Elaine Cunningham: Poutník

Když se Gorlist zvedal, „druh“ se k němu prudce obrátil. Směrem k jeho obličeji prolétla černá pěst a dopadla silou, která mu otočila hlavu. Instinktivně se pohnul zároveň s úderem, využívaje tento pohyb k tomu, aby se dostal dál od zrádce. Když se otáčel, tasil meč a mrkáním se snažil rozehnat hvězdičky, jež mu posměšně tančily před očima.

Jeho protivníkem byl vysoký drow se stříbrnými vlasy, který se krčil v obranném postoji a čekal, až bude Gorlist schopen boje. Cizincova pošetilá rytířskost a stříbrné vlasy prozrazovaly, že se jedná o následovníka nenáviděné bohyně Eilistraee.

Gorlistovy rty se zkroutily v úsměšku a opovržlivě mu pokynul rukou.

Stříbrovlasý drow zvedl vyzývavě meč. „Za Temnou pannu a naši paní Qilué!“

Ruku, kterou předtím kynul, nyní žoldnéř zaťal v pěst a otočil ji dlaní dolů, čímž vypustil šipku, ukrytou v pouzdře na předloktí. Jeho protivník okamžitě nastavil střele meč. Šipka při dopadu vybuchla a celou čepel pokryla hladká lepkavá černá kapalina.

Netrvalo ani jeden úder srdce, než se kov čepele i jílce rozpustil a vytvořil kouřící smrtící kaluž – bylo to příliš rychlé, než aby protivník pochopil zkázu, která se k němu blíží, nebo zbraň odhodil. Spolu s ocelí se rozpustily i maso a kosti a drow klopýtavě ustoupil a nevěřícně zíral na rozeklané zbytky kosti, která mu trčela ze zápěstí, z něhož se stále ještě kouřilo. Zády tvrdě narazil do zadního stěžně a začal se u něj sesouvat.

Gorlist se okamžitě vrhl vpřed a vrazil mu meč mezi žebra – ne tak hluboko, aby jej zabil, ale dost na to, aby zraněného drowa udržel ve vzpřímené poloze. Zdálo se, že si jeho oběť nového zranění ani nevšimla.

„Podívej se na mě,“ přikázal Gorlist tiše.

Ohromené oči zalétly k jeho tváři.

„Není dost na tom, že se musíme zpovídat ženám z Menzoberranzanu a jejich proklaté Lloth? Jaký muž odhodí tohle jařmo jen proto, aby začal uctívat Eilistraee?“

„Elkantar,“ řekl drow slábnoucím hlasem. „Jsem Elkantar, vykoupený Eilistraee, Qiluéin milovaný.“

Tato slova Gorlista naplnila divokou radostí. Zabodl meč, cítil, jak se noří do dřevěného stěžně za zrádným mužem, a pak ho vypáčil ven.

„To byla jen řečnická otázka,“ řekl umírajícímu drowovi, „ale díky, žes mi to řekl.“

„Ty! Drovouku zasraná!“ zakřičel někdo za ním urážku v jazyce drowů s nezvyklým přízvukem.

Gorlistova chvíle ponurého potěšení se roztříštila. Prudce se otočil, aby čelil mluvčímu, který k němu rázoval se zbraní v ruce. Byla to válečnice, rozzuřená a – jako by už to samo o sobě neznamenalo dost potíží – povrchová elfka.

Gorlistova víra byla většině jeho příbuzných z Temných říší cizí, ale zcela sdílel jejich nenávist k povrchovým elfům. Tato konkrétní elfka byla vysoká, s kůží bledou jako měsíc a hladkými, ebenově černými vlasy – bizarní převrácení drowí krásy. Její oči měly podivný zlatozelený odstín a přes rameno jí v rozcuchaném copu splýval pramen stříbrných vlasů, pravděpodobně znamení Eilistraee.

Gorlist udělal několik prudkých kroků směrem k ní. Náhle se zastavil, nechal ji se k sobě přiblížit a pak provedl vysoké předstírané bodnutí. Žena se přikrčila a odpověděla prudkým výpadem, který byl tak rychlý, až se její stříbrný cop zhoupl vpřed. Gorlist útočící meč vykryl kruhovým pohybem čepele, zachytil její zbraň a odrazil ji stranou. Sevřel elfčin cop, rozhodnutý vyrvat jí ho z hlavy.

V elfčině druhé ruce se objevila dýka. Zableskla se směrem vzhůru a odťala několik palců spletených vlasů. Kadeř v Gorlistově ruce vzplála náhlým světlem a proměnila se v jinou, smrtící podobu. Najednou držel malou zmiji. Když ochutnávala drowův pach, zazářil její jazyk jako miniaturní blesk a pak stáhla hlavu dozadu a připravila se k útoku.

