Elaine Cunningham - Drowova dcera

„Asi čtyřicet,“ odvětila správkyně.

Shaktina hlava vyskočila jako na pérku. „To je všechno? Pastevců, nebo chovných?“

„Asi tak půl na půl, ale všichni se věnují pasení. Kvůli lepšímu udržování pořádku byli otroci přesunuti do hlavní chýše.“

Tohle byly další špatné zprávy, protože to znamenalo, že skřeti postrádali čas i soukromí, které potřebovali k páření. Ne, že by obojího vyžadovali nějak zvlášť mnoho, pomyslela si Shakti znechuceně a vrátila se zpět k záznamům. Znovu proklela osud, který ji odtrhl od práce, kterou milovala. Alespoň k něčemu však byla válka dobrá; přísná pravidla, která studenty izolovala ve zdech Akademie, byla zmírněna, neboť mnoho mladých bojovníků, kouzelníků a kněžek bylo zapotřebí doma. Studenti díky tomu měli bezprecedentní svobodu přicházet a odcházet jen na základě povolení, jež nebylo od zaměstnaných mistrů a Matron nijak těžké získat.

V tu chvíli vtrhl dovnitř drowí muž v hrubých šatech obyčejného dělníka. Přirazil za sebou dveře a zajistil je západkou.

„Skřeti se vzbouřili!“ vykřikl.

Ten hlas byl Shakti povědomí; patřil pohlednému jedinci, který jí poskytoval občasné rozptýlení. Zároveň rozeznala tón v jeho hlase: potěšující směs strachu a ohromení. Zavanul k ní slabý mědnatý pach jeho krve. Ani ten jí nebyl neznámý. Příjemné vzpomínky ale Shaktinou myslí probleskly jen okrajově; právě teď měla největší starost o stádo a krátkozraké oči stále upírala na stránku knihy. „Ano, řekla bych, že právě to udělali,“ souhlasila nepřítomně.

Muž o krok couvl a ohromením mu poklesla čelist. Velmi dobře věděl, že Shakti Hunzrin má sice mnoho zajímavých vlastností, ovšem humor mezi ně nepatří. Na okamžik se mu z hlavy vykouřil i šok ze vzpoury skřetů. Druhý pohled na Shaktino soustředění doprovázené roztržitým pomrkáváním ho přesvědčil, že se mýlil.

Odhodil chvilkové překvapení a přistoupil k jejímu stolu. Vlastní poraněnou ruku pak přistrčil tak blízko, že i krátkozraká kněžka dokázala rozeznat stopy skřetích tesáků a dlouhé rudé škrábance po pařátech.

„Skřeti se vzbouřili,“ zopakoval.

Konečně se mu alespoň podařilo upoutat její pozornost. „Ohlásil jsi to městským strážím?“ chtěla vědět.

Až na příliš dlouhou chvíli zaváhal. „Ano.“

„A? Co říkaly?“

„Že Donihrad má vlastní ochranu,“ citoval drow chladně.

Shakti se hořce zasmála. Taková zpráva se dala přeložit jen tak, že vládnoucí Matrony právě mají na starosti větší problémy než ztrátu pár skřetích otroků. Zbytek města byl před jakýmikoliv na ostrově vzniklými nepříjemnostmi v bezpečí, protože jedinou cestu pryč představoval člun a jediný člun byl bezpečně ukotven za správní budovou. Což ovšem znamenalo, že skřeti napadnou právě tuhle místnost.

Shakti se chopila svých kouzly opředených vidlí – tradiční zbraně rodu Hunzrin – a s chmurným přikývnutím přijala osud. Takže to došlo až sem: rodoví šlechtici byli nuceni bojovat s vlastními otroky.

Vtom se ozvalo škrábání na dveře, zvuk drobných skřetích drápů usilovně ryjících do kamene. Oba princové stanuli po stranách své sestry a pozdvihli vlastní, v krvi dosud nikdy nesmočené zbraně. Shakti ale neměla v úmyslu na malé netvory číhat. Ani ji nikdy nenapadlo, že by mohla utéct. O stáda rothe bylo třeba se starat a přesně to měla v úmyslu.

Místo toho tedy namířila vidlemi na dveře. Zapřela si zbraň o bok a uvolněnou rukou si zakryla oči. Z bodců její zbraně vytryskla magie. Tři proudy bílého plamene vyrazily ke dveřím a jejich těžká kamenná deska vzápětí s dunivým zahřměním vybuchla a pokropila okolí budovy sprškou úlomků.

