Elaine Cunningham - Drowova dcera

Gromf ji se zájmem sledoval. Dívčina tvář byla zkřivena pevným soustředěním, zatímco pečlivě čmárala jakési vlnící se linky. Po chvíli se s vítězným výrazem obrátila na kouzelníka.

Naklonil se blíž a nevěřícně zakmital očima z pergamenu do knihy a zpět. Dívce se podařilo nakreslit jeden z čarovných symbolů! Ano, byl sice dosti nepovedený, avšak dokázala tím, že ho nejen viděla, ale dokonce si ho během krátkého okamžiku i zapamatovala. To byl pozoruhodný úspěch pro jakéhokoliv elfa v jakémkoliv věku.

Gromf podlehl okamžitému rozmaru a rozhodl se dítě vyzkoušet. Natáhl ruku a vyvolal na dlani malou kouli zářící kouzelným modrým ohněm. Drobná dívka se zasmála a nadšeně zatleskala. Hodil jí hračku přes stůl, kde ji obratně zachytila.

„Hoď ji zpátky,“ řekl.

Dívka se znovu zasmála, zjevně nadšená tím, že si našla někoho na hraní. Pak s náhlou změnou nálady napřáhla k hodu a zaťala zuby, připravena dát všechnu sílu do jediného hodu.

Gromf tiše poručil magii, aby se rozptýlila. Modré světlo zablikalo.

V dalším okamžiku k němu ale koule skutečně přilétla, a to tak rychle, že ji téměř nestihl chytit. Tentokrát však zářila zlatě.

„To je barva mých očí,“ řekla dívka s úsměvem, který sliboval budoucí generaci drowích mužů nesčetná zlomená srdce.

Arcimág si toho všiml a dokázal to ocenit. Pak obrátil pozornost ke zlaté kouli ve své ruce. Takže tohle dítě již dokázalo vyvolat kouzelný oheň. To byl pro drowí elfy sice vrozený talent, avšak jen málokdy se projevil již v takhle raném věku. Co ještě by mohla dokázat, přemýšlel.

Gromf kouli znovu hodil, tentokrát vysokým obloukem ke klenutému stropu. Vzácně nadané dítě natáhlo ruce a vzneslo se za zářící hračkou s lehkostí, která vzala arcimágovi dech. Sebrala si kouli ze vzduchu, a zatímco se zvolna natáčela na bok, rozlehl se studovnou její vítězný smích. V tom okamžiku učinil Gromf jedno z mála impulzivních rozhodnutí svého dlouhého života.

„Jak se jmenuješ, dítě?“

„Liriel Vandree,“ odvětila okamžitě.

Gromf zavrtěl hlavou. „Již ne. Musíš zapomenout na rod Vandree, protože nadále nejsi jednou z nich.“

Obratně prsty jedné ruky načrtl ve vzduchu kouzelný vzorec. Na to se v pevné protější stěně sálu otevřela trhlina. Dovnitř se jako závan dýmu nahrnul kámen. Temný mrak se vlnil a kroutil, dokud se konečně neodtrhl od stěny.

Během okamžiku se pak zformoval do podoby golema elfí velikosti. Živoucí socha pak před svého pána poklekla a očekávala rozkazy.

„Matka tohoto dítěte opustí tento dům. Dohlédni na to a informuj její rodinu, že ji cestou na tržiště potkala nešťastná nehoda.“

Kamenný sluha se postavil, znovu se uklonil a vzápětí zmizel ve zdi stejně snadno jako přízrak procházející mlhou. Za pár okamžiků se z blízké komnaty ozval výkřik elfí ženy. Výkřik, který začal zděšením a končil přidušeným zabubláním.

Gromf se naklonil nad stůl a sfoukl svíčku, neboť temnota nejvíc odpovídala povaze drowů. Z místnosti okamžitě prchlo veškeré světlo a kouzelníkovy oči změnily barvu z jantarové na jasně rudou, jak změnil vnímání na infračervené spektrum. Pak upřel pevný pohled na dívku.

„Nyní jsi Liriel Baenre, má dcera a šlechtična Prvního rodu Menzoberranzanu,“ oznámil jí.

Arcimág studoval dívčiny reakce. Z tváří se jí vytratil karmínový svit tepla a drobnýma rukama s bledými klouby se musela pevně chytnout desky stolu, aby neupadla. Bylo zjevné, že přesně pochopila vše, k čemu zde dnes došlo. Její výraz však přesto zůstal klidný a ani hlas se jí při opakování nového jména nezachvěl.

Gromf uznale pokýval hlavou. Liriel přijala nový úděl – ostatně ani nemohla udělat nic jiného a zároveň doufat v přežití – ale v očích jí zářil plamen zloby, bezmocného zoufalství a nezkrotného ducha.

