Elaine Cunningham - Poutník

Pokrčila rameny. „V Zelené síni byla kniha mulhorandských kouzel. Z pokladu hlubinného draka mi zbývala spousta kamenů a tohle vypadalo jako rozumná věc, co s nimi udělat.“

„Přesto taková kouzla můžou být v Rašemenu smrtící. Netolerujeme tu cizí kouzelníky. Moji lidé tě přijímají, protože Sylune byla přítelem Rašemenu a vycvičili ji v některých menších čarodějnických uměních a Sofie nad tebou drží ochrannou ruku. Kdyby tě viděli vyvolat takové kouzlo, ani jeden z nás by se nedožil rána.“

Liriel novinky přijala mlčky. „Takže žádná taková kouzla,“ zopakovala, jako by to, že slova pronese nahlas, jim mělo dát větší smysl.

„Jen kdyby sis tím měla zachránit život. Slib mi to.“

Liriel měla slova už už na jazyku, ale zjistila, že je nedokáže vyslovit. Zavrtěla hlavou, neboť nechtěla slibovat něco, o čem pochybovala, že dokáže splnit. K jejímu úžasu se Fjodor zatvářil, jako by jej to podivně potěšilo.

„Přichází den,“ řekl mírně. „Vastiš nás bude brzy čekat.“

Vzal ji za ruku a společně se vydali k domku, kde žila rodina jeho sestry. Z komína už stoupal kouř a na kamnech bublal hrnec se směsí zrní a něčeho jako sušené bobule.

Na Fjodora se vrhli dva malí chlapci a objali mu nohy. Větší dívka, už dost stará na to, aby brala ohledy na svou důstojnost, se držela opodál a pohrdavě si bratry prohlížela.

Vastiš zamávala dřevěnou vařečkou a jednoho z malých darebů zlehka plácla po zadku. „Opustily vás dobré způsoby, nebo jste jenom přišli o zrak? Copak nevidíte, že je mezi námi wychlaran? “

Děti zahanbeně ustoupily a vysekly nemotornou poklonu. „Tento dům je poctěn vaší přítomností,“ pronesla trojice.

Liriel se nejistě usmála. Takto velké drowí děti ještě nemluvily a zřídkakdy je vídal někdo jiný než několik lidí, kteří dohlíželi na jejich výchovu. Nikdy nemusela jednat s někým tak malým.

Představila se a na oplátku se dozvěděla jména dětí. Protože ji nic jiného nenapadlo, navrhla: „Možná jeden příběh před tím, než se najíme?“

Chlapci návrh přivítali s hlasitým nadšením a Vastiš vděčně přikývla. Fjodor se usadil a na každé koleno si posadil jednoho synovce.

„Před dávnými lety kráčel po zemi hrdina jménem Yvengi. Byly to těžké časy a v bitvách padlo mnoho statečných mužů. Yvengiho otec byl velký válečník, berserkr, kterému se žádný živý muž nevyrovnal, avšak jednoho dne musel čelit nepříteli, který neměl krev ani dech.“

„Démon Eltab!“ přerušil ho mladší chlapec vzrušeně.

„Žádný jiný,“ přikývl Fjodor. „Yvengi věděl, že jeho síla a meč budou proti démonově silné kůži bezmocné, a proto se modlil ke všem duchům země a oni mu dali kouzelný meč. Dokonce ani démon nemohl proti Hadryllisu obstát. Eltab uprchl do Thaye…“

„Aby tam kráčel mezi smrtelnými démony!“ skočilo mu dítě do řeči.

„Vy ten příběh znáte,“ poznamenal s úsměvem strýc. „Potom také víte, že pokaždé, když se kolo rodiny otočí – z otce na syna, z matky na dceru – se v Rašemenu objeví další mocný meč.“

„Jako ten tvůj,“ řekl chlapec hlasem plným úcty.

V místnosti se rozhostilo hluboké ticho. Podle sklíčených výrazů v ženských obličejích a zrudlých tvářích staršího chlapce si Liriel domyslela, že bylo právě porušeno nějaké důležité tabu.

Malý chlapec se díval z jednoho na druhého a tvářil se stejně zmateně, jako se Liriel cítila. „V tom meči je magie,“ trval na svém.

Fjodor pohlédl na sestru. V její tváři se objevila směs bolesti a pýchy. „Trisryr má dar,“ řekla prostě. „Už bylo rozhodnuto, že se přidá k vremjonným . Než příští zimu napadne sníh, odejde se k Prastarým učit.“

„To je velká pocta,“ řekl Fjodor tiše. Vastiš se usmála, ale neskrývala ironii.

