Elaine Cunningham: Spletité sítě

Mladý muž rychle zapadl mezi členy posádky. Vypadalo to, že jej přijali jako jednoho z nich, ačkoliv mu zároveň prokazovali nesmírnou úctu. Fjodor si myslel, že pro to zná důvod. Kdysi slyšel, že na Ruathymu se válečníkům dostává velké cti a vysokého společenského postavení a snad by to ani nebyla Liriel, kdyby ve snaze zajistit si místo na palubě nenápadně nenadhodila jeho úděl berserkra. Nakonec ani Fjodor proti tomu nic nenamítal. Bylo mnohem lepší, když byla posádka dopředu varovaná. Od Času kráčejících bohů, kdy se magie ošklivě zvrhla a jeho záchvaty šílenství nabyly na četnosti i intenzitě, si zvykl přijímat jakákoliv opatření, aby nikomu ve svém okolí neublížil.

První důstojník vytáhl dýmku z úst a ukázal s ní k přístavu. „Kapitán se vrací,“ prohodil. „A jako vždycky není sám.“

Fjodor se zadíval Ibnem určeným směrem. Ohromný světlovlasý muž utíkal k lodi a zároveň si masivní pěstí, jíž se oháněl sem a tam jako kosou, čistil cestu davem. I přes velký vzrůst doprovázený křivýma nohama dokázal udržovat obdivuhodnou rychlost. Těsně za ním se držela naplno běžící Liriel. Její štíhlé paže pravidelně kmitaly nahoru a dolů a bílé vlasy vlály vzduchem. Za ní se hnalo hejno koboldů s noži.

„Hněte kostrou, chlapi!“ zahřímal kapitán, když odstrčil z cesty překvapeného kobolda.

Posádka přijala nový vývoj se stoickým klidem a dál se věnovala práci s rychlostí a lehkostí, svědčící o dlouholeté praxi. Ibn přesekl vázací lano držící loď u mola a okamžitě se chopil kormidla; zbytek mužů se usadil u vesel. K Fjodorovu překvapení vyrazila Elfí panna kupředu, daleko mimo dosah kapitána a jeho drowí společnice.

Než však mohl Fjodor na toto zdánlivé zběhnutí nějak zareagovat, zastavil kapitán smykem na místě. Když kolem něj proběhla Liriel, chytil ji jednou rukou za opasek a prudkým trhnutím jí zabránil pokračovat. Druhou rukou ji uchopil za vlasy a drátěnou košili na zádech. Trhnutím ji zdvihl ze země a připravený k hodu napřáhl dozadu. Fjodor s otevřenou pusou sledoval, jak muž poslal Liriel k lodi.

Kapitánova síla spojená se schopností drowí levitace vyslala dívku na neplánovaný let. S rukama nataženýma před sebou letěla jako šíp k Elfí panně a oči jí zářily divokou radostí.

Fjodor ji zachytil za zápěstí a okamžitě se začal otáčet dokola, aby ztlumil sílu nárazu a pomohl jí zpomalit. S každou otáčkou temná elfka ztratila něco na rychlosti, ovšem nic na očividném nadšení. Jakmile se nohama dotkla prken paluby, vytrhla se z Fjodorova sevření a rozběhla se k zábradlí.

„Hrolfe!“ zvolala s tváří zkřivenou zoufalstvím.

Hleděla na molo, kde kapitán naposledy stál. Místo něj tam teď poskakoval a hulákal shluk rychle se zmenšujících koboldů.

Fjodor chtěl Liriel uklidnit, a tak se k ní připojil a ukázal dolů do temné vody. Pod nimi se pravidelnými, silnými tempy blížil kapitán. „Skočil, jakmile tě odhodil,“ vysvětlil.

Liriel přikývla a úlevně se usmála. Vzápětí předvedla jednu z prudkých změn nálady, které se u ní Fjodor naučil očekávat. Povýšeně zdvihla bradu a ostře se obořila na prvního důstojníka.

„Co má znamenat tohle zpoždění? Okamžitě kapitána vytáhněte!“

Ibn sebou škubnul, jako kdyby dostal dýkou mezi žebra, ale byl zvyklý poslouchat rozkazy, které drowí elfka navíc štěkala se silou a zápalem zkušeného vojevůdce. Než si první důstojník uvědomil, co se děje, už pustil kormidlo a házel přes zábradlí stočené lano, které se v letu postupně rozplétalo. Ibnova muška byla přesná. Hrolf se zmocnil zauzlovaného konce a začal se přitahovat k lodi. Za pár chvil se přetáhl přes zábradlí a triumfálně odkapával na vlastní palubu.

