Elaine Cunningham - Drowova dcera

Vzhlédla vzhůru. Nad nimi stál se zakrvaveným mečem v ruce Gorlist. „Teď jsi na řadě ty,“ pronesl s chmurným zadostiučiněním.

Temnou elfku ovládla chladná zuřivost, která zcela zastínila zármutek. „Souboj nablízko,“ vyzvala bojovníka, který se sebevědomě ušklíbl a přikývl. Opatrným a nenápadným pohybem Liriel znovu uzavřela amulet a uvěznila tak magii Temných říší. Postavila se a tasila dýku. Zbraně obou drowů se se zařinčením srazily a smrtící tanec byl zahájen.

Liriel okamžitě zjistila, že Gorlistovy schopnosti dalece převyšují její. Nejdříve dokázala jen odrážet jeho zuřivé, drtivé údery. Muž byl vyšší, těžší a mnohem zkušenější. Dlouhé hodiny cvičení se ale vyplatily a Liriel bojovala s větší zručností, než by sama čekala. Přesto věděla, že v boji Gorlista porazit nemůže. Její jedinou šancí bylo porazit ho rozumem.

Koutkem oka zahlédla, že portálem dovnitř vstoupila Qilué následovaná kněžkami. Nevšimly si jí a přes hluk větší bitvy, která se právě přelila do jeskyně s pokladem, ji nemohly ani slyšet. Drowí ženy tasily zpívající meče a rozběhly se k ústí tunelu, aby se střetly se žoldnéři, které Iljrene neúnavně tlačila zpět.

Náhle Liriel věděla, co je třeba udělat. Pomalu se záměrně nechala zatlačovat zpět k neviditelnému portálu, který vedl k lodím Dračího pokladu. Jestli byla Qilué tady dole, nepochybně to znamenalo, že situace nahoře je pod kontrolou.

Když se dostala k portálu, předstírala zakolísání. Gorlist se ve vidině neodvratného vítězství vrhl do útoku. Liriel se rychlostí blesku vznesla do vzduchu a kopem s otočkou poslala bojovníka skrz portál. Gorlist zmizel, jako kdyby nikdy neexistoval.

Liriel ze vzduchu, seslala kouzlo, které bránu uzavřelo a odřízlo jejího protivníka venku. Až pak se pomalu snesla k zemi a rychle se rozhlédla po jeskyni. Několik kupců stále bojovalo, ale většina z nich padla pod zpívajícími čepelemi kněžek Temné panny. Konečně se mohla věnovat Fjodorovi.

Doběhla k němu, sklonila se a zjistila, že stále dýchá. Rukou přítele objala a sklonila hlavu v upřímné modlitbě za jeho život. Liriel sice žádnou bohyni nejmenovala, nepochybovala ale, kdo jí naslouchá.

Přesně tak ji později našla Qilué. Kněžka položila ruku na dívčino rameno. Liriel vzhlédla. Zjevně si nebyla jistá, co by kněžka mohla teď, když bylo po bitvě, udělat. Pevně sevřela amulet v ruce a ve zlatých očích jí zaplál vzdor. „Nisstyre je mrtvý a následovníci Vhaerauna jsou rozprášeni. Poutník je Fjodorův a můj. Zasloužili jsme si ho!“ zavrčela.

Kněžka se na divokou mladou elfku usmála. „Ještě ne,“ řekla, „ale mám silný pocit, že jednou k tomu dojde.“

Černý rubín zářil ve světle svíček krvavou červení. Shakti Hunzrin se sklonila nízko nad misku a krátkozrakýma očima se vpíjela do scény, která jí byla magicky předložena. Nisstyre byl mrtvý a Lirielin poslední posměšek jí neustále zněl v hlavě. Tenhle pohled však jednoznačně dokazoval, že nakonec neprohrála.

V temném kruhu věštecké misky se skvěla ošklivá tvář Shaktina nového spojence – tvora z jiné sféry. Ne z Propasti, ale z jiného, mnohem méně známého místa. Jen málo drowů vědělo o existenci těchto tvorů a ještě méně se jich s nimi spojovalo. Ti, kteří tak učinili, kráčeli po tom nejtenčím ledě. Na druhém břehu čekal příslib velké moci, ovšem neustále hrozilo proboření se do temných vod šílenství a nekonečného otroctví. Riziko to bylo nesmírné, ale stejně tak i odměna.

Shakti Hunzrin si vyvinula chuť na oboje, a to téměř ve stejné míře.