Na několik chvil se svět omezil jen na oslepující světlo, výkřiky bolesti a kouř prosycený pachem zuhelnatělého masa. Pak se přeživší skřeti znovu shromáždili a pokračovali v útoku. Půltucet těch stvoření, vybavený primitivními zbraněmi z rohů a kostí rothe svázaných dohromady vyschlými šlachami, vtrhl dovnitř.

Shaktin nejmladší bratr vyrazil kupředu s napřaženými vidlemi. Nabodl nejbližšího skřeta a hodil si ho přes rameno jako balík slámy. Zraněný skřet prolétl zadním oknem a s řevem se zřítil dolů. Jeho postupně slábnoucí jekot ukončilo hlasité šplouchnutí do vody plné hemžících se dychtivých světélkujících tvorů. Tváře obou bratrů zkřivily kruté úsměvy, když se pustili do zbylých skřetů a hbitými vidlemi přehazovali krvavou úrodu.

Shakti se držela zpátky a nechala chlapce, aby se trochu vyřádili. Když se vypořádali s první vlnou útočníků, postavila se do sežehlého dveřního otvoru, aby si poradila s dalším útokem. Nejdřív se střetla s vytáhlou samicí se žlutou kůží. Ta se s vysoko pozdvihnutou kostěnou dýkou vrhla přímo čekající elfku. Shakti se útoku chladnokrevně vyhnula do strany a okamžitým protiútokem zabodla vidle hluboko do zdvižené paže.

Na jediné slovo mladé kněžky probleskl hroty vidlí kouzelný blesk, jež okamžitě sjel do nažloutlého těla. S prvním záškubem se zarputilá grimasa otrokyně změnil ve skoro komický výraz překvapení. Řídké prameny vlasů jí zatančily kolem hlavy jako hadi medúzy a její vyzáblé tělo se nekontrolovatelně zmítalo. Další a další blesk se uzemňoval v jejím těle, a i když se klepala a ječela bolestí, neměla nejmenší šanci se od Shaktiných vidlí odtrhnout. Další skřet uchopil samiččino žluté zápěstí, ať už aby ji osvobodil, nebo se zmocnil jejího kostěného nože, a stal se další obětí smrtícího proudu energie. Jiní dva skřeti, kteří se tentokrát jen snažili protáhnout kolem vřeštící dvojice, byli uvězněni řetězem zlovolného kouzla.

S lehkostí, kterou mohla přinášet jenom dlouholetá praxe, ovládala Shakti svoji zbraň i v ní uvězněnou magii. Jen málo skřetům se podařilo proniknout skrz pole praskající energie a pálícího se masa. Ti byli bleskově nabráni oběma bratry a předhozeni ve vodě číhajícím monstrům.

Konečně již žádní další skřeti nepřicházeli. Shakti vyprostila vidle ze zuhelnatělého těla první oběti. Pozůstatky zbylých skřetů se svezly na kouřící hromadu. Elfka ji bez povšimnutí překročila a s neustále zářící zbraní napřaženou jako kopí vyšla ven.

Hrstka skřetů – až příliš malá! – zůstala naživu a pomalu se kradla pryč. Shaktino srdce zachvátila při pohledu na odporné tvory vražedná zuřivost a jen s obtížemi se dokázala udržet a znovu neudeřit. Skřeti populace prořídla a nebyla v lepším stavu než dobytek. Díky drowímu praktickému založení dokázala uznat, že otroci nemuseli vidět jinou možnost než se vzbouřit. Když ale promluvila, zněla z jejích slov nutnost, nikoliv soucit.

„Je nám to jasné,“ začala chladným a odměřeným tónem, „nemáme dostatek otroků, aby se postarali o stáda. Co jste však získali tímhle hloupým útokem? Jak moc si asi myslíte, že nyní budete muset pracovat, když jste tak bláznivě snížili svůj počet? Tohle si ale pamatujte: rothe jsou na prvním místě a všichni se okamžitě vrátíte ke svým povinnostem. Zakoupíme nové otroky a všechny vaše úspěšně oplodněné samice dostanou jídlo a odpočinek navíc; do té doby se všichni podřídíte přísnému rozpisu služeb.“ Významně pozdvihla vidle. „A teď jděte.“

Přeživší skřeti se otočili a rozutekli. Kněžka se obrátila k bratrům. V očích jim zářilo vzrušení z první prožité bitvy a ona velice dobře věděla, jak ho ještě prohloubit.