Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“To je modrý vlajka,” řekl Vaškovi, položiv praporekna stůl, “tamten červený vlajka. Červený vlajka znamenat: kapitán Gambier je doma. Modrý vlajka: kapitán Gambier spát. Rozuměl?”

“Rozuměl. A co jste dělal v noci?”

“Á v noci, hé, mon p'tit, v noci moc práce, rozuměl? Lvice Nataša mít mladé, dostat koťata, rozuměl? A kapitán Gambier být pán od lvi a tygři a medvědi, rozuměl? A moc práce s Nataša, celou noc, mon cher, celou noc!”

To už obr kramařil u plotýnky a stavěl na stůl dva hrnečky a nalil do nich z konvice bílou kávu. Pak postavil na stůl cukřenku, misku s máslem a košík s několika houskami.

“Vem si, mon p'tit,” pobídl Vaška a sám si sedal naproti. “A vem máslo a mazat.”

Vašek nebyl z kluků, kteří se upejpají. Byl zvyklý brát všecko, co ho v mladičkém životě potkalo, tak, jakto přišlo”A hned se s tím srovnat. Ze všeho pochopil, že rozcuchaný obr je hodný pán, který má rád děti”A že je pánem nad lvy a tygry v cirkuse. To se mu velmi líbilo. Míchal si tedy kávu, ukousl už nedočkavě špičku housky a prohlížel si přitom hostitele.

“Vyjstekrotitel?”

“Oui, dompteru, oui.”

“A vy jste byl včera v kleci, jak ten lev chodil po kouli?”

“Oui, monp'tit, klec… a lev a koule. To jsemjá.”

“A kde máte ty krásné modré šaty se stříbrem tady napřed?”

“Óhohó, ten modrá šaty být tady ve skříň a červená se zlato a fialová se zlato…”

Francouz, navýsost pobavený klukovskou návštěvou, vyskočil a vytáhl ze skříně tři pestré, třpytící se kabátce.

“Je…” uniklo Vaškovi nad tou krásou a lžička mu vypadla z ruky.

“Oui, ďestmagnifique. Vem si ještě máslo,” dodal, vraceje se ke stolu. “Tak já dompteur”A co jsi ty?”

“Já budu skákat a chodit na rukou a takhle, hop, vyhodím toho druhého do vzduchu a tak vůbec.”

“Oh”Akrobat, třes bien, to je taky dobrá métier. A už pracuješ?”

“Ne, táta pracuje, troubí v muzice a vodí koníčky a čistí je. Alejábudu skákat”Až budu velký… A taky budu jezdit na koníčkách a cvičitje s bičem!”

“Ah, c'est comme ca, ty teprve chtěl být akrobat… a chtít být jezdec…” usmíval se Gambier.

“Ano,” přikývl hoch”Ale v tu chvíli mu letělo hlavou, že s tím skokanstvím si zvolil něco velmi šedivého, že takový krotitel je mnohem krásnější, ty nádherné kabátce a ten domeček a pakjakjde do klece se lvy nebo s tygry, jaká je o něho úzkost a jaký je vlastně hrdina. A k tomu je kapitán! Jak se Vašek odmlčel, zdálo se mu, že nejlépe by přece jen bylo stát se krotitelem. Ale měl ještě jednu nejistotu, proto se otázal:

“A ty lvi a tygři — ti vás nekousnou?”

“Ó, někdy jsou zlí. Tamhleten,” Gambier ukázal na tygří hlavu nad postelí, “ten být moc zlý, ten mě jednou popadnout za nohu — koukej!”

Gambier natáhl nohu, zvedl plouhavou nohavici a Vašek spatřil na lýtku jizvy.

“A co jste udělal?”

“Já? Já ho bít na čumák, znova a znova…”

Kapitán zvedl strašnou svou pěst a ukazoval, jak ho bil. A Vašek všecek vzrušen viděl v duchu ne Gambiera”Ale sebe, jak bije pěstí tygra po čumáku.

“A co on, tygr?” sotva zašeptal.

“Jusuf? Pustit noha a utéct do kouta!”

“Hernajs,” vykřikl kluk a už byl rozhodnut, že nebude ničím jiným než kapitánem nad lvy a tygry. Bouchl si levicí do stolu, postavil se a křikl: “Hernajs”A to já taky. A zabiju lva a zabiju tygra a všecky potvory se mě budou bát.”

“Óhohó,” rozchechtal se Gambier. “Tak ne akrobat”Ale dompteur?”

“Dontér!” přikývl Vašek”A tímjako by to bylo u něho vyřízeno. Ale byla tu ještě jedna moc důležitá věc, na kterou se bylo nutno přeptat. A zatím co dopíjeli kávu, zamířil Vašek rovnou k tomuto předmětu.