Tohle skutečně byla jeho dcera.

Nisstyre ignoroval dušené výkřiky bolesti přicházející ze vzdáleného kouta komnaty. Místo toho odhrnul závěsy a shlédl dolů na tržiště. Oči temného elfa, ve slabém světle černé a nečitelné, s chladnou vypočítavostí zkoumaly scénu pod sebou.

Bazar byl jedním z nejrušnějších míst Menzoberranzanu a stejně pečlivě hlídaný jako palácové pevnosti Matron. Dnes s brutální efektivností udržovalo pořádek ještě větší množství vojáků než obvykle. Jako kapitán kupecké společnosti Dračí poklad většinou Nisstyre oceňoval zápal, se kterým bylo tržiště hlídáno; chránilo to místní obchodníky a umožňovalo to i takové obchody, jako byly ty jeho. Dnes však jeho ostrý zrak odhalil i příležitost jiného druhu.

Rty drowího kupce se při pohledu na stráže táhnoucí pryč tělo jednoho z pouličních prodavačů zkřivily. Obchodníkův prohřešek byl nepatrný: příliš se zapomněl během smlouvání o ceně a jeho zákazník to nakonec vyřešil s pomocí otrávené dýky. Menzoberranzanští zákazníci většinou brali smlouvání jako jakýsi druh sportu, a dokonce ho i vítali. Dnes se však i za normálních okolností prchliví drowové zdáli být jako vyschlá hubka čekající na sebenepatrnější jiskřičku.

Obyčejnému pozorovateli by se ruch na tržišti mohl zdát naprosto normální. Některé druhy zboží se prodávaly nadmíru dobře; ve skutečnosti byla poptávka po základních potravinách, zbraních a složkách ke kouzlům přímo horečná. Nisstyre takové dny již zažil mnohokrát předtím. Většinou na Povrchu, když se lidé připravovali na obzvlášť tuhou zimu nebo náhlé obléhání. Připadalo mu očividné, že se obyvatelé Menzoberranzanu na něco připravovali. Nisstyre pochyboval, že by i oni sami věděli na co, ale rozpoznal jejich neklid a rozhodl se ho využít.

Jeho kontakty na Povrchu mu říkaly Lišák a Nisstyre si to jméno oblíbil. Se svými ostře řezanými rysy, elegantníma špičatýma ušima a nezvykle zrzavou hřívou vlasů tuhle divokou šelmu skutečně připomínal. Vychytralostí svého jmenovce se pak mohl pyšnit v plném rozsahu. Na rozdíl od většiny drowů nenosil Nisstyre žádné zbraně, a dokonce ani nevynikal v jejich používání. Jeho zbraní byla jeho mysl – stejně rychlá a zrádná jako meč drowího válečníka – a také kouzla.

Kdysi, před mnoha a mnoha lety, žil v Ched Nasadu, městě velmi podobném Menzoberranzanu. I když byl skutečně slibným mágem, stavěla matriarchální společnost a tyranie Lloth do cesty jeho ambicím takové překážky, které odmítal přijmout. Opustil tedy město a odhalil v sobě obchodní talent; brzy si proklestil cestu až do čela vlastní kupecké společnosti. Rozsáhlé obchodní zájmy mu sice přinesly bohatství, ale ne moc, po které tak zoufale toužil. Ta přišla jako boží dar. Oním bohem byl Vhaeraun, drowí bůh zlodějů a intrik. Nisstyre přijal přikázání svého patrona – přenést drowí přítomnost a moc na Povrch – a celým srdcem se pro ně nadchnul. Jakmile by takové království bylo nastoleno, plánoval sloužit Vhaeraunovi z pozice jeho krále. Nejdříve ovšem potřeboval zverbovat poddané z řad nespokojených drowů.

V těchto dnech byla nespokojenost na vzestupu. To mu říkal nejen zástup informátorů, ale i jeho vlastní oči. Elfové Menzoberranzanu se dosud úplně nevzpamatovali ze selhání magie během Času svárů a z následné porážky z rukou trpaslíků z Mitrilové síně. Do války šli plni důvěry v Matronu Baenre a její Lloth inspirovanou vizi dobývání a slávy. A naprosto selhali, zahnáni zpět do podzemí slátanou aliancí trpaslíků, gnómů a lidí – tedy nižších bytostí – a krutým světlem úsvitu. Přímým následkem takové porážky byl všeobecný pocit ohromení, zrady, bezmoci a hlubokého strachu. Mocnosti, které jim tak nelítostně vládly, také udržovaly město v bezpečí před hrozbami divokých částí Temných říší.