Elaine Cunningham: Spletité sítě

S použitím levitačního kouzla vystřelila z vody a lehce se přenesla přes zábradlí, kde ji ostražitě očekával stále ještě zachmuřený Fjodor. Mezitím ze sebe stáhl plášť a připravil ho pro ni. S děkovným pokývnutím jej od něj převzala a předala mu lano. Ryba měla skoro půlku její váhy, a tak mohla jen stěží očekávat, že by ji ven vytáhla sama.

Jak se balila do pláště, všimla si, že Ibn hledí skrz ni a dál na moře. Sice se tvářil nečitelně, ale obklopovalo jej ovzduší zlomyslného uspokojení. Liriel si byla jistá, že tentokrát by se jí po přímé konfrontaci nesvěřil.

To ale nevadilo. Odpovědi se daly získat i jinými způsoby.

Skrytá pod záhyby Fjodorova pláště vztáhla ruku k posvátnému symbolu Lloth. Sevřela kolem něj prsty a potichu seslala kouzlo pro čtení myšlenek, jedno z prvních, které se jako kněžka naučila. Z Ibnových myšlenek k ní zavanulo jediné slovo – žralok – a několik obrazů: trojúhelníková ploutev prořezávající vodu jako malá šedá plachta; hrozivé čelisti lemované řadami ostrých zubů; drobné tělo s tmavou pokožkou potrhané k nepoznání.

Tenhle žralok byl nebezpečný lovec, a kdyby záleželo na zrzavém námořníkovi, tak by mu padla za kořist. A znovu to nevadilo – teď už byla varovaná.

Rozzuřená Liriel přešla ke stojanu na zbraně a vybrala si další harpunu. Tentokrát větší a těžší.

„Zase míříš dolů?“ zeptal se jen tak mimochodem Ibn a znovu si nacpal dýmku.

Drowí dívka na něj vrhla koutkem oka zkoumavý pohled. Na tváři se mu neobjevila sebemenší známka chystaného plánu a ani nemrknul k místu, kde si žraloka předtím všimnul. Tím na Liriel velmi zapůsobil. Vyrostla v Menzoberranzanu, kde přežila spoustu podobných her, ale málokterý drow je dokázal hrát lépe než tenhle zrzavý vousáč.

V tu chvíli Fjodor konečně vytáhl rybu na palubu. Stále sebou na prknech slabě mrskala a stříkala kapičky ledové vody na boty mužů, kteří se shromáždili kolem.

„Skočím ještě pro jednu rybu,“ oznámila Liriel. Rozhodla se využít shromážděného obecenstva a shodila plášť na zem. Obrátila se k Fjodorovi a řekla: „Obávám se, že jsem ti namočila plášť. Nepřinesl bys mi teplou přikrývku? Myslím, že někde v Hrolfově kajutě by měla jedna být. Další rybu mi pomůže vytáhnout Ibn… že ano?“ Tentokrát se obrátila k prvnímu důstojníkovi.

Ibn neodpověděl, jen Fjodor jí věnoval podezíravý pohled. Oplatila mu úsměvem. Samozřejmě, válečník věděl, že má něco v plánu, ale stál před volbou zůstat a vyptávat se, a nebo nějak vyřešit otázku dívčiny znepokojující nahoty. Mocně si povzdechl a zvolil druhou možnost.

Liriel přivázala volný konec provazu k navijáku a přidala i plovák. Lano sice nebylo nijak dlouhé, ale předpokládala, že pro žraloka nebude muset plavat moc daleko. První rybu ulovila kousek od trupu, a jestli byl žralok jako všichni ostatní dravci, byl neomylně přitahovaný prolitou krví.

Znovu se vrhla do vody a na okamžik si zasněně představila výraz na Ibnově tváři, až druhý úlovek vytáhne a stane žralokovi tváří v tvář.

Liriel hbitě plavala k místu prvního úlovku, tentokrát trochu jinou cestou. Ve vodě se cítila víc doma než většina drowů, ale i tak to pro ni nebylo přirozené prostředí a musela se mít neustále na pozoru. Obraz vytažený z Ibnovy hlavy – pohled na její vlastní zmrzačené tělo – byl stále ještě živý.

Jediným varováním byl náhlý stříbřitý záblesk na okraji zorného pole. Okamžitě se tím směrem otočila, harpunu nad ramenem a připravenou k hodu.

Zděšeně zjistila, že nečelí žralokovi, ale mladému elfovi – prvnímu „nedrowovi“, kterého kdy potkala.

