Elaine Cunningham - Poutník

Nevynechá žádnou možnost, nepohrdne žádným spojenectvím – žádným spojenectvím, bez ohledu na to, jak smrtící nebo ohavné bude.

Náhle Gorlist pochopil, co musí udělat. Jakmile to bude možné, vrátí se do jeskyně s pokladem. Najde Nisstyreho rubín a vyhledá toho, kdo Liriel nenávidí téměř stejně jako on.

V Propasti čas neexistoval. Nebyly tam dny ani noci, jak je znali obyvatelé Povrchu, ani kouzelné hodiny, vždy o půlnoci znovu očarované. Drowí žena, která klopýtala šerým prostorem, neměla tušení, že štíhlý měsíční srpek, který zářil v noc její porážky, se od té doby rozrostl a zakulatil.

Tentýž měsíc se od bitvy s Dračím pokladem a smrti Nisstyreho, jejího cenného a zdráhavého spojence, několikrát ztratil a narostl. O tom drowka také nevěděla a ani by to pro ni nic neznamenalo. Její smysly, celá její bytost, se soustředily na honbu za Liriel Baenre. Jaký význam mělo pro drowa z Temných říší uplynutí jara či léta a co záleželo na tom, zda se lov odehrává v Menzoberranzanu nebo na mořích světa na Povrchu? Nenávist, stejně jako Propast, nebyla omezena časem ani místem.

Jen tato nenávist teď poháněla Shakti Hunzrin, zrádnou kněžku Lloth i Vhaerauna, a nutila ji pokračovat v pátrání po tom, jak uniknout.

Vyčerpané ženě se zdálo, že ji obě božstva opustila. Vídala Propast skrze věštecké misky, používané Llothinými kněžkami, ale žádné studium ji nepřipravilo na realitu.

Páchnoucí opar stoupal ze země, která byla místy posetá ostrými kameny a jindy tak měkká a nezřetelná, že stěží působila skutečně. Prapodivné houby dorůstaly obrovských rozměrů. Vyhladovělá drowka se nejednou pokusila kousek znetvořené houby ulomit, jen aby tím probudila nějakou podivnou dřímající stvůru, která pak řvala po krvi.

Až dosud byla Shakti ve všech bojích rovnocenným soupeřem. Nenávist ji vždy posilovala. V Propasti byla nenávist přirozeným prvkem a Shakti ji dýchala, jako ryba dýchá vodu, ale přestože její duch plál stále mocněji, fyzické tělo sláblo. Dlouho už takto pokračovat nedokáže.

„Mohu tě zachránit.“

Slova byla pronesena tiše a svůdně. Shakti se za zvukem prudce otočila a ruka jí instinktivně vylétla k rukojeti biče s hadími hlavami.

Příliš pozdě si uvědomila, že hadi jsou mrtví, když zahynuli v boji s Liriel Baenre. Byl zázrak, že na to dokázala byť i jen na okamžik zapomenout, neboť ji zápach hnijícího hadího masa pronásledoval snad celou věčnost. Stále lpěl na jejích šatech, dokonce, i když vše, co zbývalo z kdysi pyšné zbraně, bylo pět štíhlých koster a chrupavek, spojených dohromady vyschlými šlachami. Tlející zbraň byla neustálým zdrojem jejího utrpení a také nebezpečí. Propast, tak jako všechna místa náležející mrtvým, měla své čističe a ti byli přitahováni zápachem mršiny. Přesto Shakti nikdy ani nenapadlo, že by se zbraně zbavila. Připomínala jí, že bývala nejvyšší kněžkou a dědičkou rodu Hunzrin. Zemře s bičem v ruce, jak se sluší pro menzoberranzanskou šlechtičnu.

„Mohu tě zachránit,“ zopakoval hlas, tentokrát naléhavěji.

Shakti, rozmrzelá tím, že se její myšlenky zatoulaly, se přinutila soustředit na vířící mlhu. Z šedých stínů vystoupila temná pružná postava jako zhmotňující se sen.

Nově příchozí byl prostě ten nejkrásnější drow, jakého kdy viděla. Kromě třpytivého piwafwi , přehozeného přes ramena, byl nahý jako novorozené mládě rothe. V očích neměl nic z pohrdavé přezíravosti, kterou urození muži obvykle Shakti věnovali, ani zastřenou odevzdanost, již byla zvyklá vídat na tvářích mužů, které měla ve své moci.

