Elaine Cunningham - Drowova dcera

Jeden z vojáků bezděčně šlápl na pavouka, který se zapomněl pozadu a skrytý mezi hadry vysával poslední kapičky. Nacucaný členovec s odporným čvachtnutím pukl a zalil svého vraha ichorem a tekutým koboldem. Bohužel pro vojáka se kněžka právě v té chvíli ohlížela přes rameno a stala se tak svědkyní toho, jak pavouk, posvátný tvor Lloth, ztratil v jediném okamžiku jak svůj oběd, tak život. Tvář drowí ženy se zkřivila hněvem.

„Svatokrádež!“ vykřikla hlasem vibrujícím silou a kouzly. Mávla prstem k hřešícímu vojákovi a požadovala: „Okamžitě vykonejte zákon Lloth!“

Aniž by přerušili krok, tasil po každé provinilcově straně jeden voják dlouhou dýku s ostrou čepelí. Udeřili současně a s nacvičenou účinností. Jedna čepel přilétla zprava a vykuchala nešťastného drowa; útok zleva mu prořízl hrdlo. Během jediného úderu srdce byla chmurná povinnost dokonána. Vojáci pochodovali dál a tělo bývalého druha nechali ležet v rozlévající se kaluži krve.

Průvod drowích vojáků způsobil jen krátké ticho. Jakmile byli pryč, bylo skončeno i představení a obyvatelé Narbondellynu obrátili pozornost zpět ke svým záležitostem. Nikdo z diváků se právě proběhlým popravám nevzepřel.

Většina dokonce ani neukázala sebemenší známku jakékoliv reakce. Výjimku tvořili jen ostatní koboldí otroci, kteří s pomocí košťat a věder uklízeli vzniklý nepořádek. Menzoberranzan byl pevností Lloth a její kněžky byly neomezenými vládkyněmi.

I přesto se ale procesí pyšné ženy drželo v uctivé vzdálenosti od černého sídla na konci ulice. Na rozdíl od domů známých obyvatelům na Povrchu byl tento vytesán přímo doprostřed stalaktitu, přírodní kamenné formace visící ze stropu jeskyně jako obří ebenový tesák. Nikdo se ho neodvážil dotknout, neboť do něj byla vyryta složitá síť symbolů, které se neustále náhodně přesouvaly a měnily. Jeden každý z nich mohl být magickým znakem připraveným vypustit zkázu na neopatrné nebo nešikovné.

Toto stalaktitové sídlo bylo soukromým útočištěm Gromfa Baenre, arcimága Menzoberranzanu a nejstaršího syna nezpochybnitelné (i když nekorunované) královny města. Gromf měl samozřejmě k dispozici vlastní pokoje v okázalém paláci rodu Baenre, ovšem kouzelník byl majitelem pokladů – a ambicí – které chtěl uchránit před zraky svých ženských příbuzných. Čas od času se tedy stáhl do Narbondellynu, aby si vychutnal svoji sbírku magických artefaktů, prostudoval četné svazky kouzelných knih a nebo se potěšil s nejnovější souložnicí.

Možná více než jeho zjevné bohatství nebo proslulé kouzelnické schopnosti svědčila o Gromfově postavení jeho možnost vybírat si partnerky. V matriarchálním městě měli muži jednoznačně podřízené postavení a většina z nich byla vydaná na milost ženským vrtochům. Dokonce i někdo tak mocný jako Gromf Baenre byl nucen vybírat si své souložnice nanejvýš diskrétně. Ta současná byla nejmladší dcerou menšího rodu. Mohla se chlubit nebývalou krásou, ale jen minimálním nadáním pro kněžskou magii. To jí v městské hierarchii dávalo jen velmi nízké postavení, čímž však v Gromfových očích vzrostla. Menzoberranzanský arcimág neměl Pavoučí královnu ani její kněžky v lásce.

Zde v Narbondellynu však mohl na takové záležitosti alespoň na čas zapomenout. Bezpečnost jeho sídla byla zajištěna ochrannými symboly venku a samota jeho soukromé studovny byla chráněna magickým štítem. Studovna byla rozlehlou místností s vysokou kupolí vytesanou přímo do černého kamene a byla osvětlena jedinou svíčkou umístěnou na stolku. Drowím citlivým očím připadal její měkký svit stejně oslňující jako obyvatelům Povrchu jasný den v pravé poledne. Právě zde kouzelník seděl a studoval zajímavou knihu kouzel, kterou získal z rychle chladnoucího těla bývalého soka.

