Elaine Cunningham: Poutník

„Toho drowové moc nemají.“

„Sledoval jsem Lirielinu cestu ke světlu,“ řekl Fjodor. „Není taková, jak si myslíš.“

Hněv se z mladíkovy tváře vytratil a zůstaly jen bolest a znepokojení. „Doufám, že máš pravdu, bratranče.“

Fjodor si pospíšil k pahorku, který obýval společně s Liriel. Břímě celé záležitosti jej tížilo na srdci.

Bylo to po všech stránkách špatné rozhodnutí. Tím, že Peťu poslal se zprávou do vesnice a přikázal mu přivést bojovníky, kteří se postaví drowům, téměř jistě svým lidem prozradil, kdo a co je Liriel zač. Kdyby to neudělal, skupina jeho krajanů by zemřela rukama Lirieliných nepřátel.

Našel Liriel, jak sedí u stolu a sloupává si z rukou a paží něco, co vypadalo jako rozteklý vosk. Prohlédla si jej od hlavy k patě. Teprve v tu chvíli si Fjodor uvědomil, že je kromě bot a vypůjčeného pláště úplně nahý. Pochopila, co obraz znamená. Došlo k boji, dostatečně zuřivému na to, aby vyžadoval přeměnu v berserkra.

„Gorlist?“ zeptala se.

Fjodor přikývl. „Jsou tam i další. Nemrtví drowové, všechno válečnice, a kněžka s rudýma očima a bičem z nemrtvých hadů.“

„Pěkný detail,“ zamumlala Liriel. „Jestli je to ta, co si myslím, nejsi tady, protože se ti podařilo uniknout.“

Rychle a stručněji vylíčil, co se stalo. „Okamžitě musíš uprchnout z Rašemenu.“

Drowka to odbyla roztržitým mávnutím ruky.

„Prostě Shakti dám, co chce.“

„Malá vráno, netušíme, jakým silám velí!“

„Kdo řekl ‚my‘? Už jsem Shakti čelila a porazila ji. Můžu to udělat znovu.“ Sklopila pohled k rukám a smetla z nich kousek vosku.

„Jsi domýšlivá.“

Prudce se mu podívala do tváře. „Mám k tomu důvod. Nejen že jsem v Menzoberranzanu přežila, ale dařilo se mi tam. Viděla jsem to nejhorší, co může život nabídnout, a víc než jen vyrovnám se všemu, co může mít Shakti v rukávu.“

Podrážděně vydechl. „Říkáš to, protože tomu věříš, nebo protože si myslíš, že jsem tak hloupý, abych tomu uvěřil já?“

Přimhouřila oči. „To není zrovna lichotivé.“

„Víš, co tím myslím! Pokud jsi rozhodnutá jít, jdu s tebou.“

Přešel k truhle a vylovil nějaké šaty. Rychle se oblékl a společně vyšli do noci.

Za dveřmi na ně čekala Aňa a v obviňujícím gestu na ně namířila hůl. Za ní stál kruh Čarodějnic. Aňa udělala krok vpřed a hbitými prsty strhla Liriel z opasku masku. Dívčina skutečná podoba se přivalila jako temný příliv.

„Tady je ta vaše ‚Čarodějnice ze Stinného údolí‘. Teď víte, co je opravdu zač,“ prohlásila Aňa s chladnou zuřivostí. „A taky víte, kdo je on ! Požaduji rozsudek smrti, který zasluhují všichni zrádci Rašemenu!“

Mýlíš se, ozval se melodický, podivně dutý hlas. „ Tady je Čarodějnice ze Stinného údolí.“

Vedle Liriel se objevila slabá záře, která se rozrostla do mlžného oblaku a pak na sebe vzala známou podobu vysoké stříbrovlasé ženy, jejíž tvář Liriel od bitvy o strážní věž nosila.

Duch ženy se obrátil na Čarodějnici, která Liriel obvinila. „Aňo, dcero Fraeni, tvá matka byla moje přítelkyně a jejím jménem se dovolávám přísahy. Všechny sliby, vyslovené ve sdílených kruzích, musí být splněny, všechna tajemství zachována. Drowku, která si nárokovala mé jméno, mezi nás přijala Čarodějnice, jež mě znala ze všech nejlépe. Nemyslíš, že k tomu Sofie měla dobrý důvod?“

Mladá Čarodějnice pevně sevřela rty a upřela na starou ženu rozzlobený pohled. Othlor přikývla na souhlas.

