Elaine Cunningham: Poutník

S vděčností Toddovi Lockwoodovi, znamenitému malíři, jenž svými obrazy vypráví příběhy. Děkuji, že ses pokusil vidět Liriel stejně jako já, a za to, že jsi uspěl nad všechna očekávání. Už nikdy se nedokáži podívat na obálku Spletitých sítí , aniž by mě ta známá podoba na okamžik neohromila!

Děkuji Bobovi Salvatoremu, jehož velkorysá povaha a laskavá podpora zapříčinily, že výprava na území temných elfu byla o něco méně děsivá, než by za jiných okolností byla.

A konečně děkuji čtenářům, kteří mi v několika uplynulých letech psali a dožadovali se završení Lirielina příběhu .

Tento příběh věnuji památce své babičky Franceszky Cwitovzské, čtenářky snů, vypravěčky starých příběhů a spřízněné duši. V Rašemenu by byla jako doma. Dziękuję, babka.

Západní hranici údolí Imil strážily zbytky starodávného stromu. Mohutný kmen, zčernalý dávnými plameny, byl silný jako kouzelnická pevnost a bouřemi zkroucené větve, holé a špičaté jako kopí, jej obepínaly stejně odhodlaně, jako když se horský los parožím brání útoku vlků.

U paty stromu vířil teplý opar a vysoko nad ním z klenutého portálu, napůl ukrytého mezi rozeklanými hroty poničeného dřeva, proudilo slabé světlo. V tomto vstupním otvoru stály tři černě oděné postavy: rašemenské Čarodějnice, strážkyně obležené země.

Hleděly přes přenádherné místo, hluboké úzké údolí, které se táhlo podél severní strany horského pásma, známého jako Běžící skály. Zimy v Rašemenu byly dlouhé a úporné, ale tady vládlo věčné jaro. V úzkých prostorách mezi kameny bublaly a kouřily horké prameny. Tráva byla hustá a měkká a v teplém vzduchu se vznášela sladká vůně lučního kvítí. Bystré potůčky vzrušeně švitořily a vychloubačně si vyprávěly krátké příběhy o cestách dolů po členitých úbočích hor. Čarodějnice, kterým tato pevnost patřila, obvykle doprovázely zpěv ptáků hovorem o vlastních záležitostech. Dnes žádní ptáci nelétali ani nebyl slyšet jejich zpěv. Dokonce i zpěněné říčky působily zvláštním zkroceným dojmem. Stejně jako Čarodějnice, i samo údolí očekávalo příchod Smrti v tichosti.

Uprostřed trojice stála Sofie, kyprá stará žena, kterou by si v jiné zemi bylo možné splést s bodrou vesnickou bábou. Tady v Rašemenu othlor – starší mezi Čarodějnicemi – čerpaly magii ze samotné země. Jaro v sobě mělo mocný příslib, ale nikdo z Rašemenců by zimě neupíral moc ani krásu. Sofie stála jako královna, jíž byla, stejně jako dvě hathran vedle ní: schopné Čarodějnice v pozdním létě života. Tyto tři tvořily mocné sesterstvo, připravené spojit svou magii do jediné síly. Na horských výčnělcích stály připravené další podobné skupiny a jejich černá roucha vypadala na sněhu jako tmavé šrámy.

Pronikavýma, jasně modrýma očima si Sofie prohlédla shromážděné bojovníky, připravené k bitvě. Vše bylo tak, jak má být. Z mnoha vesnic dorazily skupiny válečníků a jednotlivé tesáky se shromáždily pod vlastními zářivými zástavami. Jak bylo zvykem, berserkrové stáli v čele, ale dnes všichni seděli na chundelatých robustních rašemenských ponících. Divoký prudký útok řvoucích berserkrů, který tak účinně rozpouštěl nepřítelovu odvahu a odhodlání, působil proti tuiganským jezdcům jen omezeně. Dnes se rašemenští válečníci postaví jízdou proti jízdě.

Vojsku velel sám huhrong. Sofie k němu sklouzla pohledem a pocítila bodnutí smutku, když si uvědomila, že Železný lord zešedivěl a jeho kdysi mohutná ramena se hrbí pod tíhou stáří. Připomněla si jeho širokou ošlehanou tvář, poznamenanou časem a jizvami z vybojovaných a vítězných bitev.

