Elaine Cunningham: Spletité sítě

Znechucení v Taerlově hlase nemohlo Rethnorovi uniknout. „Jen jedna zbraň z mnoha,“ zopakoval a položil dlaň na ohmataný jílec širokého meče. „Moje čepel také žízní. Čekání nezabere dlouho.“

Pevný tón v hlase a dravčí úšklebek na jeho tváři dodaly slovům váhu. Ostatní muži pokývnutím vyjádřili souhlas a úlevu. Rethnor měl možná trochu zvláštní způsoby, ale v hloubi duše byl především Seveřan.

Shakti Hunzrin procházela chodbami rodového sídla, ignorujíc stráže i služebnictvo proplétající se tmavými chodbami. Stejně jako většina menzoberranzanských drowů byli tiší a vznešení jako záhadně oživlé stíny. Shakti byla naopak velmi hmotná, když dusala krokem zkoušejícím pevnost podlahy jako chůze člověka.

Také její nadání se od většiny drowů odlišovalo. Shakti byla schopnou správkyní a ještě nikdy v historii města nebyl tento talent tak potřebný jako teď. Po skončení katastrofální války se obvyklý menzoberranzanský chaos téměř zvrhl ve zkázu. Zásoby jídla se ztenčily, obchod prakticky ustal. Většina rodin si v blízkosti sídla udržovala houbové háje – bezpečně chráněné před případným travičským útokem zvenčí – ale prostý lid stejně trpěl hlady. Shakti usilovně pracovala na vyřešení tohoto problému obnovením stád rothe a osetím zanedbaných polí. Zároveň se ujišťovala, aby se každý doslechl, čí to byla zásluha. Obyčejní obyvatelé Menzoberranzanu se pramálo starali o to, čích osm zadnic zahřívá křesla ve Vládnoucí radě. Naopak je nanejvýš zajímalo, jestli budou jejich děti syté a jestli budou mít kde prodat své výrobky. Shakti si tak zvolna budovala mocenskou základnu zcela jiné povahy, postavenou na naplnění každodenních potřeb obyvatel města.

Přesto si byla vědomá faktu, že v současnosti je moc v rukou Matron a každá kněžka v Menzoberranzanu je doslova posedlá touhou zaujmout tuto pozici a vylepšit postavení svého rodu. Nebyla rozhodně náhoda, že Shaktina starší sestra a dědička rodu Hunzrin znenadání onemocněla vzácnou chorobou.

Shakti byla plně odhodlaná hrát tuto hru za předpokladu, že neztratí z dohledu své vyšší cíle.

Mladá kněžka vstoupila do soukromé komnaty, pečlivěji zamkla a odstínila před zvědavými pohledy. Když se ve svatyni cítila skutečně bezpečně, mohla si konečně oddechnout a promasírovat si spánky. Shakti často trpěla bolestmi hlavy, a to následkem namáhání krátkozrakých očí, když se snažila vidět něco z okolního světa. S touto vadou se již narodila a stálo ji hodně námahy utajit ji před ostatními. Neustálá snaha nemžourat jí propůjčovala podivně vytřeštěný výraz. Kněžská kouzla by ji snad mohla vyléčit, ale žádný drow by se neodvážil přiznat se k tělesné vadě.

Když však její zamlžený zrak spočinul na nejcennějším majetku – hadím biči, odznaku postavení kněžky Lloth, a věštecké misce, daru od drowího boha zlodějů Vhaerauna – naplnila ji smělá myšlenka. Když k ní byli bohové již tak štědří, možná by je mohla požádat i přímo o vyléčení. Jaké lepší příznivé znamení by si mohla pro své obrovské ambice přát?

Shaktiným cílem nebylo nic menšího než obnovení drowí rasy v její bývalé slávě. Podle Přikázání Lloth měli drowové ze všeho nejdřív ovládnout Temné říše a odtud eliminovat rasy nižších elfů na povrchu. Vhaeraun naproti tomu nabádal k okamžitému osídlení povrchu. Jako kněžka obou božstev viděla Shakti svět z jiného úhlu než většina ostatních temných elfů. Proč by neměl její skutečný zrak držet krok s tím duchovním?

Po myšlence rychle následovaly i činy a Shakti padla na zem a zapáleně vzývala pár drowích bohů.

Téměř okamžitěji zaplavila spalující bolest léčivého kouzla. Až příliš silného. Dokonce i v tomhle obě božstva soupeřila.

Shaktino tělo se svíjelo a hlava cukala v rytmu vln proudící moci. Utrpením ječící kněžka sevřela nejbližší předmět – pozlacený stojan zrcadla. Z jeho hladké plochy na ni hleděly její vlastní široce rozevřené a rudě planoucí oči.

