Elaine Cunningham: Poutník

Obě ženy zbledly. V této zemi se lidé se zombiemi setkávali jen zřídka a velice se jich obávali. Ženy se bez váhání pustily do zpěvu vzývání. Sofie se k nim připojila a všechny tři pronášely prosbu k duchům, kteří obývali potoky, stromy a skály tohoto čarovného údolí. Čarodějnice společně naléhavě žádaly duchy, aby nakrátko opustili domovy, vstoupili do těl zabitých nepřátel a umožnili Čarodějnicím ovládnout je. Jejich magie se natáhla do údolí, smísila se s pátrající mlhou a rozvlnila jarní louky.

Avšak duchové, kteří během uplynulých dvou let byli stále nepředvídatelnější, vůbec neodpověděli. Nemrtvá horda se vytrvale šourala vpřed. Jezdci se zastavili a zůstali stát ve velkém kruhu zimou zhnědlé trávy, která zjizvila zemi jako blednoucí modřina.

Sofiin hlas zaváhal jako první. „Jak je to možné?“ zamumlala. Rozmístění magie prostých míst bylo přísně střežené tajemství. O Tuiganech se říkalo, že se vyznají v mučení, ale přesto jí připadalo neuvěřitelné, že by nějaký Rašemenec za jakýchkoli okolností tuto informaci vyzradil.

Fraeni, nejmladší z trojice, němě naznačila, jak před sebe v půlkruhu rozsypává sůl na ochranu proti zlé magii. „Čas svárů,“ pronesla zpěvavě, „když Trojice mlčela a dávno mrtví hrdinové kráčeli zemí. Od té doby už naše moc není stejná.“

Othlor toto zřejmé prohlášení odbyla prudkým mávnutím ruky. „Zbytek údolí ale smrt magie nezasáhla. Duchové těchto míst – telthorové – jsou zde. Cítím je. Jenom se k nim nedokážu dostat .“

„Je to jako pokoušet se zpívat v souladu s našimi sestrami na Havraním vrchu,“ řekla třetí Čarodějnice a kývla k nejvzdálenějšímu stanovišti. „Vidíme je, ale neslyšíme, a ani ony nás.“

„Přesně tak,“ zachmuřeně přikývla Sofie. „Pokračujme. Přikažte bičům!“

Zničehonic se ve vzduchu objevily desítky zbraní – mnohohlavých hyder, stvořených z magie a černé kůže. Široké bodce s kovovými spáry se zvedly, prohnuly vzad a švihly vpřed. Údolím se rozlehlo ostré praskání jako hřmění a blesk a jeho ozvěna se odrážela od jednoho vrcholu k druhému. Všechny biče po sobě v řadách postupujících nepřátel zanechaly hluboké nekrvavé brázdy.

Zombie postupovaly dál.

Čarodějnice se chytily za ruce a společně vykřikly jediné zvučné slovo. Ze země ve vražedných gejzírech vytryskla horká pára. Vzduch se naplnil zápachem shnilého masa, ale zombie při postupu nezaváhaly.

Vzduch zaplnila černá křídla havranů, kteří odpověděli na volání Čarodějnic. Havrani slétli dolů na nemrtvé mršiny, jejich spáry drásaly a zobáky se zabodávaly do nevidomých očí. Zombie srážely ptáky stranou, až peří létalo. Nakonec havrani marný boj vzdali, vznesli se do vzduchu, kroužili kolem a hněvivě nepřátelům spílali.

Nemrtví válečníci stále postupovali vpřed.

Jedna z Čarodějnic na nedalekém skalním výběžku vypustila na nemrtvé válečníky proud magického ohně. Útok se k cíli ani nepřiblížil. Z říčky vyrazil hustý mrak mlhy ve tvaru draka se široce rozevřenými čelistmi. Vrhl se po ohni a celý jej spolkl. Z jeho nozder stoupaly chuchvalce páry a drak se postupně znovu ponořil do vody.

„Hlupačko,“ zamumlala Sofie. „Zemi nemůžeš porazit tím, že na ni zaútočíš. Jsme snad kouzelníci, abychom tvořily to, co chceme, tím, že zničíme to, co potřebujeme?“

„Ty nestvůry nejsou z přirozeného nebo duchovního světa,“ namítla Fraeni. „Jak s nimi budeme bojovat?“

Stará Čarodějnice kývla k netrpělivým berserkrům. „Teď je to jejich bitva.“

V tu chvíli Želený lord mávl rukou a vyslal své muže do boje. Několik tesáků pobídlo koně a ti se rozběhli do útoku. Bijící kopyta a dopadající meče srážely zombie na zem.

