Elaine Cunningham - Drowova dcera

Gorlist se rozhodl knězovy posměšky ignorovat. Sebral z nočního stolku Nisstyreho cestovní vak, zalovil v něm a vytáhl karmínovou lahvičku ve tvaru plamene svíčky. „Dej mu tohle. Ti dotěrní drowové z Promenády se vyptávají v Přístavu Lebek. Jestli nastanou potíže, budeme potřebovat kouzelníka.“

Kněz se zalekl. „Tenhle lektvar spíš zabije, než vyléčí! Právě ty bys to měl vědět ze všech nejlíp.“

„Přežil jsem. A on by mohl taky. Jestli zemře, nebudeš se muset bát krevního pouta nebo trestu,“ uhodl Gorlist skutečný motiv knězova váhání. „Nisstyre je můj zploditel a tudíž mám právo nařídit léčbu. Tím se z toho stává moje zodpovědnost.“

Henge pokrčil rameny a odzátkoval lavičku. Skutečně již byl nejvyšší čas, aby se Nisstyre opět připojil k Dračímu pokladu, a jeho bolestí naplněná cesta k vědomí by mohla být uspokojivým představením. A pokud by něco z léčivé agónie proniklo skrz rubín i k neviditelnému pozorovateli, tím lépe.

Ve strážnicích, zbrojnicích Promenádního chrámu i skrytých místech Přístavu Lebek se uctívači Eilistraee připravovali na boj. Jejich síla nejprve Liriel nijak neohromila. Chrámoví strážci – podivná sbírka temných elfu, lidí, trpaslíků a půlčíků, kteří si říkali Ochránci písně – nečítali ani šedesát mužů. V Menzoberranzanu měla většina menších šlechtických rodů k dispozici několikanásobně větší sílu, podpořenou ještě magií kouzelníků a nejvyšších kněžek. Samozřejmě že každá kněžka Temné panny uměla zacházet s mečem, ale tihle takzvaní Vyvolení Eilistraee neměli žádné otroky, které by mohli poslat v první linii, ničivé kouzelnické zbraně a téměř žádná útočná kněžská kouzla. Vyvolení tedy věřili své bohyni, zručnosti v ovládání zbraní a jeden druhému. Podle Lirielina názoru to byl nejlepší recept na neúspěch.

Během pozorování příprav však porozuměla, jaká síla tu vlastně pracuje. Každá osoba v chrámu byla Qilué naprosto oddaná a upnutá k očekávanému cíli. Ani trocha energie nebyla vyplýtvána na intriky, nikdo se nezajímal o vylepšení vlastního postavení a vlivu. Každý měl svoji úlohu a se zrakem upřeným k vyššímu cíli se jí poctivě věnoval.

Pro Liriel to představovalo prozření. Konečně začínala chápat povahu spojenectví s Fjodorem. Od prvního setkání k sobě byli, přes nesčetné neshody, přitahováni spřízněností ducha. Ta věc, kterou Fjodor nazýval přátelstvím, byla neskutečně paradoxní: oba dávali, a nikdo nebyl ochuzen. Právě naopak, přátelé společně vydali za víc, než byl prostý součet jich obou. To představovalo políček do tváře všemu, co se kdy Liriel naučila nebo zažila, ale konečně si uvědomila pravdu. Daleko za obzorem její mysli začala během pozorování společných příprav Vyvolených povstávat myšlenka, že by mohlo existovat něco podobného přátelství, jenom v mnohem větším měřítku. Mladá elfka pro to neznala správná slova, avšak říkala si, že takové zjištění je součástí její cesty a může se projevit na runě, která každým uplynulým dnem nabírala konkrétnější podobu.

Mezitím se na chystanou bitvu připravovala po svém. V chrámu byla malá knihovna se svitky a knihami kouzel a mladá kouzelnice se rozhodla zapamatovat si ta z nich, která by mohla být užitečná. Také věnovala čas studiu knihy o runové magii, kde hledala způsob, jak přizpůsobit kouzlo, jímž chtěla uzavřít magii Temných říší do Poutníkova amuletu.

Po několika dnech horečných příprav svolal Elkantar, drowí druh Qilué a velitel Ochránců, setkání v poradním sále. Nejprve promluvili špehové, kteří v Přístavu Lebek sbírali informace o činnosti Dračího pokladu.

„Nisstyre nebyl viděn ode dne, kdy jeho družina vstoupila do přístavu. Říká se, že je nemocný a zdržuje se v kupecké pevnosti,“ informoval drowí voják.