V Promenádním chrámu truchlili následovníci Eilistraee nad padlými a věnovali se podle tradičního zvyku zraněným: tancem a zpěvem. Strašidelná cizí hudba naplňovala jeskyni po celé dny. Některé písně sloužily jako modlitby za vyléčení a jiné jako oslava vítězství ve jménu Temné panny.

Vyvolení nacházeli v tanci sílu a útěchu, přesto si stále dokázali najít dost času na praktičtější záležitosti. Drakovo bohatství bylo přidáno do chrámové pokladny, aby posloužilo všem, kteří utrpěli nebezpečími Přístavu Lebek. Část peněz měla být použita na výchovu a výcvik drowích dětí, které byly přidány mezi obyvatele Promenády. Qilué se úkolu ujala osobně a se stejným zápalem, s jakým saň hlídá vejce.

Ani Liriel nezahálela. Pracovala a tančila po boku stříbrovlasé drowí elfky a věnovala se čemukoliv, co bylo právě třeba udělat. Čas od času se vypravila do Přístavu Lebek, kde hledala dobrodružství a plánovala další kroky. Nesměla zapomenout na to, že většinu cesty má stále před sebou a potřebná runa není v jejích představách dosud plně zformovaná.

Také se často zdržovala v chodbě před Fjodorovou komnatou. Zranění se mu sice hojila, ale velmi pomalu, a tak k němu byla vpuštěna až třetího dne po bitvě. Musela mu toho hodně říct, potřeboval vědět, co ho čeká.

Rašemenec naslouchal všemu, co mu Liriel o runové magii řekla. Nejdříve vyprávěla o formování, kdy se během objevné cesty vytvářela podoba runy. Pak o rytí runy do kmene posvátného stromu jménem Potomek Yggsdrasilův za použití dlátka skrytého v těle Poutníkova amuletu. A nakonec o seslání kouzla, které změnilo získanou moudrost v sílu.

„Takže vidíš, že musím jít na Ruathym. Už jsem zaplatila za cestu. Loď odplouvá za několik dní.“

Fjodor přikývl a uchopil ji za ruku. „Je správné, že musíš jít, má malá vráno. V mé zemi by žádná wychlaran ani nezvážila, že by se vzdala moci ve prospěch někoho jiného, jako jsi to ty udělala v dračí jeskyni. Nikdy na to a ani na tebe nezapomenu.“

Drowí elfka se na něj upřeně zadívala. Nejdřív se dostavilo pochopení, následované zuřivostí. Vyškubla ruku z jeho sevření a vyskočila na nohy. Hlavu držela vysoko vztyčenou a oči jí planuly. „To máš po tom všem o mně tak nízké mínění? Nebo snad pochybuješ, že nejsem dostatečně mocná kouzelnice, abych Poutníka ovládla pro nás pro oba?“

„O to nejde,“ řekl pochmurně. „Nepochybuji ani o tvém přátelství, ani o tvé moci. Cesta, kterou popisuješ, však není pro mě.“

Liriel o krok couvla. Nikdy ji nenapadlo, že by s ní Fjodor prostě nechtěl jít. „Ale to je země tvých předků!“ snažila se ho přesvědčit.

„Je to skutečně vhodná dajemma ,“ souhlasil Fjodor zvolna a roztával pod příslibem v jejích očích, „ale nechci tě ohrozit. Je pro tebe velmi riskantní cestovat se mnou v takovém stavu.“

Tak o tohle tedy jde, ulevilo se Liriel. Lidé se starají o tak podružné věci! Riziko!

„Rozhodně to není nudné,“ souhlasila šťastně a posadila se na kraj postele. „Musíš se ale dát rychle dohromady, loď odpluje, jakmile kapitána propustí z vězení. Nemyslela jsem si, že by právě v Přístavu Lebek mohl někdo takhle skončit, ale Hrolf Nezkrotný má na podobné věci nos. Opravdu, říkám ti…“

Fjodor si s úsměvem položil hlavu na polštář a spokojeně vyměnil roli vypravěče za posluchače. Se vzrůstajícím vzrušením naslouchal tomu, jak před ním Liriel nastiňuje plány, které dalece přesahují jeho vlastní představy o dajemmě. Dokonce ani on, tkadlec snů, se podobných neodvážil. I kdyby se mu nakonec nepodařilo záchvaty ovládnout, tahle výprava za pokus rozhodně stála.

Nejvíc ho však potěšilo vědomí, že jejich společná cesta je teprve začátkem.