Neumíraly tak jako lidé. Strhávaly koně s sebou dolů a jejich kostnaté prsty svíraly, zavrtávaly se a trhaly dokonce i poté, co byly končetiny odťaty od těla. Mnozí válečníci pobízeli koně vpřed, netušíce, že se useknutá ruka jako pavouk šplhá po koňském kohoutku k jezdci.

Sofie sledovala, jak huhrongův svištící meč zasáhl jednu ze zombií pod hrudní koš a hladčeji přepůlil. Horní polovina těla odlétla, otáčela se ve vzduchu a ruce sebou mávaly kolem v divoké snaze něčeho se zachytit. Poloviční zombie sevřela dlouhou poletující hřívu a podařilo se jí vytáhnout nahoru a sevřít poníkův krk. Její čelisti začaly hlodat a hlava se divoce zatřásla, když zvířeti trhala hrdlo. Mezitím za sebou spodní polovina trupu a nohy vlekly šedé vnitřnosti a plahočily se dál přímo do nejhustšího útoku. Jeden z černých poníků do polovičního stvoření narazil a klopýtl. Jeho jezdec spadl a rychle zmizel pod rojícími se nemrtvými.

Všude, kam Sofie pohlédla, se odehrávala podobná pochmurná varianta stejné scény. Zastínila si oči a zaostřila pohled na opačnou stranu bojiště. Tuiganští jezdci zůstávali na místě, v magie prostém pásu země, kam se žádný magický bič neodvážil a kam nedosáhlo žádné kouzlo. Očekávala, že k tomu může dojít – když už ne záměrně, tak náhodou – ale nepokládala to za něco, s čím je třeba dělat si starosti. Koneckonců, duchové mohou jít, kam je libo.

Proč pak mlčí?

Cítila, jak Mahryonův kůň zakopl a jak její syn padá dřív, než skutečně našla místo, které přijalo jeho prolitou krev. Jeho meč se zvedal stále znovu a znovu jako jasný záblesk mezi zmítajícími se těly a nacházel údy bezduchých stvoření, která jej strhla dolů. Samotného muže neviděla, ale jeho plamen jasně plál v jejím srdci a duši.

A pak zmizel jako svíčka sfouknutá větrem.

Letitá Čarodějnice vyrazila zmučený výkřik, který vytryskl až z hloubi její duše, kvílivý nářek pro Mahryona – jejího prvorozeného, její dítě, syna jejího srdce! Mladší ženy propletly paže kolem jejího pasu a podepřely ji, zatímco se připojily k nářku a proměnily jej v moc.

Náhlý vichr zvedl asi dvacítku nemrtvých stvoření a mrštil jimi dozadu. Berserkrové, na které nemrtví útočili, se sebrali a bez ohledu na zranění zaútočili.

Sofie potlačila vlnu zármutku a pátrala po Fjodorovi. Ten byl stále ještě v sedle a ve větru se nesl jeho rozběsněný zuřivý křik, tak podobný tomu jejímu, jako by to byla ozvěna, odrážející se od skal. Poník se otáčel, kopal a kousal, zatímco Fjodor smetl stranou houf zombií. Kůň s jezdcem se prodrali skrz a tryskem se rozjeli k padlému válečníkovi. Chlapec seskočil z koně dřív, než zvíře stačilo zastavit, a v běhu se dotkl země. Poník odběhl stranou; Fjodor se sklonil a sevřel otcův meč.

Zvedl jej nad hlavu, zuřivě zařval a vrhl se do útoku. Hnal se vpřed a prosekával si cestu nemrtvými válečníky jako sedlák sklízející úrodu. K Sofiinu ohromení se vynořil ze smrtícího sevření a pokračoval v běhu k vyčkávajícím jezdcům.

„Tohle je odvaha!“ zajásala Fraeni. „Ale co zmůže jeden meč?“

Jako by Čarodějnici slyšel, vrazil Fjodor meč do pochvy a běžel dál. Ve vzduchu popadl jeden z neúčinných čarodějných bičů a stáhl jej zpátky.

Všechny tři Čarodějnice zatajily dech. Jejich ohromení se šířilo celým údolím, když Čarodějnice i válečníci sledovali něco nepředstavitelného. Čas se na okamžik zastavil…

Desítky černých kožených pramenů v jediném šedém rozmazaném záblesku švihly vpřed.

Fjodorův první úder zasáhl tuiganského jezdce a se silou, která drtila kosti, se mu omotal kolem těla. Když berserkr zbraň odtáhl, vlekla za sebou dlouhé pásy masa. Kůň se splašil a uhnul před hromovým prásknutím a náhlou sprškou krve, a odhodil tělo svého majitele na dalšího válečníka.