Elaine Cunningham - Poutník

Obrovský černý medvěd se zastavil na kraji lesa a bolestí zakalenýma očima se rozhlédl po bojišti. Skalnatá půda byla posetá těly padlých a na ranní obloze jako temná mračna kroužila početná hejna vran.

Medvědovi se podlomila zraněná tlapa a šelma se svalila na zem. Fjodor cítil na kůži mrazivé objetí rašemenské půdy.

Nahý, krvácející a promrzlý až do morku kostí se zvedl ze země a rozhlížel se po něčem, čím by se zakryl. Nebylo to těžké, neboť při změně se berserkrovo veškeré oblečení vždy servalo z těla. Našel pár bot – podle velikosti patřily jeho bratranci Peťovi – a košili a kalhoty. Šněrování na košili a obou bocích kalhot se při změně majitele na medvěda potrhalo, ale to nepředstavovalo problém. Podle rašemenského zvyku mělo všechno oblečení válečníků druhé šněrování, na počest dob, kdy berserkrové měnili podobu podle své vůle.

Fjodor si provlékl a uvázal druhé šněrování tak rychle, jak mu roztřesené ruce dovolily. Natáhl si Peťovy boty a rozhlédl se po svém meči.

Na zemi leželo několik zbraní, rašemenských i drowích, ale žádnou z nich si nevzal. Podle tradice bude černý meč tím posledním, kterým bude vládnout.

Pátral po Liriel a sledoval černě oděné Čarodějnice, které se s dalšími ženami pohybovaly kolem bojiště. Nebyla mezi nimi.

Jak závoj bojového šílenství slábl, vzpomněl si, kdy a kde přítelkyni viděl naposledy. Čekala na ni kněžka Lloth a s ní smrtelně nebezpečný drowí šermíř. Přikázala mu, ať odejde.

A on odešel.

Fjodor se obrátil a odklopýtal do lesa. Došly mu síly, neměl meč. Nezbývalo mu nic jiného než drowí dívka, již miloval, a vědomí, že už nikdy nemusí Rašemen znovu opustit.

Voda vedle Liriel vylétla do výšky a zformovala se do známé modré podoby genasi. Azar se na drowku nelítostně usmála a v jejích očích jasně plálo šílenství. Podávala Liriel meč, který Gorlist předtím odhodil do vody.

„Illithid tě chtěla mrtvou,“ řekla. „Žij jí navzdory!“

Liriel neměla čas odpovědět ani přijmout meč. Útočící Gorlist byl již téměř u ní. Neviděla, jak se k ní Fjodor žene a pohybuje se nadpřirozenou rychlostí, propůjčenou berserkrovským šílenstvím.

Mladý Rašemenec se vrhl mezi dívku a válečníka a přijal ránu určenou Liriel. Drowí ocel se ponořilo hluboko a zasáhla cíl. Fjodor ztěžka padl na kolena a síla jeho poslední zuřivosti jej opustila jako povzdech.

Mýtinou se rozlehl Lirielin pronikavý nářek. Vrhla se na Gorlista a jako divoké zvíře jej trhala nehty a zuby. Společně spadli na zem, ale silnější muž ji rychle dostal pod sebe.

Sevřel její zuřivé ruce a přidržel jí je nad hlavou. Jednou rukou držel zajatkyni, druhou sáhl k opasku pro nůž a zvedl jej k smrtícímu úderu.

Ztuhl, ruku zdviženou a krk napjatý v němém výkřiku. Z otevřených úst mu vytryskla rudá krev a zář nenávisti v očích konečně pohasla. Pomalu se skácel na bok a zůstal ležet s Lirieliným mečem trčícím z krku.

Nad ním stála Azar. „Illithid tě chtěla mrtvou,“ vysvětlila Liriel, „stejně jako tenhle tmavý muž.“ Natáhla k drowí dívce štíhlou modrou ruku.

Liriel se jí chopila a dovolila genasi vytáhnout ji na nohy. Přeběhla k Fjodorovi a padla na kolena vedle jeho těla. Matně si uvědomovala klapot koňských kopyt a Sharlařinu hlavu se zářivými vlasy vedle své. „Co můžu udělat?“ zeptala se elfka tiše.

Drowka se jí podívala do očí. „Měl meč – černou čepel bez ostří. Najdi ho a přines sem.“

Elfka vyskočila na nohy a nasedla na koně. Selenit se rozběhl k bojišti, jako by cítil, že času ke splnění úkolu rychle ubývá. Sharlarra si hřbetem ruky otřela slzy z tváře a očima přejížděla bitevní pole.