Snídaně proběhla rychle a nezkazilo ji nic vážnějšího než rozlitý džbánek mléka. Poděkovali hostitelce a odešli za svými záležitostmi.

„Co to mělo znamenat?“ zeptala se Liriel tiše, jakmile se dostali z doslechu. „Co ten chlapec řekl, že tvoje sestra tak zbledla?“

Fjodorova ramena se zvedla a klesla v těžkém povzdechu. „Když jsme se poprvé setkali, zmínila jsi můj tupý meč. Řekl jsem ti, že je takový, abych se jím nepořezal. Myslela sis, že jenom žertuju, ale řekl jsem pravdu. Válečník, který bojové šílenství nedokáže ovládat, dostane takový meč, a to z několika důvodů. Za prvé, aby se zmenšila možnost, že zraní bratry. Za druhé, aby se nepořezal a nezemřel tak vlastní rukou. Pro Rašemence neexistuje větší zneuctění. A nakonec, aby zemřel se ctí a jeho smrt nebyla zbytečná. Berserkrové jdou do bitvy jako první. Muž, který nese tupý meč, jde v čele.“

Liriel si zvolna uvědomila děsivou pravdu. „Je to rozsudek smrti.“

„Ano. Sofie tomuto meči propůjčila magii, abych neublížil nikomu z Rašemenu a zároveň zůstal naživu dost dlouho a dokončil úkol.“

„Zahoď ho,“ řekla vášnivě. „Obstarej si jiný meč. Bojové šílenství už máš pod kontrolou – už nepotřebuješ tupý meč.“

„My to takhle neděláme,“ řekl jemně. „Tohle je poslední meč, který budu mít. Je to náš zákon a zvyk. Musím zemřít s tímhle mečem v ruce.“

Liriel chtěla nejdřív proti nové ukázce lidské hlouposti protestovat, ale její mysl zaplavily vzpomínky a svázaly jí jazyk: Fjodor, čelící drowům a luskanským válečníkům, bojující s mořskými zlobry nebo zabíjející obří oliheň – tím, že si prosekal cestu z jejího nitra. Uvolnila se. S tupým černým mečem zvítězil v mnoha bitvách. Proč by v tom neměl pokračovat?

Přiklusal k nim vytáhlý mladík s balíkem černých hůlek v náručí. Rozcuchané hnědé vlasy mu padaly do očí. Prudce se zastavil a úklonem hlavy pozdravil „Čarodějnici“ po Fjodorově boku. Fjodor je rychle představil a zeptal se, co Peťa chystá.

„Půjdeme prozkoumat Bludiště,“ řekl chlapec bez okolků. „Trevielovy rozkazy. Ostatní čekají u západní brány.“ Široce se usmál. „Každý z nás dostane bleskovou hůlku. Vremjonni je poslali.“

Liriel si všimla Fjodorova zachmuřeného výrazu. „Mužští kouzelníci?“ zeptala se.

„Ano,“ řekl stroze. „Žijí, studují a tvoří na skrytém místě.“

„Tohle Bludiště,“ uzavřela. „Jsou to jeskyně?“

Pohled, který po ní vrhl, potvrdil její nevyřčené obavy. Kde jsou jeskyně, jsou i tunely. Kde jsou tunely, klidně mohou být drowové. Nepochybovala, že ji Gorlist dříve či později dostihne. Toto však nebyla chvíle, kterou by zvolila.

„Půjdu s vámi,“ prohlásila.

Chlapec protáhl tvář. „Se vší úctou, paní, je to obyčejná průzkumná výprava.“

Fjodor si vzal jednu z ebenových hůlek. Byla přibližně stejně dlouhá jako předloktí velkého muže a silná jako jeho palec. Bylo to nesmírně cenné umělecké dílo, stvořené k tomu, aby bylo v jediném okamžiku zničeno.

Demonstrativně ji zvedl a povytáhl obočí. „Na obyčejnou průzkumnou výpravu potřebujeme něco takového? Mluv pravdu, Peťo. Jdeme na lov. Doufám, že ne tvého černého vlka.“

Liriel překvapeně zamrkala, když uslyšela poslední slova.

„To zvíře neputuje se smečkou,“ řekl chlapec obranným tónem, „a osamělý vlk často hledá snadnou kořist a je nebezpečný dobytku a dětem.“

Fjodor potěžkal hůlku. „Dokonce i kdybys o tom Treviela přesvědčil, tohle není na vlka.“