Elaine Cunningham - Poutník

Kněžka pohlédla na krvavou trofej, pak zaklonila hlavu a vítězně a potěšeně se rozesmála. Zvedla bič do výšky a uhodila. Všech pět kostěných hlav se vrhlo po kořisti a v čelistech zářily jasné ostré dychtivé zuby.

Máchala bičem, dokud jí v zádech nevystřelovala bolest a inkubus se neculil a neplazil s kůží sedřenou z celého těla.

„Smrt,“ žadonil.

„Tohle je Propast,“ řekla Shakti ledově. „Už jsme mrtví.“

Obrátila se na podpatku a odkráčela pryč. Od chvíle, kdy ji Liriel porazila, se necítila tak dobře. V té bitvě se Lloth rozhodla uctít toho spratka z rodu Baenre, ale příjemné skřípění kostí, když se kolem ní nemrtví hadi ovíjeli, znělo jako hymnus temného vykoupení. Její bič nejvyšší kněžky byl znovu oživen – nebo něco velice podobného. To jistě muselo být znamení Llothiny přízně!

Opilá triumfem prošla drowka kolem obří houby, aniž jí věnovala pozornost. Až příliš pozdě si všimla, že se věc přikrčila a sevřela jako ohyzdná ruka. Klobouk se náhle rozvinul a k drowce vystřelilo zhoubné žahavé mračno nazelenalých spor.

Houbové spory si propálily cestu jejím hrdlem a do její hrudi a spalovaly ji jako kapky jedu černého draka. Shakti v záchvatu kašle klesla na kolena. Tápavě našla bič a poručila hadím lebkám roztrhat houbu na kusy.

Hlavy se vztyčily, ale neudeřily. Jakmile toho byla schopná, otřela si Shakti oči, z nichž jí tekly slzy, a vyškrábala se na nohy.

Okamžitě znovu padla na kolena.

„Houba“ na sebe vzala novou podobu. Vysoké stvoření, ze všeho nejvíc připomínající sloup rozpuštěného voskuji pozorovalo krvavě rudýma očima velikosti a tvaru jídelních talířů. Jiné rozpoznatelné rysy nemělo, ale vlnící se tekuté tělo naznačovalo, že na sebe může vzít libovolnou podobu.

„Yochlol,“ vydechla Shakti jméno bytosti, která byla služebníkem Pavou i královny. Yochlolové se zjevovali jen zřídka a obvykle pouze nejvýše postaveným kněžkám. Takovou poctu Shakti nikdy v životě nečekala. Až dosud vypadala její smrt velice slibně!

Nejsi mrtvá .

Yochlolův hlas zněl v Shaktině mysli, ženský a nějakým způsobem známý. Nejasně si vzpomněla na hodiny teologie v Arach-Tinilith, kněžské akademii, které se týkaly povahy a původu yochlolů. Byla to akademická diskuze, která prakticky zaměřenou Shakti příliš nezajímala. Nyní si přála, aby dávala větší pozor.

„Jsem v Propasti,“ řekla Shakti opatrně, neboť si nepřála služebníkovi otevřeně odporovat. „Vyzvala jsem jinou kněžku a prohrála. Nejsem-li mrtvá, co tedy jsem?“

Tady , odvětil yochlol. Jsi tady, nic víc a nic míň. Dokonce i v Propasti existuje mnoho druhů bytí a nebytí. Před tebou stojí nádherná podoba, o niž může mocná a významná kněžka usilovat!

Pod pyšnými slovy se ukrývala vrstva ironie a ještě pod ní zoufalství. Shaktino podezření se změnilo v jistotu.

„Nejsi mrtvá dlouho,“ odvážila se říct. „Stále si pamatuješ svůj život a jméno.“

Časem se to vše vytratí , odříkal yochlol. Kněžka bude zapomenuta. Zůstane pouze Lloth .

„Její jméno budiž pochváleno a obáváno,“ řekla Shakti a lstivě dodala: „Stejně jako jméno rodu, který vyznamenává nade všemi.“

Yochlolova postava se zavlnila a roztekla a vzala na sebe podivně toužebnou podobu – a objevily se slabé obrysy tváře, kterou nosila během smrtelné existence. Vzápětí se jeho vzezření opět změnilo do beztvaré kapky a v rudých očích se objevilo silné soustředění.

Nezabila jsi inkuba. Chceme vědět proč, když ničení přináší rozkoš – rozkoš a požehnání bohyně .

