Elaine Cunningham - Spletité sítě

Čepelí dýky vypáčil víko prvního ze sudů. Okamžitě ho do nosu udeřil důvěrně známý zápach slaného nálevu, do kterého se tradičně ukládali ulovení slanečci. Uvnitř však plavaly pruhy nazelenalé a podivně známé látky.

Caladorn si vyhrnul rukávy, ponořil obě paže dovnitř a nabral pořádný kus té zelené hmoty. Prudce zatáhl vzhůru, očekávaje, že z láku vytáhne trs mořských chaluh. Pořádně se však zděsil, když místo toho hleděl do prázdných očí mořské elfky.

Dokonce i ve smrti z ní dýchala krása, neboť slaný nálev zachoval její jemné rysy i dokonalou pokožku se složitými vzory. Něčeho takového si však Caladorn sotva všiml. Chvějícíma se rukama opatrně vrátil elfku do bizarní rakve. Po chvíli, kdy uklidňoval myšlenky i rozbouřený žaludek, otevřel i zbytek sudů, celkem asi tucet. Ve všech nalezl naložené mořské elfy.

Rozvířené myšlenky mladého šlechtice se pokoušely přijít na smysl takového zvěrstva. Nebylo žádným tajemstvím, že Seveřané nemají elfy vůbec v lásce. To platilo pro barbary z tundry stejně jako mořeplavce z Luskánu, Ruathymu nebo severní Měsíčniny. Kdo by však jen tak pro nic za nic udělal něco takového? A proč by tu nechával těla, aby je mohla loď z Hlubiny najít?

Postupně se mu v mysli vynořilo několik možností, každá děsivější než předchozí. Poslední dobou se objevovaly zprávy o útocích na společenství mořských elfů. Možná že tohle mohlo být jakýmsi voláním o pomoc. Možná to byla těla padlých elfů, která tu po bitvě zanechali sami jejich druhové, doufajíce, že tak pošlou dostatečně výmluvnou zprávu, již se v Hlubině neodváží ignorovat. Koneckonců, vyvěšení vlajky domovského přístavu tak daleko od domova bylo jasným signálem volání o pomoc. Tuhle myšlenku však Caladorn prakticky okamžitě zavrhl. Nebylo pravděpodobné, že by elfové takto zneuctili kohokoliv ze soukmenovců.

Možná že nějaký severský kmen vyhlásil mořským elfům válku, pravděpodobně kvůli lovištím ryb, nebo ještě spíš jen tak pro zábavu. Seveřané si nade vše cenili zručnosti v boji – však také většina uctívala Tempa, boha bitev – a v posledních letech si válčení vůbec neužili. Před několika lety totiž Hlubina dosáhla vynuceného míru mezi znesvářenými kmeny Ruathymu a mezi Luskaném. Od té doby prudce vzrostl počet pirátských útoků a pobřežní vesnice byly vystaveny častým nájezdům. Život býval jednodušší, pomyslel si Caladorn, když Seveřané bojovali mezi sebou a ostatní nechávali být.

Opatrně znovu zavřel víka sudů a začal je nakládat na Kutr. Ani na okamžik nezapochyboval o tom, že tahle těla se musí dostat do Hlubiny. Caladorn si uvědomoval, že elfové se zdráhají narušovat klid těch, kdo odešli z tohoto života, avšak v této situaci by se mohl najít nějaký kněz elfského božstva, jenž by byl ochotný vyhledat duši jednoho z těchto pobitých tvorů. A pokud by se žádný nenechal přesvědčit argumenty, byl Caladorn ochotný najít takového, který by se dal přesvědčit výhrůžkami.

O diplomacii ať se starají ostatní lordové. Tahle záhada se přímo dotýkala jeho milovaného města a on byl odhodlaný najít odpověď stůj co stůj.

Rethnor si oklepal sníh z bot a vstoupil do poradního sálu. Šlo o prostou místnost zařízenou přesně podle seveřanského vkusu. Všude spletitá síť odhalených dřevěných trámů a uprostřed masivní stůl z borovice a pět tvrdých židlí. Jediným ústupkem směrem k pohodlí byl oheň planoucí v krbu zabírajícím jednu celou stěnu a přítomnost sloužící dívky připravené donést na pokyn pivo či medovinu. Rethnor sevřel kožešinovou čapku v rukou a zaujal místo u stolu, když již seděl zbytek Nejvyšších kapitánů Luskánu.

