Elaine Cunningham: Poutník

Poháněný očekáváním Gorlist tasil meč a v tichosti a neviditelný se plížil k nic netušící dvojici.

Liriel jemně položila dračí hlavu a vstala. Trhla sebou, když se ocitla téměř tváří v tvář společníkovi. Její ohromení se rychlostí blesku změnilo v hněv a celou silou drowí zuřivosti se na muže vrhla a strkala ho k jedné z chodeb, vedoucích ven.

„Vypadni odsud!“ zaječela. „Ty tvrdohlavý, hloupý… člověče! “ Mladík se z Lirielina sevření bez problémů vymanil a obrátil se k hlavnímu tunelu. Řinčení mečů ohlašovalo, že bitva už je téměř u nich.

„Je příliš pozdě,“ řekl bezútěšně. Zatímco mluvil, zapraskala kolem něj magická energie jako svatozář – aura, kterou oči pozorujícího drowího válečníka, citlivé na magii, slabě zachytily. Než se Gorlist vzpamatoval, začal člověk růst a sílit.

Drow zatajil dech. Už jednou byl svědkem toho, jak se tento obyčejně vypadající mladík změnil v mocného berserkra. Z boje, který následoval, si toho nepamatoval mnoho, neboť léčivé lektvary, které jej vrátily z blízkosti smrti, mu vypálily paměť.

Nikdy předtím žádný bojovník Gorlista v boji s mečem neporazil. Na okamžik zatoužil smazat tuto urážku v otevřeném boji.

Liriel zamávala známým zlatým amuletem – Poutníkem, artefaktem, který Nisstyre pokládal za tak důležitý. Strhla člověku z opasku otlučenou čutoru, zuby vypáčila zátku a pomalu čutoru naklonila nad zlatým šperkem.

Gorlist se ohromeně zarazil uprostřed kroku. Nisstyre po Poutníkovi prahl, neboť amulet měl schopnost uchovat cizí a mocnou magii. Pomocí tohoto pokladu si Liriel přinesla na povrch nezmenšenou drowí moc, což bylo něco, co se podařilo jen několika málo drowům. Opravdu mohla být ochotná zahodit to, co jí dalo tolik práce získat?

To bylo neuvěřitelné a skandální! Který drow by se dobrovolně vzdal takové výhody?

Na okamžik byl Gorlist rozpolcený. Toužil se ukázat, porazit toho člověka a pást se na bolesti, již mužova smrt Liriel způsobí. Pak člověk začal hlubokým basem zpívat. Slovům Gorlist nerozuměl, ale cítil v písni obřadní moc.

Jakékoli zdržení ohrozí získání jeho hlavní kořisti. Lepší bude muže rychle vyřídit a vychutnat si zabití druhého, důležitějšího úlovku. Gorlist, stále zahalený neviditelností, se se zdviženým mečem vrhl vpřed.

Člověkovu přeměnu ukončil prudký magický nárůst, tak náhlý a mocný, že muž pod jeho náporem klopýtl vpřed. Rána, která mu měla rozpoltit lebku, místo toho sklouzla, ale Gorlist si všiml rychle proudící krve a věděl, že takové neošetřené zranění bude stačit.

Rituální píseň prudce umlkla, ale muž padal pomalu a ohromeně jako umírající strom zasažený bleskem. Liriel jej zachytila do náruče a celá se pod jeho vahou zapotácela. Ztěžka ho položila na zem. Když si všimla bílého záblesku kosti, prosvítajícího hlubokou ránou, unikl jí tichý výkřik.

Gorlist si odhrnul plášť a odhalil sebe i zakrvácený meč. „Teď jsi na řadě ty,“ pronesl s hlubokým uspokojením.

Liriel znehybněla. Pohled, který k němu zvedla, byl naprosto chladný a tak plný ledové nenávisti, jak mohl být jen pohled drowa. Nebyl v něm zármutek, ztráta ani bolest. Gorlist na okamžik pocítil zklamání.

„Souboj nablízko,“ zavrčela.

Přikývl a nepodařilo se mu zakrýt potěšený úšklebek. Princeznu to zasáhlo mnohem víc, než předstírala. Kdyby se to nedotklo jejího srdce a měla čistou hlavu, nikdy by nesouhlasila s tím, že bude silnějšímu protivníkovi čelit vyzbrojená jen ocelí a svaly!

Ta pitomá ženská uzavřela Poutníka. Vstala a z opasku vytáhla dlouhou dýku.