Gorlist odhodil maličké stvoření na palubu. Přistálo s plesknutím a rozpadlo se na stovku drobných stříbrných kuliček. Ty se spojily dohromady a změnily se na malého dráčka. Drobná nestvůra zasyčela jako kočka, skokem se vymrštila do vzduchu a rozlétla se přímo k tetování, které stříbrně zářilo na Gorlistově tváři.

Drow se ničím z toho nenechal rozptýlit. Držel meč ve střehu a volnou rukou smetl dráčka stranou. Ten zavřískl vysokým rozčileným hlasem a odlétl z dosahu.

Gorlist s elfkou si vyměnili pár úderů, zjišťovali vzájemné schopnosti a testovali obranu. Žena byla vysoká – téměř o hlavu vyšší než on – a dosáhla dále. A co hůř, zdálo se, že se vyzná v neustále se měnících vzorech drowího šermu. Všechny útoky odrážela s nenucenou, téměř pohrdavou lehkostí.

Chvíli se pohybovali v dokonalém souladu jako světlo a stín. Stříbrný dráček celou dobu kroužil kolem.

Drak se náhle rozplynul v mlhu, která se roztáhla do zářivého zamženého oblaku. Ten se snesl na bojující dvojici jako úmyslný a posměšný opak koule temnoty, již drowové často využívali v boji. Poslední, co Gorlist jasně zahlédl, byl úšklebek na tváři povrchové elfky.

Mžoural do příliš jasné mlhy. Obrys elfčina těla byl stále vidět, a když její meč prudce zamířil k jeho kolenním šlachám, rozptýlené světlo se od něj odráželo. Gorlist vyskočil vysoko nad čepel a vrhl se do otočky, aby se dostal z dosahu druhého, třetího a čtvrtého výpadu, který by každý drow určitě naplánoval a připravil.

Tento instinktivní pohyb jej zachránil. Na jeho koženém kabátci zaškrábala druhá zbraň, již předtím neviděl, a rána, která jej měla vykuchat, zanechala jen palčivý šrám na zadku.

Gorlist dopadl a rychlým, plynulým pohybem učinil výpad, ale jeho meč se ponořil do nehmotného stínu. Elfka zmizela a nechala po sobě jen iluzi. Drow se natáhl, ale místo aby srovnal postoj, vrhl se několik kroků vpřed v naději, že zářící kouli předběhne. Jeho nekonečná smůla pokračovala – to proklaté světlo se ho drželo.

V cestě se mu objevila temná postava. Gorlist se prudce zastavil těsně u drowího muže.

Okamžitě odskočili od sebe a postavili se do střehu se zrcadlovou přesností. Gorlist poznal jednoho ze svých žoldnéřů. Druhý drow vytřeštil oči hrůzou, neboť si uvědomil, že čelí veliteli. Sklonil zbraň, klesl na koleno, naklonil hlavu na stranu a odhalil si krk na znamení podřízenosti.

Gorlist se také odvrátil. Oběma rukama sevřel meč, prudce se otočil zpět a plnou silou udeřil. Zbraň proťala maso i kost a žoldnéřova hlava se odkutálela po palubě. Než tělo dopadlo na zem, Gorlist strhl z useknutého krku medailon.

„Kapitulace se přijímá,“ zamumlal, když si ho přetahoval přes hlavu.

Vrhl se na bok lodi a přeskočil zábradlí. Světelná koule jej následovala až do vody. Ponořil se do tmy a byl vehnán do kouzelného průchodu.

Gorlist se vynořil ve známém kamenném tunelu a okamžitě se rozběhl. Lodě byly ztracené, ale možná že se žoldnéřům, které nechal za sebou, dařilo lépe.

Proběhl několik chodeb, než uslyšel píseň: jásavý chvalozpěv na Eilistraee, zpívaný Qiluéinými kněžkami.

Zalila jej vlna zuřivého vzteku, pod jejímž vlivem zrychlil až do sprintu, ale i v běhu si připouštěl pravdu – muži z Dračího pokladu byli poraženi. Zůstal sám, bez zdrojů i spojenců. Vše, co Nisstyre za léta námahy vybudoval, bylo pryč.

Nebo téměř všechno.

Gorlist zatočil do postranní chodby, která vedla k jeho vlastním ukrytým penězům. Ty mu umožní nový začátek. Ať tak či onak, Liriel Baenre zemře.