Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“No, děda Humberto!” řekl Petr Berwitz, když Anežka dočetla dopis. “Krásný život, krásná smrt. Přišij na všechny rukávy smuteční pásku. Za deset minut jedeme.”

Skon zakladatele podniku vzbudil po celé posádce této pozemní plachetnice velký rozruch. Bylo o čem povídat a na koho vzpomínat; nejvíce ovšem toho věděl starý Malina, který se starým principálem projezdil dvě třetiny svého života.

“Co jsem povídal?” pohlédl na své souputníky při obědě pohledem, v němž nebyla žádná pýcha vítězství, nýbrž jen potvrzení hlásané pravdy. A ačkoli byl staroch tou třetí smrtí nejvíce dojat, jeho starostlivý neklid a nepokoj pominul a Malina zase rozvázal jazyk.

Tyto věci se poměrně nejméně dotkly Karase. Byl nováček, nevěděl nic o Humbertovi a jen se zájmem poslouchal, co Malina vykládá a nač i druzí vzpomínali. Zpravidla měl teď Karas při těch večerních hovorech v rukou špalík a nůž, neboť od chvíle, kdy upevnil první ozdobné emblémy na svůj vůz, nestačil vyřezávat, co objednávek se mu hrnulo. Vyšňořená osmička vzbudila závist všech ostatních maringotek”A kdo měl svůj vůz, každý se teď snažil nějak jej zevně vyzdobit a zkrášlit. Někteří jej aspoň nalakovali svítivými barvami”Aby se vyrovnali modrému vozu Romeovu, jiní si pestře omalovali rámování oken a dveří a tu a tam se vyskytl i netušený mistr ornamentu, který vytáhl podél střechy celý vlys. Ale nejvíc se toužilo po řezaných hlavičkách nebo reliéfech z ruky Karasovy.

Po koňských hlavách a po sloním reliéfu se objevil mezi maringotkami nov zázrak: nad okénkem pokladny se vznášela soška Fortuny, která z rohu hojnosti sypala jablka, kvítí a cosi, co měly být bankocetle. Jeden po druhém přicházel obdivovat znamenitý řezbářský výtvor. Mezi jinými i kapitán Gambier, který svou krásně učesanou hlavou pohodlně dosahoval ke zvýšenému okénku, za nímž seděla paní Hammerschmidtová. Gratuloval jí ke krásné výzdobě a hned se s ní hovorně začal radit, co by si měl pořídit na svůj vůz, zda lva nebo tygra nebo medvěda. Paní Hammerschmidtová doporučovala lva, to že je pravé zvíře královské a heraldické. Kapitán Gambier se přiznával, že má raději tygry, protože jsou mu mnohem nebezpečnější. Pochlubil sejí, že má vycpanou hlavu tygra, který ho napadl”A že má vůz vydekorovaný tygřími kožišinami. Paní Hammerschmidtová se vyslovila, že to musí být asi nádherné a mnohem hezčí než u Berwitzů, kde mají koberce ze lvích kozí, které se rychle zašlapou a pelichají. Nato považoval kapitán Gambier za svou povinnost pozvat milostpaní na šálek kávy”Aby si mohla prohlédnout jeho tygřiny. Paní Gammerschmidtová se trochu upejpala, jestli je to dost vhodné”Ale přislíbila to s podmínkou, že si bude moci vzít s sebou své pletení. Zdálo sejí, že punčocha v ruce je nejsilnější obranou dobré pověsti ovdovělé dámy.