„Musím udělat, co přikazuješ,“ řekla Aňa s nechutí. „Ale v Rašemenu máme přísloví: co dobrého může vzejít ze spojenectví se zlem?“

„Skvělé přísloví a ještě lepší otázka,“ odvětila Sylune. Položila přízračnou ruku Liriel na paži. „Mám mnoho otázek, které se tě týkají. Zůstanu s tebou, dokud nenaleznu odpovědi. Pokud othlor Sofie dovolí, samozřejmě.“

„Tady jsi vždy vítána,“ řekla stará žena tiše. „Byla jsi pryč příliš dlouho, sestro. Musí ti připadat, že jsem se velmi změnila.“

Přízračná harfenice se rozesmála melodickým smíchem. „Mrtví nestárnou, drahá Sofie, ale přesto se domnívám, že bys se mnou neměnila.“

„To je pravda, dnes ještě víc než kdysi. Být v Rašemenu duchem není v současnosti snadné,“ varovala ji Sofie.

„Přesto nebudu litovat ničeho, co z toho vzejde. Ráda znovu zažiji bitvu,“ řekla Sylune toužebně. Obrátila se k Liriel. „Souhlasíš, drowko?“

Liriel nevlídně pokrčila rameny. „Moc mě netěší, že budu mít v patách ducha, ale snášet ho je asi lepší než se jedním stát.“

Fjodor se podíval na Sofii. „Čarodějnice ze Stinného údolí mluvila o bitvě. Doručil Peťa zprávu?“

„A přišel s ní,“ řekl chlapec. Vyšel zpoza pahorku. Vzdorně se na staršího muže zamračil, jako by ho vyzýval, ať si zkusí jeho čin odsoudit.

„Jsem na tebe pyšný, bratranče,“ řekl Fjodor nakonec. „Rašemenský válečník má v prvé řadě povinnost ke své zemi a věrnost k wychlaran .“

Něco z ledu v chlapcových očích roztálo. „Co uděláte teď?“

„Jak dobře znáš Bludiště?“ zeptala se jej Liriel.

Peťa zjistil, že je pro něj jednodušší hledět na špičky bot než drowce do tváře. „Často tam chodívám,“ zamumlal. „Proč?“

„Vedou k místu, kde drží rukojmí, nějaké postranní tunely?“

Zvedl oči a ostražitě přikývl. „Ano, ale jsou úzké. Neprojde jimi víc než jeden člověk naráz.“

„Dokonalé,“ řekla. „Fjodor a já půjdeme s tebou. Mám kouzla, která můžou zrušit pavoučí past. Jakmile budou muži volní, můžeš je odvést zpátky na mýtinu před vchodem do Bludiště. To je stejně dobré místo pro bitvu jako kterékoli jiné.“

„To bych si vybrala i já,“ souhlasila Sofie. Pohledem přejela kruh Čarodějnic. „Jděte a připravte se.“

Tři mladí lidé se rozběhli k jeskyním. Když byli ještě kus cesty od nich, Peťa se zastavil u pahýlu mohutného uschlého stromu a celou vahou do něj vrazil. Kmen se s rachotem zřítil a odhalil temnou jámu.

Lirieliny ruce se mihly v gestech splétajících kouzlo a objevila se koule modrého světla. Tím si vysloužila chlapcův užaslý pohled. Zamračila se, strčila jej do tunelu a s nakloněnou hlavou poslouchala rachot při jeho pádu.

„Není to moc vysoko,“ usoudila. „Můžeme bezpečně seskočit.“

„Malá vráno!“ ohradil se Fjodor.

„Není to tak příkré,“ bránila se. „A dokonce i kdyby ano, zasloužil si to.“

Rašemenec jen zavrtěl hlavou a následoval bratrance do jeskyně.

Trojice vstala a ve světle Lirieliny modré koule se rozhlížela kolem sebe. Vynořili se v rozlehlé jeskyni. Z rozeklaných skalních výčnělků vysoko nad nimi kapala voda a v potůčcích stékala k hluboké průrvě. Z jeskyně vedly dva tunely – široká chodba na západ a úzká na jih.

Z větší chodby se k nim přihnal zvuk podobný závanu větru a dovnitř se vevalil velký oddíl drowích válečníků.

Fjodor s Peťou tasili meče, ale Liriel se postavila mezi ně a drowy. Jednu ruku vymrštila vzhůru a vyslovila ostrý krátký příkaz – slovo známé jen urozeným příslušníkům rodu Baenre a jednotkám pod jejich velením.

Válečníci se prudce zastavili. Jejich velitel se z překvapení vzpamatoval jako první a přiloudal se vpřed.