sledoval, jak si starý Barucha žhaví ve výhni železo a jak si je pak kleštěmi přidržuje nad kovadlinou. Stejně ho zajímala příprava pece na pečení chleba jako míchání malty, když měl táta nebo jiný zedník nějaký melouch ve vsi. V neděli před velkouho určitě mohli najít ve zvonici, jak sleduje kostelníka, j akými pohyby rozhoupává zvon”A pouhý pohřeb se mu měnil ve velké divadlo, v němž hltal každé gesto pana faráře a pana řídícího v čele zpěváků. Záviděl-li někomu, tož jen klukům ze statků, kde měli velký dobytek a koně; to byla jeho touha, dostat se i tam a moci křiknout na koně a trhat opratěmi a práskat bičem a klít jako pacholci.