„Pašák, Ibne,“ poplácal důstojníka po zádech s takovou silou, že ho málem poslal k zemi. „Teď máme před sebou vodní brány, tak se připrav.“

První důstojník měl však jiné starosti. „A co uděláme s ní?“ zeptal se bez obalu a věnoval Liriel temný pohled a zdvořilé pokývnutí hlavou.

Hrolf si odhodil z čela pletenec vlasů a pohlédl na zrzavého námořníka. „Tohle je Liriel. Ve svojí zemi je princezna a nejlepší kouzelnice, jakou jsem kdy viděl!“ oznámil natolik silným hlasem, že dosáhl ke každému muži na palubě. „A taky za cestu platí. Takže se k ní buď budeš chovat s náležitou úctou, nebo si to spolu vyřídíme. A ještě něco: kdokoliv na ni vztáhne ruku, tak o ni přijde.“

Po kapitánových slovech se rozhostilo omráčené ticho.

„Ale je to elfka,“ pronesl jeden z mužů a dal tak najevo tradiční nedůvěru Seveřanů vůči této rase.

„A drowí elfka!“ dodal další ustrašeně, neboť pověst temných elfů dosáhla snad všech zemí světa.

„A k tomu žena.“

Tento poslední postřeh pronesený zoufalým tónem zjevně shrnul všechny protesty do jednoho. Muži začali souhlasně kývat hlavami a mnozí učinili ochranná znamení.

„Strčte si ty řeči dolů ke zbytku nákladu!“ zařval Hrolf, který náhle ztratil trpělivost. „Pořád jenom slyším, že ženská na palubě znamená smůlu, ale ještě nikdy jsem to nezažil! Přinesla nám snad tamta jedinou špatnou chvíli?“ ukázal k obří postavě na přídi.

„To ani náhodou; elfi panna nosí štěstí,“ odvážil se promluvit jeden z členů posádky.

„To teda jo,“ potvrdil kapitán a jeho hlas zněl při tom stejně zvučně a přesvědčivě jako u nějakého mistrovského řečníka. „Ještě nikdy nás bouře nepřekvapila; nikdy si nás nezkoušela dát jediná mořská potvora k svačině! A co všichni chlapi, kteří nám říkali, že nám přinese jenom smůlu? Kolik z nich už je v náručí Amberlie, zatímco my jsme pořád tady?“

Zarputilé výrazy vzteku na seveřanských tvářích se zachvěly, až se přerodily do zmatku a nerozhodnosti. Hrolf, který své muže očividně dobře znal, čekal, dokud nová myšlenka nezapustila kořeny. „Podle mě je na čase, aby elfí panna dostala sobě rovnou společnost,“ pokračoval. „A kromě toho, kdo jiný než tady černá panenka zná kouzla, co nás dostanou přes brány? Když teď máme za patama půlku Přístavu Lebek, tak snad nečekáte, že nás Strážci bez ptaní pustí a ještě nám na rozloučenou pošlou pár pusinek?“

S takovou logikou se nedalo polemizovat a posádka si to uvědomila. Brány střežili Strážci, najatí mágové, kteří prováděli lodě sérií magických zdymadel, jež vedla z podzemního přístavu do Mořských jeskyní – nepřístupné, kameny poseté úžiny jižně od Hlubiny – a dál na otevřené moře. Tyhle kouzelné brány stvořil před staletími Halaster, mocný kouzelník, jenž zanechal svůj nepříčetný podpis na téměř všech chodbách slavného Podhůří, a až do dnešního dne představovaly jedinou lodní cestu z Přístavu Lebek a do něj. Bez svolení Strážců – nebo pomoci jiného mocného kouzelníka – by se Elfí panna nikdy nemohla dostat z podzemní zátoky. Posádce se to sice nemuselo líbit, ale tahle drowí žena představovala jejich jedinou šanci na útěk.

Liriel však zaměstnával mnohem naléhavější problém. K Elfí panně usilovně veslovaly tři loďky plné bojovníků. Rychle se k větší lodi blížily a bitva se zdála být nevyhnutelnou.

Do hrdla jí stoupla žluč spolu se strachem, což byl pro ni tak nový pocit, že pro něj ani neměla jméno. Sama sice z boje nikdy neutíkala, na druhou stranu však věděla, že jestli se do něj zapojí i Fjodor, okolní temné vody brzy zrudnou krví. A to nemohla připustit.