„Jsi unavená,“ zabroukal tiše. „Příliš unavená, než abys našla cestu z tohoto místa. Víš, ta cesta existuje. Můžeš ji najít, pokud si chvilku odpočineš, ujasníš si myšlenky a uvolníš se.“

Kurtizán, usoudila Shakti, který marní posmrtný život jediným způsobem, který zná. Sáhla do prázdného měšce a převrátila ho naruby. „Plýtváš časem,“ řekla stroze. „Nemůžu zaplatit.“

Vypadal upřímně ohromený. „Cokoli mezi námi bude vzájemný dar! Jsi překrásná a já byl příliš dlouho sám.“

Překrásná? Shakti opovržlivě ohrnula ret. Celý život byla baculatá a nemotorná, tak obyčejná, jak jen mohl drow být. A co víc, vždy žila v nebezpečném stínu tělesné vady – slabých, krátkozrakých očí. Ze strachu, že by mžourání mohlo tuto nedokonalost prozradit, to vyvažovala tím, že měla oči stále doširoka rozevřené, díky čemuž až příliš často mrkala a vyvalené zornice jí dodávaly šílený výraz. Tento zvyk přetrvával i dlouho poté, co jí dvě božstva, kterým sloužila, darovala dokonalý zrak.

„Ty mi nevěříš,“ řekl cizinec užasle. „Tady – podívej se sama.“

Pokynul k mlze, která se rozestoupila a odhalila malou tůň se stojatou vodou. Povrch se postříbřil a Shakti v něm viděla dokonalý obraz krásného muže. Než si to mohla rozmyslet, udělala krok vpřed a zahleděla se na vlastní odraz.

„U Llothiných osmi nohou,“ zaklela tiše.

Tvář a postava, na které hleděla, byly známé, avšak dostatečně jiné, aby ji krátce přiměly uvažovat, zda muž nezměnil její obraz pomocí kouzel.

Jak Shakti hleděla na svůj obraz, pochopila pravdu. Propast ji zakalila, spálila odpad a ponechala pouze drowí podstatu. Její černý obličej nebyl jen hubenější, ale změnil se. Kulatá zasmušilá tvář se nyní honosila ostrým odměřeným vzezřením a dramaticky se zužovala od širokých lícních kostí ke špičaté bradě. Karmínové oči upíraly rozhodný pohled a její divoký výraz se změnil v majestátní a důstojný. Šaty, nasáklé oparem, se jí lepily na tělo a odhalovaly novou, pružnou postavu.

„Vidíš?“ ozval se muž. „Tak překrásná.“ Neslyšně popošel o dva kroky a natáhl k ní ruku.

Shaktinou první reakcí byla podrážděnost. Než však stačila hrubě navrhnout, aby se muž pokusil užít si bez partnerky, její šaty se zavlnily a jakoby v očekávání rozevřely – zrádné kouzlo, s nímž už měla zkušenost.

Shakti zalévaly mrazivé vlny děsu a odporu. Popadla proradný oděv, přitáhla jej zpátky na místo a zkřížila si ruce na hrudi tak, aby jedna z nich zůstala ukryta pod záhyby. Rychlým pohledem na zrcadlovou tůň se ujistila, že její výraz povzneseného pohrdání nezakolísal.

„Zmiz,“ řekla chladně. Skrytou rukou začala formovat ochranné kouzlo, které odpuzovalo nechtěné pokusy svůdných démonů.

Karmínové oči inkuba v drowí podobě rozeznaly propracované gesto a naplnily se vztekem. Z tvorova hrdla se vydral nelidský řev, inkubus vyskočil a ve vzduchu změnil podobu. Šeredný okřídlený démon plnou silou narazil do Shakti a srazil ji na zem. Společně dopadli do stříbrné tůně a roztříštili zrcadlový povrch na tisíc mokrých střepů.

„Mohu tě zachránit,“ řekl tvor se škodolibým uspokojením, hlasem, jenž zněl jako sbor zatracených. „Kdysi jsi bývala nejvyšší kněžkou. Provedeme rituál znovu?“

Shakti se svíjela, kopala a nehty drásala nyní šupinatou kůži. „Jsem kněžka Lloth a ty, ať už jsi cokoli, nejsi nic než muž! “

Když zaječela poslední slova, projel jejím tělem záblesk moci. Mezi nimi se něco pohnulo a inkubus se náhle zakláněl a řval v agónii.

Shakti po čtyřech odlezla pryč a potácivě se zvedla na nohy. K jejímu ohromení se kostěná hadí hlava zvedla a prohlížela si ji, její černé oči v dříve prázdných důlcích žhnuly jako živý obsidián. Hadovy čelisti s dlouhými zuby se rozevřely a plivly.