„Na tomto místě se najde jen velmi málo jakékoli rozkoše,“ odvětila stroze Shakti. „Raději bych svou námahu věnovala něčemu lepšímu.“

Inkubus by se mohl snažit o odplatu .

„Pravděpodobnější je, že se bude snažit najít úkryt,“ odsekla Shakti. „Takoví démoni znají cestu do Propasti a z ní a vzhledem k tomu, jak je oslabený a zranitelný, pravděpodobně uteče, aby unikl mrchožroutům, kteří tady obcházejí. Až vyrazí, budu ho sledovat jako lovící ještěr, který okusil krev kořisti.“

Zvedla ruku a ukázala magický symbol, který na ní byl namalován démonovou krví – kouzlo, jež jí umožní sledovat zraněného tvora všude, kam půjde. Bylo to jedno z mnoha kouzel, která se pečlivě naučila při lovu na Liriel Baenre.

Krutý a prozíravý plán , poznamenal yochlol. Lloth je potěšena .

Shakti sklopila pohled ke kostlivým hadům, kteří se jí přátelsky omotali kolem paží a pasu. Dlouhou chvíli se snažila potlačit ústřední otázku svého bytí. Navzdory všemu ji nakonec vychrlila.

„Když je Lloth potěšena, proč dala přednost Liriel Baenre přede mnou?“

Nižší bohyně té dívce projevila přízeň. To Lloth nemůže trpět .

Shakti přeběhl po zádech mrazivý strach. Nakonec i ona sama stála v táborech dvou bohů současně! Když se však zamyslela nad odpovědí, zdálo se, že nebylo řečeno vše.

„Jiní drowové také následují jiné bohy. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by Lloth o tyto heretiky usilovala a odměňovala je. Proč propůjčit takové dary Liriel, když by je ochotně přijaly lepší, věrnější kněžky?“

Yochlolova tvář se zkroutila zjevným pohrdáním. Myslíš si, že bohyně na tvé modlitby odpovídá z lásky? Jako většina kněžek i ty dychtíš po moci Lloth. Liriel Baenre ale ne. Je pro ni vskutku utrpením .

Do Shaktiny mysli se začalo vkrádat porozumění. Pod drowí krutostí a chaosem se nacházela jistá pochmurná účelnost. Ať byly činy drowů jakékoli, sloužily k jejich vlastnímu prospěchu.

Shakti náhle pochopila skutečný důvod Llothina zájmu o uprchlou princeznu Baenre.

„Takže Liriel byla vyvolena nést moc Lloth, protože je ochotná se jí zříct!“

A co ty? vrátil jí to yochlol. Zabití inkuba by bylo příjemné rozptýlení, ale přesto jsi tomu odolala ve prospěch vyššího cíle. Čeho dalšího by ses ještě dokázala vzdát?

Shakti, která se narodila a byla vychována jako obchodnice, rozhodně věděla, že žádnému drowovi, mrtvému či živému, smrtelnému či božskému, nesmí dát nevyplněný úpis. „Co si Lloth ode mne žádá?“ kontrovala.

Tvou planoucí touhu zničit princeznu Baenre – dokážeš se v tom podřídit vůli Lloth?

Shakti dlouho nehybně stála a praktičnost v ní sváděla mocný boj s nenávistí. Bič s hadími hlavami se odvinul z jejího těla a svíjel se v šíleném tanci, což bylo němým svědectvím rozčilení a nerozhodnosti jeho paní.

Nakonec se kostlivý tanec uklidnil a kněžka na znamení pokory sklonila před Llothiným služebníkem hlavu.

„Mluv,“ řekla zdráhavě, „a já vykonám.“

Liriel stála u zábradlí Skákajícího narvala , do tváře se jí opíral mořský vánek a bílé vlasy za ní vlály. Barvy zapadajícího slunce již vybledly a vycházející měsíc zaléval vlny stříbrným světlem. Její přítel Fjodor jí stál po boku, zády k zábradlí, a pronikavýma očima sledoval posádku ve službě, připravující loď na nadcházející noc.

„Lord Caladorn vypadá jako schopný námořník,“ poznamenal a kývl směrem k vysokému muži s kaštanově hnědými vlasy, který spouštěl kosatku.

Drowí dívka neochotně přestala věnovat pozornost krásám moře a zahleděla se na lidského šlechtice. „Hrolf mu nevěřil.“