Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Kolem chodili lidé a vůbec si nevšímali cvičení. To se Vaška až dotýkalo; podíval se po každém příchozím a očekával při nejmenším obdiv a uznání”Ale všichni byli tuze lhostejní. To nebylo hezké k těm pánům, kteří se tolik namáhali udělat pěknou psinu. Teď si třebas našli kousek půdy, odkud odkopli každý kamínek”A pak ten jeden skočil tomu druhému rovnou oběma nohama na krk a ten druhý, j emináčku, ten spodní se převalil a oba padali”Ale nedopadli; jak měl ten horní natažené nohy, tak se na ně postavil a teď toho spodního mezi nimi protáhl a vyzvedl ho na rukou do vzduchu a nad sebe, ve stojce”A tak stáli jeden nad druhým”Až pak ten vrchní odskočil. Sakra, tohle to umět třeba s Tondou Cerhů, to by ho Vašek protáhl a vynesl nahoru, to by Cerhovo Nanynka koukala, j aký j e Vašek silák a j ak kunštovný. Najednou cítil potřebu zkusit se a ukázat, že taky něco dovede. Kde jsou ty děti, co o nich mluvil táta?

Opravdu, ještě tam sedí na schůdkách. Ale jsou to nějaké hrozně pořádné děti, kluk má bílý límeček a kravatu a holka sedí v kloboučku a drží slunečníček. To se Vaškovi nelíbilo”Ale byli asi tak velcí jako on, zabočil tam tedy pomalu a oklikami, pískal si a otáčel se a velicos po cestě prohlížel”Aby se nezdálo, že jde rovnou k nim. Ale když k nim došel, bylo potřebí nějak upoutat jejich pozornost. Vašek tedy vykřikl “Hele!” a udělal u protějšího vozu svíčku. Pak se spustil a udělal kotrmelec. Pak se postavil a koukl se, co oni. Holčička vyprskla do smíchu a šťouchla do hošíčka, který se nějak zakabonil. Vašek se postavil proti němu, rozkročil se a křikl:

“Jsi od cirkusu jako já? Já budu skákat!”

Košíček se zamračil ještě víc. Vašek dal prsty do úst a hvízdl. Pak se nafoukl a volal:

“Já budu skákat a chodit po rukou a dělat kotrmelce ve vzduchu. A co umíš ty?”

A teď se stalo cosi, co Vaška na chvíli úplně ohromilo. Ten způsobný chlapeček sáhl za sebe, vytáhl cylindr a hůlku s kostěným knoflíkem, zvedl se na schůdkách a řekl vztekle takovým tenkým, zlobivým hláskem:

“Mladý muži, vy se mýlíte, když nás považujete za děti, jako jste vy. My jsme dospělí lidé a plníme v cirkuse řádně své povinnosti trpaslíků. Chcete-li si hrát, najděte si někoho sobě roven. Poroučíme se vám. Emilie, pojď!”

Domnělý chlapeček si narazil cylindr, sestoupil se schůdků a podal ruku holčičce, která se předtím smála”Ale teď honem zvážněla. I ona sešla dolů, sebrala pravicí vlečku sukně, levicí se zavěsila do manžela a oba odešli s nosem zdviženým.

Vašek stál jako opařen. Odjakživa slýchal o trpajzlících, že jsou to takoví malí dědečkové s bílými fousy”A nikdy ho nenapadlo, že taky musí být nějací mladší trpajzlíci, než zestárnou a zalezou do podzemních děr. Ale přitom přece jen nemohl přemoci dojem, že má před sebou kluka s holkou a že utrpěl porážku a že by měl tomu klukovi napráskat”Aby ta holka poznala, co on je zač. Nicméně zůstal z toho všeho zaražen a teprve po chvíli se vzpamatoval”A aby zachránil reputaci, vyskočil na schůdky vozu a křičel:

“Trpajzlík, trpajzlík, nedosáhne na majzlík!”

Opakoval ten verš několikrát”Ale trpasličí manželé”Angažovaní pro nadcházející turné jako Admirál Paleček a Princezna Kulihráška, nerozuměli jeho posměšnému volání a odešli do boudy”Ani se neohlédli.

Vaškovi se však zalíbilo na schůdkách, odkud pěkně viděl přes celé prostranství. Chvilku ještě hulkal o trpajzlících a paknějakým záhadným spojováním představ došel přes pomyšlení na pohádky a na domov k něčemu, co mu chybělo od chvíle, kdy opustil vesnici: k písničce. Rozkročil se, strčil ruce do kapes a z plna hrdla začal zpívat. Ale nezpíval dlouho.

