Elaine Cunningham: Drowova dcera

Judi – sestře, přítelkyni a jednočlenné družině

Existuje svět, kde elfové tančí pod hvězdami, kde neklidné kročeje příslušníků lidské rasy procházejí stezkami po stále se zvětšujících kruzích. V takové zemi je dostatek dobrodružství k prožití i magie lákající hledače i tkalce snů tisícerými tajemstvími. Její divy by pak dokázaly zaplnit i životní běh mocného draka a většina těch, kdo tam žijí, je spokojena s výzvami, jež jim život přináší.

Je však i malá skupinka těch, kteří si stále ještě pamatují příběhy před spaním, jež je v dětství děsily a naplňovaly úžasem, a tak pátrají po šeptaných zkazkách a chmurných proroctvích, aby je mohli konečně vyvrátit. Tyto smělé duše pak odvážně, či snad bláznivě, sestupují do zapovězených míst hluboko pod zeměmi svého zrození. Ti z nich, kterým se podaří přežít, vypráví o jiném, dokonce ještě podivuhodnějším světě, temné a cizí krajině utkané z vláken snů – a nočních můr. Takové jsou Temné říše.

V jeskyních, jejichž stěny jsou posázeny drahokamy, divokých podzemních řekách a rozlehlých slojích sídlí tvorové Temných říší. Nádherná a zrádná zároveň jsou tato místa a čelní postavení mezi nimi nejspíše zaujímá Menzoberranzan, bájné město drowů.

Život v tomto městě temných elfů byl odjakživa ovládán uctíváním Lloth – drowí bohyně chaosu – a neustálou honbou za mocí a postavením. I v tomto stínu chrámů vládnoucích rodů, daleko od Akademie vyučující boji a fanatismu, však žijí složití a rozliční lidé své obyčejné životy.

Zde drowí elfové, jak šlechtici, tak obyčejní poddaní, žijí, pracují, plánují, hrají si a – občas také – milují. Dávné ozvěny jejich společného elfského dědictví je možné spatřit v umělecké zručnosti vyplýtvané na domech a zahradách, v mistrovství ve zpracování zbrojí a symbolů, v jejich náklonnosti k magii a umění, ale i v nezdolné pýše na jejich bojovou zručnost. Přesto by žádný elf z Povrchu nemohl kráčet mezi svými temnými bratranci, aniž by zakusil děs a nevysloužil si rychlou a krutou smrt. Protože drowové, jakkoliv vznešení a velkolepí skutečně jsou, byli pokřiveni staletími nenávisti a izolace do konečné bizarní parodie svých elfských předků. Omračující úspěchy a mrazivá zvěrstva: takový je Menzoberranzan.

V době přibližně tři desetiletí před tím, než bohové kráčeli říšemi, dosáhl chaos a nepokoj města temných elfu krátkodobé křehké rovnováhy. Bohatí drowové využívali těchto období relativního klidu k ukojení vlastních choutek po přepychu a slastech. Mnoho volných chvil trávili v Narbondellynu, elegantní čtvrti pyšnící se širokými ulicemi, nádhernými domy a drahými obchody, tím vším stvořeným z kamene a kouzel. Scénu zalévalo slabé světlo, většinou pocházející z mnohobarevných kouzelných plamenů. Ty dokázal vyvolat každý drow a jejich využití v Narbondellynu bylo obzvláště marnotratné. Kouzelné ohně zvýrazňovaly rytiny na stěnách sídel, ozařovaly znaky nad dveřmi obchodů, lákaly k vystavenému zboží a třpytily se stejně jako výšivky na rouchách a pláštích bohatých kolemjdoucích.

V zemích na Povrchu, vysoko nad Menzoberranzanem, právě započal pozvolný ústup zimy a polední slunce se pokoušelo rozehřát drsnou krajinu. Temné říše neznaly žádná roční období a ani cykly světla a tmy, avšak drowové se svým činnostem stále věnovali v prastarém, zapomenutém rytmu předků z Povrchu. Magické teplo hluboko v jádru Narbondelu – přírodního kamenného sloupu sloužícího městu jako hodiny – právě šplhalo vzhůru k polednímu bodu, stejně jako se v podzemí neviděné slunce blížilo k zenitu. Drowové dokázali díky infračervenému vidění, jehož ostrost a detailní vnímání by jim mohl závidět i lovecký sokol, rozeznat jemné tepelné vzory měřící plynutí času i v naprosté temnotě.