Elf byl v každém ohledu tak podivným a cizím tvorem, jak ji vždy učili. Krátce střižené vlasy měly zelený odstín a kůži protínaly stříbřitě zelené vzory, zdánlivě se pohybující spolu s vlněním vody. Na krku měl žábry jako ryba a mezi prsty ruky svírající kopí jemné blány. Nebyl vyšší než Liriel, ale dobře stavěný a zbraň držel jako někdo, kdo ví, jak se s ní zachází. Přesto neútočil a jen s otevřenými ústy nevěřícně zíral.

Liriel se tvářila stejně. Samozřejmě slyšela o elfech žijících v moři, a tak ji setkání s jedním z nich vysloveně nepřekvapilo. Zarazilo ji, že nezaútočil.

Od raných dnů svého života slýchala příběhy o bytostné nenávisti, jež všechny elfské rasy chovají k drowům. Před staletími poražení a vyhnaní pod zem prý drowové mohli z rukou jiných elfů očekávat jen krutou smrt. Proč tedy tenhle váhal a v očích se mu zračila zvědavost?

Vodu prořízl štíhlý šedý obrys směřující k mořskému elfovi. Liriel setřásla pocit paralyzujícího šoku a hodila harpunou. Zbraň prolétla jen na šířku dlaně od elfova vzorovaného obličeje.

Voda přímo za ním doslova explodovala. Harpunovaný žralok sebou zmítal a házel, ale zároveň stoupal vzhůru, jak ho Ibn přitahoval.

I když by Liriel k smrti ráda viděla překvapení v jeho tváři, musela se věnovat jinému problému. Na pomoc prvnímu elfovi plaval druhý, tentokrát s dlouhými spletenými vlasy. Oba ji obklopili a sklonili kopí k útoku.

Liriel sevřela v dlani Poutníka a přivolala na pomoc vrozenou magií stvořenou kouli temnoty. Všechny tři elfy ihned obklopila černá voda. Okamžitě využila neprostupné temnoty a momentu překvapení k útěku. S rychlostí a mrštností, jíž temní elfové prosluli, se ve vodě zkroutila a vrhla se stranou. Ne dost rychle. Hlava se jí bolestivě zvrátila dozadu, to když jí vlasy projelo jedno z kopí.

Lirielinou první myšlenkou bylo oba elfy zabít. Dokonce už měla v ruce dýku, a to ještě dřív, než se myšlenka stihla plně zformovat. První elf, ten zvědavý, však nezaútočil. Tím si byla Liriel jistá. Nevypadal jako někdo, kdo by hodil a netrefil, a ona byla prakticky bezbranná a neschopná vržené kopí jakkoliv odvrátit. Fjodor by za těchto okolností také nezaútočil. V očích elfa bylo něco, co Liriel připomínalo jejího přítele i s jeho nezlomnou ctí.

Temná elfka netoužila pokračovat v boji. V plicích ji pálilo nedostatkem vzduchu, a tak zamířila k hvězdnému třpytu, držíc se opatrně dál od stále ještě bojujícího žraloka, a zanechala oba mořské elfy v jejich světě.

Na palubě Elfí panny probíhalo vše přesně tak, jak doufala. Ibn stál u navijáku a zuřivě zabíral. Sice vzhlédl, když přelezla zábradlí, ale nedal na sobě znát ani překvapení, ani zklamání.

Náhle se dívka cítila všemi intrikami unavená. Vzala si od Fjodora přikrývku a zamířila k prvnímu důstojníkovi. Vytáhla dýku, a než stihnul někdo něco namítnout, přeřízla provaz poutající zraněného žraloka k lodi.

„Neztrácej čas,“ odpověděla na Ibnův nevěřícný pohled. „Zabít žraloka mi nevadí, ale nemyslím si, že by mi chutnal. Až moc by mi připomínal některé lidi, co znám.“

Ta poznámka způsobila, že se kolem procházející Hrolf náhle zarazil.

„Žralok? Tak ty teď lovíš žraloky, panenko?“ Přejel očima třesoucí se dívku od hlavy až k patě. „A v týhle vodě! Tam by i silný muž umrznul během chvíle! Proč ji nikdo nevaroval?“ zahřímal a obrátil se na prvního důstojníka.

Liriel otázku odbyla mávnutím ruky. „Hrolfe, obávám se, že loď může být každou chvíli napadená. Dole ve vodě jsem viděla dva elfy. V moři žijící. Může jich tam být víc.“

„Mořský elfové? Tady?“ ujišťoval se očividně překvapený kapitán.