Elaine Cunningham: Spletité sítě

„Liriel, tihle muži jsou zloději!“ snažil se jí vysvětlit.

Dívka rozhodila ruce a obořila se na něj: „a co jsi do Devíti pekel čekal? Zkus jenom chvilku přemýšlet. Nemyslíš, že by pro drowa bylo trochu obtížné zamluvit si kajutu na lodi plné paladinů? A ještě k tomu takovou najít v Přístavu Lebek?“

Fjodor nadlouho ztichl, aby vstřebal pravdivost jejích slov a našel rovnováhu mezi ctí a nutností.

„Takže?“ zeptala se Liriel s rukama opřenýma v bok a jedním bílým obočím vyzývavě povytaženým.

Mladý válečník se sice usmál, ovšem smutně. „Zdá se, moje malá vráno, že tahle plavba bude mnohem zajímavější, než bych čekal,“ řekl a schválně použil tohle oslovení, kterým doufal, že zchladí její vznětlivou povahu.

Liriel se okamžitě uvolnila a protáhla jednu paži pod jeho. „To je ta potíž s lidmi,“ pronesla, zatímco spolu kráčeli přes hvězdami ozářenou palubu. „Nikdy nečekáte půlku věcí, které byste správně čekat měli. Jeden nebo dva kroky dopředu a už si myslíte, že máte vystaráno!“

„A potíž s vámi drowy je,“ rozhodl se Fjodor vrátit jí škádlení, „že nikdy nepřestanete přemýšlet. U tebe je to samá hlava a žádné srdce.“

Dívka však zavrtěla hlavou a obrátila pohled svých jasných, jantarových očí k nekonečnému, hvězdami posetému nebi. „Jsou ti, co spřádají myšlenky, a ti, co spřádají sny,“ pronesla tiše Fjodorovu oblíbenou větu. „Ale já si mezi nimi odmítám vybrat!“

Začínalo jaro a severní moře bylo chladné a nehostinné. Obří kry plovoucího ledu znesnadňovaly navigaci a rodiny velryb se vracely z jihu do své letní domoviny a představovaly pro lodě další riziko. V pohybu však byla i jiná, mnohem nebezpečnější stvoření. Drsná severská zima je donutila hledat úkryt v hlubinách moře a nyní se s příchodem jara probouzela ze spánku a pátrala po povrchu a potravě. Setkání s některými z těchto monster ještě nikdy nikdo nepřežil, ale zanechávala za sebou jasnou stopu v podobě zničených lodí a ztracených posádek.

Pobřežní vody severně od Luskánu, známé jako Moře plujících ledů, byly obzvlášť nebezpečné a Caladorn Cassalanter se musel hodně snažit, aby našel loď, která by se odvážila tak daleko. Nakonec si zamluvil kajutu na palubě lodi Kutr , pevné kupecké kogy, která každoročně touhle dobou mířila k severu. Právě začínala sezóna, kdy tulení samice vrhaly mláďata na kamenitých ostrůvcích a plovoucích krách. Jejich lov byl drsným zaměstnáním, ale jemné kožešiny vynášely pěkné sumičky od dekadentních šlechticů Hlubiny. S rostoucím pirátským nebezpečím pak kapitán přijal Caladornovu nabídku další pevné ruky a ostré čepele na ochranu cenného nákladu.

Caladornova rodina patřila k nejbohatším šlechtickým rodům v Hlubině, ale mladík se dobrovolně zřekl jména, postavení i privilegií, jen aby si sám vydobyl svoje místo. I přes nejlepší úmysly a prosté šaty však mezi členy posádky čněl. Svou výškou, širokými rameny a způsobem, jakým se pohyboval a nosil zbraně, působil jako zkušený veterán mnoha bojů. Vystupoval s jistou neúmyslnou pýchou a v očích se mu odrážela cílevědomost, což popíralo jeho historku o tom, že je znuděný mladý šlechtic, který hledá dobrodružství. Caladorn byl totiž jedním z tajných lordů z Hlubiny. Na jih čas od času pronikly neurčité zprávy o jakémsi táhnoucím se konfliktu a on se vypravil na sever, aby zjistil víc.

Slunce právě vyšlo nad obzor a mladý šlechtic měl první hlídku ve strážním koši. Nebylo to právě záviděníhodné postavení. Nad vodou se vznášel hustý závoj mlhy, jenž mu promáčel plášť a zanechával na tmavě zrzavých vlasech slané rampouchy. Všechny myšlenky na nepohodlí však zmizely, jakmile pohledem zavadil o pomalu se zhmotňující útvar.