V této hodině přetékaly ulice aktivitou. Drowové byli v Narbondellynu zdaleka nejpočetnějším národem. Bohatě odění temní elfové se procházeli po široké třídě, prohlíželi si vystavené zboží nebo se zastavovali v elegantních podnicích a tavernách na pohár kořeněného perlivého zeleného vína. Městské stráže zde často hlídkovaly na hřbetech velkých osedlaných ještěrů. Drowí kupci bičem poháněli tažná zvířata – nejčastěji ještěry nebo obří slimáky – která přepravovala jejich zboží na tržiště. Čas od času se živé moře rozestoupilo, aby umožnilo průchod drowího šlechtice, většinou ženy vznešeně usazené na otroky nesených nosítkách nebo na magickém, vznášejícím se disku.

V Narbondellynu se však vyskytovaly i ojedinělé hloučky tvorů jiných ras: otroků plnících přání temných elfu. Skřetí sloužící klopýtali za svými paními, obtěžkaní nakoupeným zbožím. V jednom z obchodů, připoután řetězy a pobízen třemi po zuby ozbrojenými drowy, pracoval neochotný trpasličí kovář na opravách jemných zbraní a šperků svých pánů. Dvojice minotaurů zastávala funkce domácích stráží u jednoho obzvláště působivého sídla. Oba stáli čelem k tomu druhému po jedné straně vchodu, takže se jejich mocné zahnuté rohy spojovaly do smrtícího oblouku. Kouzelné plameny vykreslovaly jejich masivní, devět stop vysoká těla v takovém světle, že se zdáli být živoucími sochami. Tucet koboldů – drobných příbuzných skřetů s krysími ocasy – číhal v úzkých kamenných výklencích a jejich vypoulené oči neustále neklidně sledovaly dění na ulici. Čas od času některý z nich náhle vyrazil, aby zdvihl kousek odhozeného provázku nebo uklidil trus po některém z ještěrů. Jejich úkolem bylo udržovat ulice Narbondellynu dokonale čisté a k zajištění motivace k jeho dokonalému plnění sloužil zlobří poháněč vybavený bičem a dýkami.

Jeden z koboldů, po jehož zádech se táhly nedávné stopy po zlobrově biči, byl právě plně pohroužen do leštění veřejné lavice při kraji ulice. Příliš se však soustředil na to, aby se vyhnul budoucímu trestu, že si nevšiml tichého disku, který dorazil až k němu. Na tomto magickém dopravním prostředku seděla drowí žena v přepychovém rouchu a špercích, za níž v strašidelném tichu pochodovaly tři stovky drowích vojáků v třpytivých drátěných zbrojích s odznakem jednoho z vládnoucích rodů. Bič zakončený hadími hlavami u ženina opasku dával světu najevo, že je nejvyšší kněžkou Lloth, a nadutě vystrčená brada se dožadovala okamžitého uznání a respektu. Většina obyvatel Narbondellynu jí okamžitě poskytla oboje. Spěšně jí a jejímu doprovodu uhýbali z cesty a ti nejbližší při jejím průchodu zdvořile sklonili hlavu a nebo se ohnuli v kolenou, to podle jejich vlastního postavení.

Zatímco vznešená kněžka libující si v opojné kombinaci úcty a závisti klouzala dolů ulicí, padl jí zrak na zaměstnaného kobolda. Během mrknutí oka byl původní výraz královské domýšlivosti vystřídán maskou smrtící zuřivosti. Malý otrok jí sice přímo v cestě nepřekážel, ale svým nezájmem dokazoval nedostatek úcty. Něco takového prostě nemohlo být tolerováno.

Kněžka se přiblížila. Když tepelný stín disku padl na lopotícího se kobolda, zavrčel malý tvor podrážděním a vzhlédl vzhůru. Při spatření blížící se smrti hrůzou ztuhl, stejně jako myš čelící dravcovým spárům.

Nad koboldem odsouzeným k záhubě hrozivě se tyčící kněžka vyňala tenkou černou hůlku a začala měkce zaříkávat. Z její špičky se vyhrnuli droboučcí pavoučci a rozběhli se ke své kořisti. Cestou rostli, dokud nedosáhli velikosti mužské dlaně. Přelili se přes kobolda a během okamžiku ho pokryli silnou sítí lepkavých vláken. Pavučina zalepila tvorova ústa a utlumila jeho smrtelné výkřiky. Otrokova agónie netrvala dlouho. Obří pavouci vysáli šťávy své oběti během chvíle. Za čas kratší než samotný popis události zůstala z kobolda jen hromádka hadrů, kostí a silné kůže. Na kněžčin pokyn se vojáci dali znovu na pochod a tichými elfími botami dokončili zkázu vysušeného koboldího těla.