Z náhlého popudu vsunula ruku do vaku, který měla zavěšený na opasku. Dotkla se starodávných kostí pokrytých vyřezanými runami a byla v pokušení podívat se, zda v sobě starý válečník ukrývá ještě jedno vítězství.

Ne. Hyarmon Hussilthar vede bojovníky, avšak ona je tady othlor. Nakonec bude vítězství či prohra v bitvě na ní, a každá Čarodějnice, která se snaží zjistit, jaká je její budoucnost, si říká o špatný osud.

Sofie rychle vytáhla ruku z vaku, zlehka si plivla na prsty a pak jimi třikrát prudce švihla. Ostatní Čarodějnice na tento malý rituál nijak nereagovaly. Pro Rašemence byly takové věci stejně běžné jako dětský smích či zimní kašel.

Rituál Sofiiny nepojmenované obavy zcela nezahnal. Očima zalétla k místu, kde se shromáždili berserkrové z domu Černý medvěd, všichni na statných ponících, černých jako uhel. V jejich čele byl Mahryon, fyrra vesnice Dernovia, obrovitý muž, stejně tmavý, zarostlý a divoký jako jeho polodivoký válečný koník.

Srdce staré Čarodějnice zahřála vlna hrdosti. Ačkoli byla mezi rašemenskými Čarodějnicemi othlor, kdykoli uvažovala o tom, čím zemi prospěla, obracely se její myšlenky k Mahryonovi, jejímu jedinému synovi. Jak rychle se kolo otáčelo, jak brzy se z chlapců stávali válečníci! Z jejího dítěte byl prošedivělý veterán a po boku mu jel vlastní syn. Chlapci – Fjodorovi – nebylo ještě ani dvacet, ale již čtyři zimy jej počítali mezi rašemenské berserkry.

Sofiin stále přetrvávající neklid ještě zesílil. Poslední dobou slýchala Fjodorovo jméno. Nejprve se o smělých činech mladého berserkra vyprávělo s nadšením, jež bylo brzy ještě okořeněno respektem. Poslední příběhy, které se k Sofiiným uším donesly, v sobě měly nádech bázně, což byla emoce, jejíž existenci Rašemenci neradi připouštěli a ještě méně raději se k ní přiznávali.

Sofie nespouštěla z vnuka pohled, zatímco v dálce začalo sílit hřmění jako tlumené rytmické dunění válečných bubnů. Berserkrové spustili vlastní píseň, hudební pozvánku k bojovému šílenství. Píseň sílila a mohutněla a s ní i muži, kteří ji zpívali. Jejich obličeje plály krvavou červení a tmavé vlasy se kroutily kolem zuřivých tváří, jako by se do nich náhle opřel vítr. Iluze, pocházející z magického bojového šílenství, zasáhla dokonce i poníky a propůjčila jim hrozivou velikost a mohutnost obrněných rytířských koní.

Huhrong zvedl ruku do výšky, aby zadržel vzdouvající se příboj bitvy. Sofie věděla, jaká je jeho strategie: jakmile začne útok, biče Čarodějnic udeří na postupujícího nepřítele zezadu, odříznou mu cestu k útěku a mnoho nepřátel srazí z koní a přinutí je bojovat pěšmo na rašemenské půdě.

Sofiiny rty se zkroutily v ponurém úsměvu. Nájezdníci brzy zjistí, že Země se dokáže nejlépe ubránit sama.

Nepřítel se objevil na dohled a Sofiin úsměv zakolísal. Vpřed se valil početný pěší prapor, který měl velký náskok před tuiganskými válečníky na koních.

Bylo zvláštní, že měli tolik pěších vojáků. Tuigané a jejich koně byli téměř tak neoddělitelní jako dvě části kentaura. Přestože v tundře chovaným koním chyběla divokost rašemenských poníků, vědělo se, že jsou to inteligentní a věrná zvířata, která se svými jezdci zůstanou až do smrti.

Sofie náhle pochopila pravdu.

„ Dierneszkitové ,“ řekla tiše a ohlédla se na obě Čarodějnice po svém boku. „Tuigané na nás přivedli bezduché.“