Elaine Cunningham: Spletité sítě

Děkuji svým vydavatelům Brianu Thomsenovi za jeho trpělivost a dobrou náladu a Marlys Heeszelové za pečlivé posbírání všech zatoulaných střípků příběhu a vysmýčení všech koutů. Hernímu návrháři a mudrci Stevenu Schendovi za Hlubinu, sdílenou posedlost a zaslání krabic s herními manuály a dalšími tolik potřebnými informacemi. Bobu Salvatorovi za přátelskou podporu tohoto projektu, štědré věnování času i rady a za překrásné vyprávění, které mě strhlo do světa FORGOTTEN REALMS®. Jimu Lowderovi, jenž kdysi stál u zrodu postav a povzbuzoval mě podstatně déle, než bylo nutné. A také Billymu, Andrewovi a Seanovi, kteří budou vždy důvodem proč.

Vskutku šťastní jsou ti, kdo mohou ukázat na pozoruhodného učitele, který skutečně změnil jejich životy. Já byla požehnána hned třemi. Jedním z nich je Jim Lowder, neobyčejný a nápomocný vydavatel, který se mnou pracoval jak na knize Elfshadow, tak Elfsong a jehož vliv na mně nesmazatelně ulpěl po celou dobu, co budu psát. Čas od času stále slyším jeho přízračný hlas za svým ramenem, zatímco sedím u počítače, představuji si jeho sarkastické (tak dobře, „kousavé“) komentáře napsané červeným písmem po celém mém rukopisu. Jakkoliv to může znít divně, myslím to v dobrém.

Za to, že po mně vždy chtěl víc, že mě naučil redigovat samu sebe a že byl po mém boku vždy jako přítel, když samota začala být nesnesitelná a když jsem si říkala, jak mě vůbec kdy mohlo napadnout, že bych mohla psát, věnuji tuto knihu Jimu Lowderovi – pod podmínkou, že při čtení odloží to zatracené červené pero!

Díky, Jime.

Hluboko pod ulicemi Hlubiny, v jeskyni pohřbené pod mořským dnem, leželo město zvané v pověstech a klepech Přístav Lebek. Většina těch, kdo sem přišli, měla v úmyslu obchodovat se zbožím, jež bylo v civilizovaných přístavech zakázané. Spodina stovek rozličných národů a ras jednala v atmosféře neustále vyhroceného nebezpečí. Pod ulicemi Přístavu Lebek se však nacházely ještě hlubší říše. Místa, kterým se vyhýbali i nejodvážnější kupci. V jednom obzvláště zatuchlém bludišti – soustavě kroutících se tunelů a vydrancovaných krypt – bylo zřízeno vězení pro všechny ty, kdo se odvážili narušit křehkou rovnováhu města.

Kdysi pohřebiště dávno ztraceného trpasličího klanu se během staletí stalo domovem jiných, mnohem nebezpečnějších stvoření. Lovci pokladů zde čas od času odkryli trpaslíky zhotovenou ukrytou schránku, avšak většina z nich zůstala na místě v podobě hromady tlejících kostí a výmluvně tak svědčila o existenci pastí a nestvůr plížících se vlhkými kamennými chodbami.

Tohle místo nahánělo hrůzu i drowí elfce, která byla jinak zvyklá svobodně kráčet nekonečnými tunely Temných říší. Kouzelné elfí boty tlumily zvuk kroků a třpytivé piwafwi ji zaštiťovalo neviditelností, avšak Liriel Baenre byla i přesto ostražitá vůči jakékoliv známce hrozícího nebezpečí. K pokračování v cestě a ke spěchu ji nutila vzpomínka na tvář muže, jenž byl uvězněný v tomto nejhorším vězení z celého Přístavu Lebek.

Štíhlá jako nedospělá dívka a zdánlivě tak stará působila drowí elfka jemně až křehce. Sametově černá kůže jí propůjčovala vzhled živoucí sochy, což ještě podtrhovala těsně padnoucí zbroj z černé kůže a vzájemně spojených kovových kroužků ebenového odstínu. Pyšnila se nadpozemskou krásou elfské rasy typickou ostrými rysy a závojem bílých vlasů blyštivých jako měsíční paprsky na čerstvě napadaném sněhu. Její vrtkavé tváři, chvilku rozpustile zlomyslné a za okamžik zase ledově krásné, dominovaly velké mandlové oči v barvě rašemenských jantarů. Vyzařovala z nich nepokojná inteligence a nevyčerpatelná chuť k dobrodružství. Na pohled se dívka zdála být jen stěží schopná vzít tuto hluboko pohřbenou pevnost útokem. Přesně to však měla v úmyslu.