Z mlhy se zvolna vynořila loď a zamířila přímo k nim jako tichý duch.

Z plachet zbyly jen cáry, ale vlajka na hlavním stěžni označující Hlubinu jako její domovský přístav stále povlávala v ledovém větru.

Caladorn zakřičel na poplach a zručně sešplhal lanovím až na palubu. Většina posádky se se zbraněmi v rukou shromáždila na levoboku. Caladorn se protlačil až ke kapitánu Forlowovi, statnému černovousému muži a bývalému žoldnéři. Říkalo se, že v bitvě dokázal pobíjet nepřátele stejně chladnokrevně a bez emocí jako v míru tulení mláďata, za což byl Caladorn v této chvíli nesmírně vděčný.

„Jako co to vypadá?“ zeptal se a kývnul hlavou k opuštěné lodi. „Pirátské přepadení?“

Forlow zavrtěl hlavou. „To by tu jen tak neplula. Žádný Seveřan by nenechal dobrou loď jen tak zmizet. Ti touží po dobré lodi jako většina mužů po teple ženy. A podívejte se na palubu,“ dodal a ukázal tím směrem rukou. „Pečlivě vyrovnané řady sudů, jako kdyby je právě naložili. Piráti by ukradli cokoliv užitečného a zbytek poničili.“

„Co se potom stalo s posádkou?“ zeptal se jeden z lovců. „Že by mor?“

„V tomhle ročním období těžko,“ řekl Caladorn. Nebylo nezvyklé, že nějaká loď nabrala na daleké cestě kromě nákladu i nějakou smrtící chorobu, ale k tomu docházelo hlavně v létě. „Tahle loď nemůže být na moři tak dlouho. Bez posádky by se během zimy rozbila o kru. A vidíte přístavní vlajku? Tu by tenhle vítr roztrhal během pár dní.“

Kapitán na šlechtice krátce pohlédl. „Takže past?“

„Je to možné,“ připustil, chápaje, jakými cestičkami se ubírají Forlowovy myšlenky. Loď z Hlubiny, která se náhle objeví na známém kurzu kupecké lodě, naložená nesmírně cennými kožešinami? Navíc loď duchů byla karavela, jedna z nejrychlejších a nejodolnějších lodí, díky nimž lodaři z Hlubiny oprávněně prosluli. Během několika posledních let se na moři ztratilo několik menších lodí, což nebylo vzhledem k nebezpečím číhajícím na námořníky a vrtkavé povaze Amberlie, nepředvídatelné bohyně moří, nijak divné. Dokud se ovšem tytéž lodě nedávno neobjevily v jižních přístavech pod ruathymskými vlajkami.

Caladorn nepochyboval, že i tohle plavidlo se stalo obětí severských nájezdníků, avšak zároveň měl tušení, že to nebylo všechno. Bojoval na straně mužů z Ruathymu i proti nim a věděl, jak zuřivými a hrdými válečníky jsou. Ti by pluli s ukradenou lodí do boje a nepoužívali by ji jako návnadu v pasti. Přesto to vypadalo, že karavelu měli objevit. Ne past, pomyslel si, ale zpráva.

„Půjdu na palubu,“ oznámil náhle. „Kutr raději držte v bezpečné vzdálenosti trochu zpátky. Mně bude stačit jeden z člunů a ujištění, že na mě počkáte. Ať už jde o útok pirátů, nebo o mor, je třeba, aby se o osudu téhle lodi dozvěděli ve městě.“

Kapitán se zdvořile uklonil. Jako všichni mořští vlci dobře věděl, že každá ztracená loď byla sledována tucty toužebných pohledů. Ty, které měly tu smůlu, že milovaly ztraceného námořníka, nikdy nepřestaly vzhlížet se směsicí naděje a strachu k moři. Když se pak ze dnů staly roky a láska se přerodila v nemrtvou věc, byly i špatné zprávy lepší než žádné.

„Narth a Darlson spustí člun. Zbytek se připraví na boj nebo odplutí, to podle dalších rozkazů,“ zavelel Forlow.

Manévrování drobnou loďkou po neklidné hladině zabralo víc času, než by Caladorn očekával, ale nakonec stanul na palubě opuštěné karavely. Rychle ji prohledal od podpalubí až po záďovou nástavbu, avšak nenašel jediného člena posádky, ať už živého či mrtvého. Stejně tak nezaznamenal jedinou známku boje. Konečně se rozhodl podívat po zbytcích nákladu.