„To by vysvětlovalo moje zprávy,“ dodal statný a dobře ozbrojený půlčík. „Dračí poklad drží v docích dvě lodě, které jsou už několik dní připravené vyrazit. Vypadá to, jako kdyby na něco čekaly.“

„Nebo na někoho ,“ vložil se do hovoru zachmuřený člověk. „Nisstyreho poručík, tetovaný drow jménem Gorlist, byl viděn, jak dnes vstupuje do Přístavu Lebek. Několikrát Nisstyreho během cest zastupoval, a tak mohou kdykoliv vyrazit.“

Liriel s Fjodorem si vyměnili zoufalé pohledy. „Ale ty jsi ho přece zabila!“ protestoval Rašemenec.

„No, očividně se to nepodařilo,“ odpověděla Liriel a bezradně rozhodila ruce.

„Máme i větší potíže,“ prohlásil tenký dívčí hlásek. To se ozvala Iljrene, drobná a jemná kněžka. V elegantních šatech a se stříbrnými prstýnky vlasů vypadala temná elfka jako ten nejnepravděpodobnější vojevůdce. Přesto si jediným slovem dokázala zjednat pozornost přítomných. „Máme potvrzené zprávy, že mezi kupci Dračího pokladu je hlubinný drak v drowí podobě.“

Okamžitě vypuklo zděšené mumlání. „Na boj s takovým nepřítelem nemáme dost sil. Jak se máme postavit drakovi?“ řekl Elkantar zničeně.

Zničehonic si Liriel vzpomněla na slib, který přednedávnem dala, aniž by ho tehdy brala vážně. S vychytralým úsměvem na rtech se obrátila k veliteli. „Dejte mi dvě hodiny a já vám ukážu jak! Fjodore, budu potřebovat knihu kouzel, kterou jsi pro mě nesl, a Qilué, dostanu svolení k přístupu do chrámového skladu složek kouzel? Potřebovala bych pozměnit stávající kouzlo k vytvoření nové brány. A jestli má někdo svitek poselství , tak ještě lépe. To mi ušetří cestu zpět do Temných říší.“

„Do Temných říší?“ Nejvyšší kněžka se nahnula blíž a upřela na Liriel pronikavý pohled. „Myslím, že tohle bys měla vysvětlit.“

Dívka se při pohledu na elfcin starostlivý výraz usmála. „Jak lépe bojovat s drakem,“ řekla mazaně, „než dalším drakem?“

Přístav Lebek byl obchodní křižovatka, které v zemích pod sluncem nebylo rovno. Tam, v jeskyni hluboko pod přístavem a ulicemi Hlubiny – dokonce i pod úrovní mořského dna – se setkávali kupci tuctů ras a uzavírali obchody. Žádná rasa, ať už byla jakkoliv mocná nebo lakotná, neměla zakázaný přístup a žádné zboží nebylo považováno za ilegální nebo amorální. Pravidla „bezpečného útočiště“ umožňovala obchod i mezi nepřáteli, ale intriky a drobné šarvátky přesto byly na denním pořádku. Jen málo obyvatel Přístavu Lebek se staralo o záležitosti druhých. V případě nebezpečnějších ras – jako třeba zřících, illithidů a drowů – se všichni více než ochotně dívali jinam. A jestli se dvě drowí ženy – z nichž jedna měla nachovou kůži, nos jako knoflík a kulaté, jakoby hadí oči – hodlaly zúčastnit hospodské pitky, tak se nikdo neodvážil nic namítat.

„Zpomal, Zip,“ nabádala ji společnice a zachytila fialové zápěstí, ještě když byl pohár daleko od cíle. Nachová „drowí elfka“ do sebe stihla obrátit tolik vína, že by to položilo regiment trpaslíků, a Liriel nijak netoužila po tom vypustit do Přístavu Lebek opilého draka.

Zz’Pzora se načepýřila, ovšem jiskra v jejích očích ani trochu nepohasla. Saň v drowí podobě si ve víru města užívala jako nikdy. Oblečená do nádherných šatů a šperků vypůjčených od Iljrene a zásobovaná dostatečným množstvím mincí, které jí zajišťovaly stálý přísun ohromujícího množství různých druhů opojných nápojů, mohla svobodně chodit mezi příslušníky ras, kteří by před ní v Temných říších buď utekli, nebo by se ji rovnou snažili zabít. Přetvořená podivnou magií Temných říší a prokletá dvěma hlavami s rozdílnými osobnostmi prožila většinu života ve vynucené izolaci. Když do její sloje dorazila Lirielina zpráva, chopila se přelétavá levá hlava šance setkat se s jinými rasami a užít si dobrodružství i trochu toho hýření, zatímco praktičtější pravá hlava se zaměřila na slíbený podíl z pokladu jiného draka. Během hodin, které uplynuly od jejího vynoření se z Lirielina portálu v Promenádním chrámu, promlouvaly její dva hlasy jako jeden. Zz’Pzora přinášela i v drowí podobě, kde měla jenom jednu hlavu, poselství o jedinečném spojení myslí a cílů.