Elaine Cunningham - Poutník

„Najděte ji,“ vyštěkl Gorlist, ale už v tu chvíli věděl, že to bude marná námaha. Vzteky nad tím zklamáním kopl do ležícího vojáka.

„Vytáhněte ho ven a hlídejte, dokud nevyjde měsíc,“ přikázal. „Možná, že když mezi nás přibude drowí vlkodlak, povzbudí to vás ostatní, abyste se chovali jako lovci!“

Udělali, jak jim Gorlist poručil. Pod noční oblohou tasili meče a čekali, někteří zaujatě a jiní s téměř zamaskovanými obavami, až přijde proměna a jejich dřívější druh vstane.

Hodiny plynuly, odměřované jen vytrvalým kapáním vody v některé z chodeb poblíž.

„Měsíc dávno vyšel,“ řekl nakonec Brindlor. „Pohřběte ho nebo spalte, nebo ho nechte shnít. Je to jedno.“

„Takže nebyla vlkodlak,“ dumal Gorlist. „Co byla zač, že se takhle proměnila? Druidka? Kouzelnice?“

„Ještě hůř,“ řekl pěvec smrti zachmuřeně. „Ta mrcha byla lythari.“

Když se Liriel konečně vrátila do svého malého domku, byla obloha hustě posetá hvězdami. Fjodor tam na ni čekal a měl plno práce s vmícháváním bylin do jídla.

„Ty vaříš,“ poznamenala. „ Domovojovi se to nebude líbit.“ Ostře na ni pohlédl. „Ty jsi s ním mluvila?“

„Došli jsme k dohodě.“ Zavřela dveře, odvázala si masku od opasku a vydechla úlevou, když na sebe vzala vlastní podobu. Ještě víc ji potěšilo to, jak se Fjodor při pohledu na ni zatvářil.

„Písně a příběhy tvrdí, že Sedm sester je nejkrásnějších mezi ženami,“ řekl tiše. „To se všichni bardi zbláznili, nebo jsou prostě slepí?“

Vběhla mu do náruče. Dlouze se k sobě tiskli a pak jej odvedla k neustlané posteli. Posadili se vedle sebe a ona si položila hlavu na jeho mohutné rameno.

„Rašemen je zajímavé místo. Odhalil mě domovoj , prohlédla si mě skupina Čarodějnic a zaútočil na mě vodní duch v podobě draka a svalnatá rusalka. Jak ses měl ty?“

„Zhruba podobně.“

„Hmmm.“

Zvedla tvář k jeho a po dlouhou dobu nebylo slov třeba. Rendlík se spálil, domovoj vzdychal a válečníka ani Poutníka to v nejmenším nezajímalo.

Mnohem později ji Fjodor zavedl na dvůr a ukázal na hvězdy. „Vidíš ten malý shluk támhle, který vypadá jako rozcestí? Říkáme jim Strážci, podle duchů, kteří střeží čtyři významné předěly roku. Jasná hvězda támhle je Mokoš, pojmenovaná po duchu sklizně. Podobná souhvězdí označují každou zlomovou událost v roce. Brzy budeme slavit podzimní západ slunce, čas, kdy jsou den a noc v rovnováze a kolo roku se stáčí k zimě.“

Drowka si přitáhla plášť těsněji k tělu. „O té jsem slyšela. Bude ještě větší zima než teď?“

„Mnohem větší, ale dnes v noci fouká mrazivý vítr. Měli bychom jít dovnitř.“

Obrátila toužebný pohled k lesu. Fjodor si toho všiml a zavrtěl hlavou. „To není moudré. Tohle je pronásledovaná země a noci jsou plné duchů. V těchto dnech ještě víc než kdysi.“

„Sofie říkala, že bych se měla duchy země naučit znát,“ namítla Liriel. „Jak by to šlo líp?“

S povzdechem ustoupil. „Budeme snídat s Vastiš a jejími dětmi. Možná bychom jí mohli přinést několik zajíců.“

„Nebo uthraki,“ s úsměvem udělala narážku na nedávnou příhodu.

Fjodorovi zajiskřily oči. „Proč ne? Všechno, co Vastiš uvaří, chutná přibližně stejně.“

Rázným krokem se vydali po rozjezděné cestě, která se vinula mezi poli. Liriel vlevo od nich zaslechla slabé zašustění. Koutkem oka zahlédla přikrčeného, znetvořeného trpaslíka, jak utíká zralým obilím a drží s nimi krok. Z hlavy mu jako luční tráva trčely provázky zelených vlasů a pod mohutným zobákovitým nosem se mu ježil hustý zelený knír. Velké oči měl zapadlé a zastíněné huňatým zeleným obočím, ale dokonce i při letmém pohledu Liriel rozeznala, že jedno je světle zelené a druhé zářivě oranžové.