Liriel se bez potíží přesouvala neproniknutelnou temnotou okolních tunelů. Ta nemohla představovat problém, neboť oči drowů dokážou najít nepatrné stopy tepla zachycené v kamenech či vzdušných proudech. Oči drowí kouzelnice pak byly ještě citlivější; v chodbě před sebou Liriel vnímala slabou namodralou auru – viditelnou jen pro ty, kdo zdědili nadání pro magii a rozvíjeli jej vytrvalým výcvikem – jež ji varovala před aktivní magií.

Drowí elfka se opatrně plížila blíž. Přízračná záře protínala tunel jako zářící závoj, ale protože se jednalo o magickou auru, neosvětlovala nic ze svého okolí. Liriel v duchu probrala možná rizika přivolání skutečného světla a nakonec se rozhodla, že nejmoudřejší bude prohlédnout si past očima těch, kdo ji nastražili. Tohle totiž byla past. O tom nepochybovala ani na okamžik.

Snadno, jen pouhou myšlenkou, vytvořila Liriel kouli kouzelného ohně. Nové světlo se zakývalo ve vzduchu po jejím boku, nakonec se přesně podle nevysloveného příkazu ustálilo a zalilo okolí slabou bílou září.

Na obou stranách výmluvné modré aury se povalovaly rozhozené kosti spolu s opuštěnými zbraněmi a jinou výstrojí. Zem i stěny byly opakovaně potřísněné cákanci temné, dávno zaschlé krve. Ať již byla skutečná povaha pasti jakákoliv, ukázala se být účinnou.

Lirielin pohled sklouznul k mělké, řádně otlučené bronzové misce zdobené jemně zpracovanými vzory a uvnitř vyložené slonovinou. Mezi pozůstatky ostatního vysoce praktického vybavení roztroušeného kolem jejích nohou trčela jako bolavý palec. Zvědavá dívka se sehnula, aby ji prozkoumala. Jak ji zdvihla, vypadla zdánlivá výplň ven. Nešlo o slonovinu, jak si prve myslela, ale o kost, a to tak silnou, že musela pocházet jedině z trpasličí lebky.

Liriel se znovu posadila na paty a zkoumala nový objev. Něco hladce proseklo trpaslíkovu hlavu a projelo kostí i helmou tak čistě, že okraje obojího byly stejně hladké, jako kdyby je vybrousil a vyhladil mistrovský brusič drahokamů. To jí o trpaslíkově smrti mnohé prozradilo.

Dál se přehrabovala okolními pozůstatky, dokud nenalezla masivní stehenní kost, kdysi patřící řádně vzrostlému zlobrovi. Přesně jak očekávala, byla přeseknutá těsně pod kyčelním kloubem, tedy v místě, kam by dosahovala trpaslíkova hlava, kdyby se oba lovci pokladů postavili vedle sebe. Ještě nějakou dobu strávila prohlížením okolí a nakonec nalezla několik dalších přeseknutých kostí patřících příslušníkům různých ras. Vyložila je vedle sebe a za okamžik měla vcelku přesnou představu o povaze pasti, a hlavně o jejích omezeních.

Liriel znovu zdvihla zlobrovu kost a s rukou bezpečně mimo oblast kouzelného nebezpečí ji strčila přímo do zářící aury. Z obou protilehlých stěn chodby vyjely roztočené, modře se třpytící kotouče. Uprostřed se setkaly, jeden těsně nad druhým, a znovu zmizely ve stěnách.

Elfka se podívala na kost ve své ruce. Konec byl odseknutý tak hladce, že ani nepocítila náraz, a tak tiše, že jediným zvukem bylo tlumené zachřestění odděleného kusu kosti na krví potřísněném kameni.

To není špatné, uznala Liriel tiše, ale příliš předvídatelné. Drowí kouzelník by čepele očaroval tak, aby pokaždé náhodně udeřily z jiného místa. I když možná právě takové opatření bylo učiněno i tady a mířilo na ty, kdo odhalili první útok a pak se pokoušeli proklouznout pod nebezpečnou oblastí.