Nakonec její zrak spočinul na hřmotné, přibližně třicetileté ženě. Černé copy měla rozpletené a na kytlici skvrny od krve. K sukním se jí tiskli dva malí chlapci a přes rameno měla přehozený černý meč.

Sharlarra zastavila vedle ženy. „Liriel mě poslala najít Fjodorův meč. Neptej se mě proč. Je to on?“

V ženiných modrých očích se objevil sklíčený výraz. „Je, a nemusím se ptát proč. Rašemenský válečník vždy umírá se svým mečem v ruce.“

Fjodor se v Lirielině náruči pohnul. Jeho oči se otevřely a setkaly s jejími.

Tolik mu toho chtěla říci, ale jediné, co ze sebe dokázala dostat, bylo: „Poslala jsem pro tvůj meč.“

Na rtech se mu objevil slabý úsměv. „Poutník,“ řekl. „Srdce a síla země. Samozřejmě že takovým věcem rozumíš.“

Jeho slova jí otřásla. Položila si tvář na jeho hlavu a snažila se zahnat jinou temnotu – vlnu zármutku a zoufalství, nepodobající se ničemu, co kdy poznala.

„Poslouchej mě, malá vráno,“ řekl slábnoucím hlasem. „Byl jsem mrtvý muž už toho dne, kdy jsem opustil Rašemen. Jaká dobrodružství jsme spolu od té doby prožili a jaké zázraky jsem spatřil.“ Našel její ruku a zvedl si ji ke rtům. „Přivedlas mě domů, jak předpověděla Sofie.“

Ve Fjodorově tváři vládl klid a v očích měl čirou radost, ale pro Liriel to nebylo dost.

„Říkal jsi mi, že pravda si vždy najde cestu na světlo, že dobro je silnější než zlo. Došli jsme spolu tak daleko. Proč teď musíme prohrát?“

„Zemřít není totéž co prohrát. Co jsme měli vykonat, vykonali jsme. Stali jsme se tím, čím jsme.“

Dech se mu zadrhl a pak tiše chraptivě vydechl.

Liriel jej houpala v náruči a po tvářích jí tekly slzy. „Ještě ne,“ prosila. „Počkej na meč. Počkej ještě chviličku. Neodcházej. Nenechávej mě samotnou.“

Tak je našly Trn se Sharlarrou. Drowka měla stále tvář položenou na Fjodorově hlavě. Oči měla zavřené a její malé tělo se otřásalo mučivým smutkem.

Elfčin kůň tiše zafrkal a nosem dloubl do Sharlarry. Elfka sledovala Selenitův významný pohled a všimla si průsvitné postavy mladého Rašemence, stojící nedaleko truchlící drowky.

Sharlarra došla k Liriel a položila jí ruku na rameno. Dívka zvedla otupělé oči. Sharlarra jí podala Fjodorův meč.

Liriel se hořce rozesmála. „Je příliš pozdě. Odešel.“

Trn ji uchopila za bradu a obrátila ji k vyčkávajícímu duchovi. „Ne, ještě ne. Já tuto zemi znám. Není snadné odtud odejít. Žádala jsi ho, aby zůstal?“

Drowka tiše přikývla s očima upřenýma na přítelovu tvář. „Nechtěla jsem zůstat sama,“ zašeptala, „ale tohle jsem si nepřála.“

Sharlarra si klekla vedle Liriel a vzala jí Rašemencovo tělo z náruče. Položila Fjodora na zem a pak mu na hruď umístila černý meč a jeho ruce složila na něj. Společně s Trn pomohly Liriel vstát.

Liriel dlouhou chvíli stála mezi tělem a duchem svého přítele.

Byla to Trn, kdo nakonec prolomil ticho. Podívala se na otálejícího ducha a pevně řekla: „Budeme mít dobrý lov a poběžíme rychle. My tři.“

Fjodorovy přízračné oči se přesunuly od Trn k Sharlaře. Elfka přikývla. Nakonec se podíval na Liriel a v očích měl rozloučení i prosbu.

V Lirielině mysli se vynořil živý obraz: bitva o ostrov Ruathym, kde Fjodor prošel jinou proměnou a poslal svou duši v podobě zvířete, aby Liriel zachránila z rukou samotné Lloth. Přikývla a zavřela oči, naslouchajíc písni místa, kam Fjodor náležel.

Píseň Rašemenu naplnila její mysl a byla stále hlasitější, jak se ke sboru hlasů přidávaly nové. Písně se ujal známý hluboký hlas, tak podobný Fjodorovu, jako je stín podobný tomu, kdo jej vrhá. Společně s ním zpíval ženský hlas. Fjodorovi rodiče. Věděla to s naprostou jistotou.