Celkem jich bylo pět a jejich úkolem bylo vládnout městu a dohlížet na jeho obchodní aktivity a ambice. Luskán byl mocný a vzkvétající přístav, ovládající většinu výnosného obchodu se severními zeměmi. Stříbro z mirabarských dolů, dřevo vytěžené na okraji Stínového lesa, mušle z Desetiměstí, trpaslíky ukované zbraně – to vše procházelo luskanskou celnicí a odtud směřovalo přímo na místní lodě. Přesto nikdo z těchto mužů nebyl s úrovní bohatství spokojený.

„Jaké jsou zprávy, Rethnore?“ začal Taerl, který právě zastával funkci Prvního z Nejvyšších kapitánů. Všech pět se postupně střídalo v předsedání radě a tuto funkci si předávalo s tím, jak běžely měsíční cykly a s nimi spojený odliv. Byl to prastarý zvyk, jenž zabraňoval pětici ambiciózních mužů v tom, aby se navzájem pobili.

„Dobývání Ruathymu postupuje zdárně kupředu,“ začal.

„Zdárně postupuje?“ vyplivl Suljack, Rethnorův vzdálený bratranec a věčný soupeř, jako kdyby se jednalo o kus shnilého masa. „To už jsme tak změkli, že dokonce i naše slova zeslábla? Vítězství ,“ bouchl pěstí do stolu pro větší efekt, „to má být prvořadým zájmem válečníků.“

Rethnor se pohodlně opřel a nedbale zahákl palce obou rukou za opasek s mečem. Byl nejlepším šermířem v místnosti a všichni to věděli. Z téhle pozice síly mohl navrhovat i opatrné a jemné strategie, se kterými by se menšímu válečníkovi vysmáli.

„Ruathym je slabý a dál slábne,“ pronesl vyrovnaným hlasem. „A doposud toho bylo dosaženo, aniž bychom přilákali pozornost Hlubiny a té její takzvané Aliance lordů. Jestli budeme udržovat stejný kurz i nadále, budeme schopní dobýt celý ostrov jediným nečekaným útokem. Hlubina a její jižní spojenci budou jen těžko protestovat, když se o celé akci dozvědí až po jejím jednoznačném a rozhodném konci. To dlouho protahovaná válka by přitáhla pozornost jižanů.“

„No a co s tím? Já se Hlubiny nebojím!“ zavrčel Suljack.

„Ani já ne,“ opáčil Rethnor. „Musím ti ale, bratranče, připomínat, že Hlubina nám posledně vnutila mír? A to jsme byli blízko konečnému vítězství. Místo toho jsme přišli o všechno!“

„V poctivé bitvě se dá získat čest,“ trval na svém Suljack.

„Ale odmítat poučení z minulosti, v tom není žádná!“ zahřímal Rethnor, jehož trpělivost s tvrdohlavým kapitánem právě dospěla ke konci. Jeho chladný pohled se usadil na Suljackovi a provokoval ho k vyslovení osobní výzvy. Ostatní muži ztichli a odvrátili se.

„Já nesnáším ty dekadentní jižany stejně jako vy všichni ostatní,“ vložil se do hovoru Baram, nejstarší a nejdiplomatičtější člen rady. „Ještě víc se mi ale příčí představa, že bychom měli být stejní jako oni. Jsme válečníci, Rethnore. Lstivost není naší nejsilnější zbraní a já bych se nerad dožil dne, kdy bude tou nejpoužívanější.“

„Vždyť je to jen jedna zbraň z mnoha,“ opáčil Rethnor. „Ještě máme lodě i muže a jejich čas přijde. Bez nich nezískáme Ruathym ani nebudeme vládnout mořím. Ve správnou chvíli udeříme.“

„Jak ale poznáme, kdy přijde čas sklidit tyhle podivné plody?“ zeptal se Taerl.

„To vám řeknu já,“ prohlásil Rethnor prostě. „Umístil jsem okolo Ruathymu i přímo na něj špehy.“

„Dá se jim věřit?“ přerušil ho Kurth, od přírody podezíravý muž se stejně černou duší jako vousem.

„Jejich věrnost jsem si pojistil.“

Shromáždění na okamžik ovládlo mlčení. Rethnor se tvářil tak nesmlouvavě a promluvil tak chladným hlasem, že ostatní museli přemýšlet, jak kruté metody asi uplatnil.

Nakonec to byl První z Nejvyšších kapitánů, kdo odkašláním přerušil ticho a kývnutím Rethnorův plán přijal. „Připravíme se tedy a s útokem počkáme na tvé znamení. Suljack a Kurth dohlédnou na přezbrojení obchodních lodí k boji. Baram začne cvičit válečníky pro vylodění.“ Obrátil se k Rethnorovi. „Další podrobnosti nechám na tobě. Ostatně jsi z nás jediný, kdo se v intrikách vyžívá stejně jako v bitvách.“