Tak se stalo, že o jednom odpoledním odpočinku se vydala paní Hammerschmidtová s pletením v kabelce do maringotky, nad níž vlál červený praporek. Kapitán Gambier ji uvítal velmi dvorně, na stole svítily bílé koflíčky a zlatožluté rohlíky a z velké konvice voněla káva. Paní Hammerschmidtová mluvila francouzsky mnohem plynněji než Gambier německy”A tak se kapitán mohl projeviti jako uhlazený, duchaplný společník Za jeho vyprávění paní Hammerschmidtová ani nepozorovala, že hodina odpočinku minula a vozy se daly zase do pohybu. Teprve když kolo maringotky skočilo přes kámen, vůz zaskřípěl a paní Hammerschmidtová se píchla drátem do prstu, vykřikla překvapením, spopadala pletení a zvedala se ke dveřím. Gambier ji však upozornil, že nemá smysl teď zajízdy odcházet, neví-li, kde je její vůz; a paní Hammerschmidtová rozpačitě uznala, že musí zůstat ve voze. Kapitán jí za to ukázal všechny své tygřiny a sňal se zdi vypreparovanou tygří hlavu a pověděl o svém zápase; ba vyhrnul i kalhotu a ukázal na lýtku jizvy po tygřím kousnutí. Panní Hammerschmidtová se chvěla hrůzou i obdivem k statečnému obru a mimochodem zpozorovala, že kapitán je asi po celém těle tetován. Nikdy neměla ráda tetování a vždycky o něm mluvila jako o námořnické ohavnosti”Ale tady najednou cítila, že je to velmi romantické, stát po boku ilustrovaného hrdiny. Vůbec ji obcházelo jakési dávno zapomenuté příjemné vzrušení. Venku asi už zapadalo slunce, protože se ve voze šeřilo a jedoucí pokojík nabýval zvláštní intimity. Uvědomujíc si tyto pocity, paní Hammerschmidtová se lekla: netřímala už v rukou štít matronské důstojnosti. Punčocha už dávno odpočívala v kabelce. Zmátla se tím znovu a přihodilo sejí, co už nikdo nepamatoval: došla jí řeč. Slova sejí nějak zapletla a paní Hammerschmidtová se odmlčela. Bezradně se zadívala před sebe, přímo na jednu z obou postelí.

“Tady spí se mnou můj pomocník,” řekl náhle Gambier, sleduje její pohled.“Není to nejvhodnější spolužití, které by mne mohlo potkat”Ale konec konců… j e-li člověk osamělý muž…”

Tohle teprve paní Hamerschmidtové dodalo. Všecka zrudla”Ale zmohla se jen na nešťastnou odpověď:

“Toť se ví… vám by slušela jiná společnost…”

Gambier chtěl něco na to říci”Ale paní Hammerschmidtové se ulevilo: vůz se náhle zastavil, pak se začal otáčet a z křiku bylo patrno, že jsou u cíle. Mohla se tedy z choulostivého thematu vyvléci konstatováním, že konečně dojeli a že to bylo velmi příjemné odpoledne, což Gambier zanotoval tím hlučněji. Poděkovala mu za pozvání a rozloučila se.

Když vystupovala z vozu, shledala, že všecky maringotky Cirkusu Humberto stojí tu zádí v kruhu jako chalupy kolem návsi. Ze všech vozů vystupovali mužové a ženy a jejich zraky spočinuly na paní Hammerschmidtové. A jako by Cirkus Humberto byl opravdu vesnicí na kolech, zašumělo to od vozu k vozu:

“Hele, Hammerschmidtka leze od dompteura…”

Jen jediný člověk šijí nevšímal”Ač seděl na schůdkách přímo proti vou Gambierovu. Byl to starý Malina před osmičkou. Kerholcova parta byla už dávno na místě a rozběhla se za svou prací. Také Malina měl své zaměstnání. Když paní Hammerschmidtová k němu došla, viděla, že drží mezi nohama bradatého kozla a barví mu vousy na modro.

“Ah, kozel redivius!” prohodila paní Hammerschmidtová.

“Žádnej Redivius, milostpaní,” odpověděl rozvážně Malina, “ale Modrovous II. Když měla svoje vystoupení ta zubatá povídám, že má mít svoje číslo i život.”

Paní Hammerschmidtová se na něho podívala”Ale neřekla nic a pomalu odcházela k pokladně. Před očima jí vyvstal tetovaný kapitán. A po vzdechla si:

“Ten Malina je docela moudrý děda.”

Pan Selnicki dostal svou láhev johannisberského.

Nebylo to takjednoduché. Především se stalo, že jednoho dne hlásil Hans řediteli, že Vašku je “fit” pro manéž.

“To se ví,” dodával k tomu na vysvětlenou, “na voltiž to není”Ale při obyčejném vstoupení v sedle nám ani držením těla”Ani vedením koně neudělá žádnou ostudu.”

Berwitz kývl hlavou a v první volné chvíli poručil”Aby Vašku na Mary přijel k němu do manéže. Vašek pochopil, že se něco děje”Ale byl tak hrd na své ježdění, že bez rozpaků vsedl na bandurka a vj el rychlým klusem do manéže. Na tři kroky před ředitelem zarazil Mary a salutoval. Berwitz s bičem v ruce kývl a dal rozkaz”Aby jel krokem vlevo kolem. Vašek zabočil k piště a jel. Mary šla koketně jako tanečnice a Vašek na ní se ani nehnul. Berwitz křikl: