Elaine Cunningham - Poutník

Náhle se probudila, polekaná tichým skřípěním provazů, jež držely matraci. K jejímu překvapení neseděl na okraji lůžka Fjodor, ale Trn.

Elfka jí naznačila, ať zůstane zticha. „Přicházím tě varovat,“ řekla tiše. „Do Rašemenu přišli žoldnéři z Dračího pokladu. Pátrají po tobě.“

„Já vím,“ odpověděla Liriel stejně. „Několik válečníků z vesnice se je vydalo hledat.“

„Na jednoho z nich by sis měla dát pozor. Má v sobě dost nenávisti, aby vystačila na sedm životů.“ Trn se dotkla levé tváře. „Tady má dračí tetování.“

„Gorlist,“ řekla dívka znechuceně.

„Neber ho na lehkou váhu,“ varovala ji elfka. „V tomto světě bylo více dosaženo umíněností než moudrostí.“

„Budu si to pamatovat. Díky za varování.“ Liriel spustila nohy z postele a protáhla se. Elfka se nepohnula.

„Co je?“ domáhala se drowka odpovědi.

Trn zaváhala. „Mluvila jsem se Sofií. Pověděla mi o té tapiserii, kterou u sebe máš. Chtěla bych se na ni podívat.“

Liriel udělala obličej. „Není to hezký pohled.“

„Nevadí.“

Drowka pokrčila rameny a vstala. Vytáhla tapiserii z truhly u nohou lůžka a opatrněji rozbalila.

Trn si strašlivý obraz dlouze prohlížela. „Co jsi s ní udělala?“

Obvinění v jejím hlase Liriel podráždilo. „Je to elfi magie. Ty bys nejspíš měla lepší představu, co s tím dělat, než já.“

Trn se nad tím na chvíli zamyslela. „Možná ano,“ řekla pomalu a vstala z lůžka. „Pojď.“

Liriel popuzeně zasyčela, ale k mnohem vyšší elfce se připojila. Společně s ní vyšla z pahorku…

… a na malou louku na úbočí hory.

Liriel se prudce zastavila a užasle rozhlédla kolem. Víc než třicet lidských let studovala techniky kouzelného přenosu u některých z nejchytřejších mozků v Menzoberranzanu, ale vytvořit bránu tak hladce a nenucené by nedokázala.

Rozhlédla se. Vzduch tady byl řidší a chladný. Večerní oblohou prolétala osamělá vrána a její naříkavé volání se rozléhalo údolím dole.

Zvedl se další chraptivý křik a zpráva se rozlétla mezi stromy. Že to byla zpráva, o tom Liriel ani na okamžik nepochybovala.

„Jsou to mrchožrouti,“ vysvětlila Trn. „Našli mrtvé nebo nemocné zvíře a svolávají ostatní k hostině.“

„To je od nich milé.“

„Tak se prostě chovají. Je to jedna z věcí, které dělají,“ dodala elfka významně. „Někdy je to prostě jen pták. Jindy mnohem víc. Rozumíš tomu?“

Liriel si vzpomněla na Qiluéina ptačího posla a přikývla. „Nosí zprávy.“

„Nejen zprávy,“ řekla Trn tiše. „Mí lidé věří, že vrány nosí duše mrtvých na onen svět.“

Drowka začínala chápat, kam tím míří. Pevněji stiskla tapiserii pod paží a vydala se s Trn směrem, kterým odlétli ptáci.

Dorazily na mýtinu a spatřily, že vrány nejsou samy. Kolem mršiny divočáka se shlukl kruh velkých šedých zvířat. Vlci. Liriel je poznala podle obrázků v jedné ze svých knih.

Trn natáhla ruku a drowku zarazila. „Vrány přivolaly smečku,“ řekla tiše. „Občas to dělávají.“

Liriel to nedávalo smysl. Už dělit se s vlastním druhem bylo dostatečně podivné, ale přivolat větší dravce?

Nicméně jak vlky sledovala, začínala rozumět vzorci, podle něhož se chovali. Nejprve se nažrali největší samec a jediná březí samice. Všichni ostatní královskému páru vzdali hold a postupně si z divočáka mohli urvat díl. Vrány se také najedly – přiskočily blíž, utrhly kousek masa a odhopkaly pryč. Žádní jiní ptáci se nažrat nemohli. Na jednu příliš nízkou větev se usadil zvědavý jestřáb. Jeden z menších vlků po něm skočil a pták s nespokojeným zavřeštěním vzlétl.

Liriel si všimla, že si ji Trn hloubavě prohlíží. „Zkusím to,“ řekla popudlivě, „ale do západu slunce nemůžu dělat nic.“

„Rozumím.“

Usadily se, čekaly a sledovaly vlky, jak se nažrali, pak vyspali a znovu se nažrali. Kromě kostí téměř nic nezůstalo a vlčata si mnoho z nich odnesla jako hračky nebo trofeje. Vrány – žádní noční ptáci – odlétly odpočívat do svých úkrytů.

Liriel roztáhla tapiserii na zem. Naklonila hlavu, zahleděla se k vycházejícímu měsíci a pátrala po písni ze vzdálených míst.

Nejprve zaslechla slabou píseň Ysoldiných drowů, zpěv na uvítanou přicházejícím hvězdám. Dál od ní byla Qilué, a ještě dál další drowové, jejichž jména neznala. Dokonce i v hlubinách kouzelného transu Liriel ohromilo, kolik drowů kráčí pod hvězdami. Nebylo jich mnoho, rozhodně ne tolik, aby naplnili jakékoli velké město v Temných říších, ale bylo udivující, že jich přežila byť jen hrstka.

Liriel přitiskla dlaň na tapiserii a naslouchala. I tam se ozývala hudba, strašlivá kakofonie zvuků, přerušovaná výkřiky zmučených elfů. Za tím se jako zářivý okraj bouřkového mraku ukrýval další zvuk a další prostor. Jeho krása naplnila mladou drowku bázní a beznadějnou touhou.

Po tvářích jí volně stékaly slzy. Liriel si nebyla jistá, zda pláče pro hrůzy, jež zažívají elfové, nebo pro nádheru, kterou ona sama nikdy nepozná.

Stále v transu začala zpívat. Aniž uvažovala nad tím, co dělá, vytáhla z okraje tapiserie tmavé vlákno. Otevřela Poutníka a provlékla přízi očkem na rukojeti drobného dlátka. Použila jej jako člunek a začala tkát. Její prsty, ač v tomto umění neskolené, se neomylně pohybovaly v neznámém tanci.

Mlhavě si uvědomovala kruh vran, který se kolem ní shromažďoval. Na tapiserii se začal formovat podobný vzor, vytvářející kolem zmučených duší kruh moci. Vrány jedna po druhé vzlétly. Jejich protějšky na tapiserii udělaly totéž a Liriel si představila, jak obrazy elfů začínají z tapiserie pomalu mizet.

Liriel se pomalu probrala ze snu, ale její mysl a srdce zůstávaly naplněné jeho stříbřitým světlem. Obrátila se k elfce a při pohledu na bázeň v Trnině přísné tváři překvapeně zamrkala.

Trn ukázala na tapiserii. Nezůstalo z ní nic než jemně tkaná látka mdlé světlé barvy nebíleného lnu.

„Jsou pryč,“ užasla Liriel.

„Jsou volní,“ řekla elfka tiše.

Mýtinu naplnil zvuk rychlých, kradmo se pohybujících nohou. Liriel prudce zvedla hlavu. Za kruhem světla se utvořil další, temnější kruh, který vřel pohybem. Nespočet pavouků, miláčků Lloth, ucítil dotek kouzla Eilistraee a přišel prosadit přednostní nárok jiného božstva.

Liriel necítila strach. Měla tak obrovskou radost, že v jejím srdci nebylo žádné místo, které by poskytlo Llothinu volání oporu.

Zdálo se, že tomu Trn rozumí. Tvář měla laskavější, než jakou kdy předtím Liriel viděla, a její stříbrný cop na rameni zářil odraženým měsíčním světlem.

A v přítmí poblíž, za ohavným kruhem pavouků, vše sledovala mladá Čarodějnice s novou holí a žasla.

Zprávy o návratu Sylune nezůstaly za hradbami Dernovie ukryty dlouho. Po celém Faerúnu žijí ti, jejichž úkolem je vědět o takových divech a znameních, šeptandách a lžích. A v jejich čele stojí podivínky známé jako Sedm sester.

Šest žen se stříbrnými vlasy se shromáždilo v malé chatě těsně za vesnicí Stinné údolí. Jejich hostitelka, vysoká robustní žena s dlouhými prsty jako stvořenými, aby tančily na strunách harfy, odzátkovala láhev nového vína a nalila jim.

„Říkám vám, že tady není,“ trvala Bouře Střibroruká na svém. „Ani ve svém domě, ani v mém. Nikde v celém Stinném údolí.“