Zkřížili čepele. Síla Lirielina prvního úderu Gorlista překvapila – a uvolnila proud zuřivosti.

Sekal a bušil do ní a v rychlém sledují zasadil řadu smrtelně nebezpečných úderů. Přestal toužit po tom, aby umírala pomalu a on si svou pomstu dlouze užil.

Od jejich posledního setkání se však princezna něčemu z válečnického umění přiučila. Liriel byla stejně rychlá jako on, a přestože jej nikdy nemohla porazit, byla dostatečně obratná, aby odvrátila všechny smrtící útoky. Silou se mu však nemohla rovnat a Gorlist ji postupně neúprosně zatlačoval ke stěně jeskyně. K té ji připíchne a nechá ji tam shnít.

Skrze závoj bojového šílenství postřehl Gorlist vysokou, nadpřirozeně krásnou drowí ženu, která zlehka běžela podél opačné stěny jeskyně. Dorazila Qilué, následovnice Eilistraee, a jí v patách se blížila horda ozbrojených kněžek! Buď vyhraje rychle, nebo vůbec.

Nově příchozí nevěnovaly zuřivé bitvě pozornost. Zvedly meče, zpívající ve stříbrozvukém sboru, a vrhly se v ústrety žoldnéřům, které další banda žen tlačila do otevřeného prostoru jeskyně.

Liriel si také všimla, že dorazily spojenkyně. Rychle a impulzivně se vrhla k nim a tak se jí ulevilo, až zapomněla na to, že podlaha není rovná. Zakopla o drahokamy posázený pohár a klesla na koleno. Gorlist po ní skočil a bodl mečem do srdce.

Drowí princezna však byla rychlejší. Svižně se vznesla do vzduchu a válečník, jehož cíl zmizel, na okamžik ztratil rovnováhu. Než se vzpamatoval, otočila se jako derviš a vykopla nohou v těžké botě.

Ke svému úžasu Gorlist cítil, jak padá. Podlaha jeskyně s pokladem jako by mizela a on se ocitl ve víru nejasných vířících světel a magických větrů.

Než se jeho šokované srdce stačilo znovu rozběhnout, byl odhozen pryč do studené temné vody. Zahnal nutkání překvapením se nadechnout a začal plavat na hladinu.

Bylo mu až příliš jasné, co se stalo. Eilistraeeiny kněžky se nějak dozvěděly o magickém portálu, ukrytém pod temnými vodami kotviště Přístavu Lebek. Musely si vyčíhat pár žoldnéřů Dračího pokladu a ukrást jim medailony, které umožňovaly průchod portálem. Liriel o tom věděla a věděla také, kde hledat skryté magické dveře. Její „ústup“ před jeho výpady byl plánovaný do posledního kroku a klopýtnutí! Toto vědomí Gorlista pálilo téměř stejně jako plíce, dychtící po vzduchu.

Gorlist se prudce vynořil a několikrát se zhluboka trhaně nadechl. Hřbetem ruky si přejel přes tvář a přimhouřenýma očima se zahleděl k jasnému světlu bitvy.

Situace byla na pováženou. Malý houf drowích dětí – cenných otroků, směřujících do města temných elfu daleko na jihu – se k sobě choulil na přístavním molu. V jejich ostražitých pozorných očích se odráželo světlo hořící otrokářské lodi.

Gorlistova druhá loď zůstávala nedotčená, ale to bylo tak všechno. Minotaurus, který u něj sloužil jako bocman, visel zhroucený přes zábradlí a na jeho širokých, hnědou srstí porostlých zádech se ježily šípy. Strážní koš na stěžni plál jako svíce. Drowí lučištník, který tam měl stanoviště, se pokusil vyskočit a zapletl se do provazového žebříku. Podle křiklavě červených kožených kalhot poznal Ubergraila, nejlepšího lučištníka Dračího pokladu. Visel tam, zabitý vlastními rudými šípy – Qilué byla proslulá zneklidňujícím smyslem pro spravedlnost – jako zářivý hmyz polapený v Llothině pavučině. Další bezejmenné temné postavy se pohupovaly ve vodě kolem Gorlista jako němé svědectví porážky.

Několik mužů nicméně pořád ještě stálo a bojovalo. Gorlist, jemuž to dodalo odvahy, začal pravidelnými tempy plavat k lodi. Sevřel kotevní lano a vytáhl se z vody. Poryv levitačního kouzla jej přenesl přes zábradlí. Zrušil kouzlo a přikrčený dopadl na palubu vedle jednoho ze svých druhů.