Ve vzdáleném koutku Shaktiny mysli, kam bolest nestačila dosáhnout, se začala tvořit bublinka téměř dětského ohromení. V zrcadle se odrážela místnost v tak jasných detailech, jaké ani nepovažovala za možné. Názvy knih vyskládaných na policích, jednotlivé podrobnosti na ozdobných chrličích, závoj prachu na pracovním stole, to vše viděla naprosto jasně a zřetelně. Lloth a Vhaeraun splnili její přání.

Shaktin poslední bolestivý výkřik se zlomil do vítězného smíchu.

Mnohem později přišla kněžka konečně opět k sobě. Opatrně se posadila a zjistila, že bolest mezitím úplně zmizela a zanechala za sebou nepřirozenou spokojenost hraničící s euforií. Stačilo jen, aby se podívala, a viděla.

Ten okamžik však rychle přešel a Shaktin nový zrak se plně zaměřil na staré úkoly. Nalezla lék na krátkozrakost, což znamenalo, že ani ta nebyla nepřekonatelnou překážkou. To bylo jasným znamením, že stejně může vyléčit i krátkozrakost Menzoberranzanu.

Kněžka přidala další kouzla zajišťující soukromí a přivolala svou osobní gardu – dvojici golemů ve tvaru drowů – aby hlídala dveře. Golemové, zcela neschopní jakékoliv zrady, byli dokonalými strážci. Když bylo vše zabezpečeno, postavila na stůl svoji věšteckou misku, opatrněji naplnila z láhve ještě teplé krve a rozmístila kolem svíčky.

Krátce si vybavila poslední obraz přijatý skrze misku z pohledu umírajícího kouzelníka Nisstyreho: krásnou tvář a posměšná slova Liriel Baenre. Tím, že muže přelstila, porazila třikrát prokletá princezna opět jednou i samotnou Shakti.

S nově nalezeným sebeovládáním odvrhla Shakti důvěrně známé pocity nenávisti a závisti, jež v ní myšlenka na Liriel vždy neomylně probudila, a místo toho se soustředila na nutné kroky vedoucí k pomstě.

Liriel vlastnila lidský artefakt, jenž jí umožňoval vzít s sebou drowí magii i na povrch. Získaní tohoto artefaktu představovalo důležitou součást Shaktina velkého plánu. Její spojenec Nisstyre se k němu dostal blízko, ale staré drowí prokletí – vznětlivost a palčivá pomstychtivost – ovládlo Shakti a vše vyústilo jak ve ztrátu artefaktu, tak spojence. Takovou chybu už nesmí opakovat.

V klidu zvážila budoucí kroky. Při posledním střetu byla Liriel v podzemním přístavním městě, kde bojovala s Nisstyrem a jeho kupci z Dračího pokladu, tedy následovníky Vhaerauna. Ačkoliv jejich vůdce padl, měla Shakti v úmyslu znovu navázat kontakt se zbytkem skupiny, neboť její členové se ukázali být cenným zdrojem informací i zboží ze světa na povrchu. K nalezení kluzké sokyně však zamýšlela použít bližší a mocnější spojence než drowí kupce.

Odvážné kroky. Velkolepá vize. Přesně to potřebovala.

Sevřela věšteckou misku v dlaních a začala odříkávat zaklínadlo, jež mělo otevřít okno do jiné sféry. Ne však do Propasti, kde by každý jiný drow pátral ze všeho nejdřív. Shakti musela mnohé skrýt před ostatními kněžkami Lloth a tvorové z Propasti byli proslulí zrádnou povahou. Ne, Shakti se zaměřila na jiné, méně známé místo: živelnou sféru vody.

Kněžka se zahleděla do hlubin misky, kde se před jejím zrakem krev zbarvila do černa a její povrch nabral hladký lesk. Pak náhle barvy zmizely a miska se zdánlivě zaplnila přízračnou mlhou.

Shakti ještě víc napřela soustředění a vmyslela se do mlhy. Následovalo náhlé škubnutí a chvilkový zmatek a v příštím okamžiku byla obklopená mlžným závojem. Těsně vedle ní elegantně proplulo úhořovité stvoření s lesklými šupinami. Na chvilku jí vědomí úspěchu málem přivodilo záchvat paniky. Shakti se však ovládla a připomněla si, že tu ve skutečnosti není. Jen do těchto míst vyslala vědomí a tělo zanechala v bezpečí pod dohledem golemů. Nic zde – ani podivná voda, ani její obyvatelé – jí nemohlo ublížit. Vyzkoušela si chůzi neznámou krajinou a užívala si podivnou kombinaci obtížného pohybu a lehkého těla, ohromená tím, že voda jí protékala stejně snadno, jako kdyby byla vzduch.