„ Polevik “ řekl Fjodor znepokojeně.

„Nebezpečný?“

„Jenom když usneš na poli nebo jdeš do obilí za ním. Co mě zneklidňuje, je doba. Polevikové jsou obvykle vidět jen kolem poledne.“

„Možná si dal šálek Sofiina čaje a teď nemůže spát.“

Krátce se zasmál. Pak se mu na tvář vrátil neklidný výraz. „Víš, že mám částečně Zrak. Než jsem opustil Rašemen, vídal jsem věci, které tam neměly být. Duchy, přízraky, dokonce i hrdiny z příběhů, které otec mého otce slýchal od svého děda. Potloukají se kolem jako opilci, před nimiž rozhněvané manželky zavřely dům a oni si nejsou jistí, kde jsou nebo kam mají jít. Je tomu tak už od Času svárů. Magie Rašemenu spočívá v samotné zemi a v jejích duších. Není to jako kouzla kouzelníků, která když vyvoláš a zapomeneš, můžeš se je naučit znovu. Žádná Čarodějnice to neřekne nahlas, ale mám podezření, že se tato magie neuzdravila, jak měla.“

Zamyslela se nad jeho slovy a uvažovala, zda toto byla část matoucího osudu, který jí Sofie předpověděla.

Než mohla myšlenku vyslovit, mezi stromy se s ostrým, téměř kovovým zaskřípěním prohnal vítr. Větve hlasitě šramotily. Bzučící hmyz utichl a ze svého místa na větvi se zřítil malý pták. Liriel se zastavila a zvedla ho, udivená tím, jak lehký tvoreček je. Jak chladný.

Fjodor ji popadl za paži a vytáhl na nohy. „Rychle,“ naléhal. „Musíme se dostat do vesnice dřív, než píseň bheur znovu udeří.“

Naléhavost v jeho hlase Liriel přesvědčila, aby se okamžitě rozběhla a otázky si nechala na později.

Hnali se lesem zpátky ve svých stopách. Téměř už se dostali ven, když zahlédli stařenu. Stála na stezce před nimi a opírala se o dřevěnou hůl. Dlouhé rozcuchané vlasy měla bílé jako drow a vrásčitou kůži téměř modrou zimou. S bosýma nohama a oděná jen v hadrech vypadala, jako když se na nohou drží jen díky holi v sukovitých rukou.

Rašemenec smykem zastavil a strčil Liriel za sebe. „Kouzlo blesku,“ řekl stručně. „To nejsilnější, co znáš, a rychle!“

Zalovila v měšci a vytáhla smaragd – poslední drahokam z podílu na pokladu hlubinného draka. Jednou rukou ho hodila po babizně, zatímco druhou sevřela Poutníka a vyvolala kouzlo, které si uložila uvnitř.

Drahokam zmizel. Na jeho místě stála půlelfka, o polovinu vyšší než kouzelnice, jež ji vyvolala. Její výrazně tvarované tělo bylo průsvitné jako sklo a zelené jako vybrané smaragdy a v rukou držela klikatý blesk bílého ohně. Golem se napřáhl a mrštil bleskem jako válečník kopím.

Babizna zavřeštěla, jako by zařinčely elfi meče. Zvedla hůl a vyslala blesku vstříc spršku ledových krystalků. Její úder se roztáhl do smrtícího kužele, který vzplál jasnou září, když jím blesk procházel. Blesk narazil do stařeny a odhodil ji dozadu. Tvrdě narazila do kmenu borovice a zhroutila se na lesní zem.

Pak babizna s udivující hbitostí vyskočila na nohy a prchala zpět k horám.

Liriel vyrazila k holi.

„Nenamáhej se,“ řekl jí přítel. „Je kouzelná jen v rukou bheur. Dokonce i kdybys ji dokázala použít, některou magii je lepší nechat na pokoji.“

Rozpoznala v jeho hlase neradostný podtón. „Udělala jsem něco špatně?“

„Bylo to moudře zvolené kouzlo,“ řekl opatrně, „ale v Rašemenu nesmíš vyvolávat golemy. Rudí mágové z Thaye proti nám přivedli mnoho takových tvorů. Každý, kdo tě uvidí vyvolávat podobné kouzlo, se bude zajímat, kde ses ho naučila.“