“Sacré nom ďun chien, qui est-ce qui fait ce sále bruit…”

Hroznýjakýsi hlas zabouřil neznámouřečí přímo za Vaškovými zády. Vašek se lekl a sjel se schůdků jako střelený Ohlédl se a po prvé v životě se vyděsil tak, že klopýtl, převrátil se a převalil se na zadnici. Dvířka vozu, před nimiž zpíval, byla otevřena a v nich stál velikánský obr s divoce rozcuchanými černými vousy a vlasy, s vykulenýma očima, do půl těla nahý a celé tělo i paže a ruce pokryty nějakými modrými obrázky. A na ramenou toho obra seděla opička, všemi čtyřmi se držela ramene a pronikavě ječela do hlubokého řvaní obrova. Vašek na zemi měl ve svém úděsu jedinou představu: urazil trpaslíky a teď na něho přišel lidožrout.

Ale ta rychlost, jak Vašek sletěl se schodů a jak si kecl na zadek”A pohled na něho, jak tu seděl opřen o ruce, s vylekanou tváří, v níž téměř už nabíral moldánky, to vše přivedlo obra do halasného, dunivého smíchu.

“Hé, mon p'tit, tu as fait une belle courbette! Mais tu n'es pas du métier, quoi? Du bist nischt vom Zirkus, was?”

Vašek ihned postřehl změnu v tónu a bleskem pochopil, že nejde o život. Porozuměl také závěrečné otázce a už se sebral”Aby čelil poslednímu nebezpečí, které ještě zbývalo. Chlap přece mohl myslit na výprask.

“To se mýlíte,” odpověděl na francouzskou němčinu svou českou, “my jsme od cirkusu, můj táta a já”Ale jsme tu noví.”

“No proto, jinak každý, kdo tu pár dní, už vědět, že když kapitán Gambier vytáhnout modrou vlajku na hlavní stěžeň, všecko kolem být ticho, protože kapitán Gambier spát. Rozuměl?”

“Nerozuměl,” odpověděl Vašek německy a česky dodal:”A jestli mi chcete nabít, uteču přivedu tatínka a ten vám námele.”

“Je ne comprends rein,” zachechtal se obr a zeptal se německy:

“Odkudpakjsi?”

“Z Horní Sněžné,” odpověděl Vašek.

“Quoi?”

“Z Horní Sněžné!” řekl Vašek hlasitěji.

“Nom de Dieu — qu' est-ce que cela? Co ty povídat?”

“Z Horní Sněžné,” křičel Vašek, “zhornísněžné, zhornísněžné, zhornísněžné!”

“Ah, est-ce qiťil n'est pas rigoo!” smál se vousáč a v dobré náladě dodal německy: “Chceš kafe?”

Tomuhle Vašek porozuměl dokonale a najednou pocítil, že má hrozný hlad.

, Jim,” přikývl, “chci.”

“Tak pojď,” řekl obr, couvaje ze dveří.

“Ale ta opice mě kousne,” odpověděl opatrně Vašek.

“Džoko kousnout? Džoko nekousnut, Džoko jít do klece. Pojď!”

Obr vzal opičku, která se už utišila, do náručí a Vašek šel. Ty domečky na kolech byly přece pro něho náramná hádanka, jakživ takové neviděl a od táty slyšel, že v nich budou jít. A teď se mu jeden otevřel, klukovská zvědavost byla probuzena. Ale panečku, to byla krása, ten domeček uvnitř! Vaškovi připadalo, že je tu po třetí v pohádce: nejdřív byli trpajzlíci, pak obr lidožrout a teď cosi jako perníková chaloupka. Napravo a nalevo byly postele, za nimi u okna se záclonkami stolek, pak skříň, na níž stála kec, do které pan Gam-bier vstrčil Džoka. Na druhé straně byla plotýnka s komínem, umyvadlo a dvě židle zase pod okénkem. Po zemi ležely kožešiny zvířat, žluté s černými pruhy”A také po obou stěnách nad postelemi byly rozepj aty dvě s vypreparovanou hlavou. Nad nimi, skoro u stropu, byla zavěšena úplná hlava stejného zvířete s otevřenou tlamou a vyceněnými tesáky.

Kapitán Gambier si navlékl široký, temněrudý plášť, který převázal šňůrou.

“Sedni si!” ukázal Vaškovi na židli u stolu.

Pak šel k protějšímu okénku, otevřel je a něco zvenčí motal a tahal. Vašek vypozoroval, že jsou to motouzy. Po chvilce se v okénku objevily dva praporky, červený a modrý. Obr modrý odvázal, červený zas vytáhl nahoru.