Gromf byl starý, a to i podle elfského počítání let. Ve zrádném Menzoberranzanu se mu podařilo přežít sedm staletí, a to zejména díky tomu, že jeho kouzelnický talent byl doplněn neméně výjimečnou a zrádnou vychytralostí. Přežil, ale po sedmi staletích byl zahořklý a chladný. Jeho sklon ke zlu a krutostem byl legendární dokonce i mezi drowy. Nic z toho se však neodráželo v kouzelníkově vzhledu, neboť díky mocným kouzlům se stále zdál být mladý a vitální. Ebenovou kůži měl hladkou a bez poskvrnky, ruce s dlouhými prsty štíhlé a vláčné. Dlouhé bílé vlasy se leskly ve světle svíčky a jeho hypnotické oči – velké, mandlového tvaru a v nezvyklém odstínu jantaru – upřeně hleděly do knihy kouzel.

Do studia hluboce ponořený kouzelník víc cítil, než slyšel, slabé zapraskání, které znamenalo, že někdo právě prošel magickým štítem. Odpoutal oči od stránek knihy a upřel vražedný pohled směrem, ze kterého vyrušení přišlo.

Přesto ke svému znepokojení nikoho neviděl. Štít byl sice sotva víc než jen poplašným zaklínadlem, ale jen skutečně mocný kouzelník jím mohl projít a nepřijít o kouzlo neviditelnosti. Gromf se zamračil, až se obě jeho mohutná bílá obočí setkala uprostřed čela. Cítil blížící se bitvu a pomalu palec za palcem přesouval ruku k jedné ze smrtících hůlek za opaskem.

„Podívej se dolů,“ poradil mu melodický hlas, který zvonil rošťáctvím a dětským nadšením.

Gromf ho nevěřícně uposlechl. Tam stála drobná usmívající se dívka, ne víc než pět let stará, a jednoznačně nejkrásnější dítě, jaké kdy spatřil. Byla drobnou kopií své matky, kterou Gromf zanechal spící v blízké komnatě. Dívčin obličejík byl hranatý a její elfí rysy drobné a ostré. Hustá kštice jemných bílých vlásků se jí vlnila pod ramena a ostře kontrastovala s dětskou pokožkou barvy i struktury černého saténu. Nejvýraznější však byly její jantarové oči, stejné jako jeho vlastní, které si ho měřily beze strachu a se zřetelnou jiskrou inteligence. Právě ty oči zbavily Gromfa podráždění a místo něj vyvolaly zvědavost.

Tohle tedy musela být jeho dcera. Z nějakého neznámého důvodu rozezněla tahle myšlenka strunu v srdci samotářského a zlého starého drowa. Bezpochyby byl otcem mnoha dalších dětí, ale to ho ani trochu nezajímalo. V Menzoberranzanu se příslušnost k rodu posuzovala čistě podle linie matky. Tohle dítě ho však zaujalo. Vždyť se mu podařilo projít kouzelnou bariérou.

Arcimág odsunul knihu kouzel stranou. Zaklonil se v křesle a zaměřil pozornost na dívčinu nestydatou zvědavost. Nebyl zvyklý jednat s dětmi, ovšem i přesto ho jeho vlastní slova překvapila. „Takže, holčičko. Nepředpokládám, že bys uměla číst.“

To byla naprosto nesmyslná otázka. Dívka byla sotva odrostlým batoletem. Přesto o ní přemýšlela tak usilovně, až naježila obočí. „Nejsem si jistá,“ pronesla zamyšleně. „Víš, já to nikdy nezkoušela.“

Vyrazila k otevřené knize kouzel a zadívala se na její stránky. Příliš pozdě jí s kletbou na rtech Gromf zakryl dlaněmi oči. Dokonce i nejjednodušší kouzla se mohla stát smrtícími, protože kouzelné znaky útočily na netrénované oči zábleskem oslepujícího světla. Pokus o přečtení neznámého kouzla mohl vést ke strašlivé bolesti, slepotě, nebo dokonce šílenství.

Dívka se ale zdála být nezraněná. Vykroutila se z kouzelníkova sevřenía skočila ke vzdálenějšímu konci stolu. Tam se sehnula, aby z koše vylovila kus odhozeného pergamenu. Pak se znovu narovnala a vytáhla psací brk z Gromfovy nesmírně cenné lahve neblednoucího inkoustu ze šupin hlubinných draků. Nemotorně jej sevřela ve své drobné pěstičce a začala kreslit.