“A co ty obrázky?”

“Quoi?”

“No, ty obrázky, co máte tady na prsou a na rukou a na noze…”

“Ah, je comprends… ca, n'est-ce pas?” kapitán s rozzářenýma očima rozhrnul plášť a ukázal na prsa. Byla tam modře vypíchána žena, ležící s rozpuštěnými vlasy pod palmou a dívající se na plachetní loď, plující mezi vlnkami.

“Etca?”

Natáhl pravici a najejímhřbetě uviděl Vašek erb se vztyčeným lvem, po jehož stranách byla písmena L. G.

“Ano,” přikývl.

“To je tatouage, víš, ta-tou-age!”

“Tatuáž. Ano. A to jste se tak narodil?”

“Comment? Nerozuměl! Co chceš říct?”

“Jestli to máte od narození…”

“Óhohohó, non, non… to ne, to je píchané, pik, pik, pik, rozuměl, jehla, pik, pik, pik a potom barva. Moc bolet”Ale kapitán Gambier všecko vydržet. Chceš jít se mnou ke lvy a tygry?”

“Chci,” přikývl Vašek, jemuž se velmi odlevilo, když se dověděl, že ta tatuáž je cosi umělého. Obával se v duchu, že to snad je nějaký zvláštní národ, který se narodí s modrými obrázky po těle, jako tady v Hamburku viděl lidi s černou kůží nebo se žlutou. A už si kombinoval, že dontéři mohou třeba být jen z toho národa, co má kůži s modrými obrázky. Ale když je to takhle, to mu už nic nebrání stát se dontérem, protože píchání se nebojí, to se s kluky doma píchali nebo včela bodla, to se všecko vydrží. Jen kdyby měl tak mohutné vousy”Až bude kapitánem!

Leon Gambier zatím shodil plášť a myl se v plechovém umyvadle s velkým supěním a prskáním. Vašek nejprve vylovil z košíčku ještě jednu housku, strčil ji do kapsy, pak se opřel lokty o stůl a koukal se na obrázky, které měl dontér na zádech. Byl tam střelec, který opřen o balvan mířil na řvoucího lva, chystajícího se ke skoku, za lvem vycházelo slunce, kdežto nad střelcemještě byly hvězdy. Pod tímto výjevem byl stočený had se zvednutou hlavou a po jeho obou stranách dva krásně vyvedené dívčí profily. Pak se začínala nějaká lesní krajina”Ale Vašek viděl jen špičky smrků, ostatní mizelo pod kalhotami. Na šíji byla nějaká kulatá postava, sedící se zkříženýma nohama a s rukama sepjatýma. Vlevo od ní se táhla přes rameno kotva, vpravo sekyra. Na levé paži byl zase had”Ale rozvinutý, pak nějaký náis v rámečku a pak srdce s písmenami a růžička a ptáček. Co bylo na pravé ruce, Vašek neviděl.

“Hm,” sešpulil hubu, jak měl tvář opřenou mezi dlaněmi”A pokračoval v pozorování a v úvahách, “takhle malovat dovede Honza Bláhů taky. Až budu dontérem, dám se od něho pomalovat. Ale hada si tam nedám. Had je blbost. A ženský jsou taky blbost. Jak může přijít ženská dontérovi na kůži? Kotva na rameni, to ještě jde. U nás na oltáři byla taky vyšitá kotva. Ale hlavně si dám vymalovat tygraa lva, jak tahají dontéra každý zajednu nohu. Adontérjebude mlátit po čumáku. A dozadu si dám namalovat koníčky, j ak stojí vedle sebe na zadních nohách. A pod to… třebas… jo, pod koníčky, dám vymalovat tátu, jak troubí. A když večer budu svlíkat košili, řeknu: Hele, táto! A táta se bude chechtat”Až se uvidí, jak troubí.”

Mytí a česání trvalo panu Gambierovi z celého oblékání nejdéle. Hlavně česání, než si v těch krakonoších chumlanic upravil zas krásný mužný plnovous podle módy a než si rozježené vlasy srovnal v uhlazený, napomádovanýúčes s pěšinkou uprostřed. Zpíval si přitom “Oh, má chére Marie, vous ej;es une belle fleur…” hrozně hlubokými, dunivými tóny, jako by šlapal po basech varhan. Ale pak, když odhodil hřeben, šlo to ráz dva, košile, kalhoty, střevíce, úzká tmavomodrá kazajka se stojacím límečkem a dlouhou řádkou knoflíků. Nato si nasadil šikmo zvláštní, trochu promáčknutou čapku s dlouhým, širokým “nehtem”.