Elaine Cunningham - Spletité sítě

Dívka přikývla. „Bojovali jsme.“

„Ty hloupá ženská!“ vybuchl Ibn a obořil se na Liriel zaťatou pěstí. „Přinesla jsi nám problémy, to je jasný!“

Hrolf ho mávnutím ruky umlčel. „Zranilas někoho z nich, panenko?“

„Ne, nezranila.“

Ta slova pronesl nový hlas, jednoznačně mužský, ale vyšší a jemný jako závan větru. Po mluvčím nebylo nikde ani stopy, avšak Hrolf se viditelně rozzářil.

„Xzorshi!“ vykřikl kapitán šťastně. Bylo to podivné slovo. Vlastně ostré mlasknutí jazykem následované jasně vysloveným zzorššši, ale z Hrolfových rtů splynulo s lehkostí svědčící o častém vyslovování. Kapitán sebral provazový žebřík a přehodil ho přes bok lodě. „Jen polez nahoru, chlapče, a vítej nám!“

Zelenovlasý mořský elf vylezl na palubu a Liriel vytřeštila oči. Věděla, že Hrolf rozhodně není žádný poctivec, ale jak mohl udržovat přátelské vztahy s těmi zkaženými mořskými tvory? Očividně tomu tak ale bylo. Cizinec se kapitánovi hluboce uklonil a obě ruce s plovacími blánami mezi prsty rozpřáhl dlaněmi vzhůru do stran, jako kdyby chtěl ukázat, že není ozbrojený.

„Přicházím s varováním, kapitáne Hrolfe,“ pronesl elf melodickým hlasem. „V nižších mořích panuje nepokoj. Obyvatelé hlubin povstávají a nutí menší dravce k zoufalým útokům. Copak jste ty žraloky neviděli?“

„Někteří z nás ano,“ prohlásila Liriel a významně mrkla k prvnímu důstojníkovi.

„Já vím, že vy mořský lidi nemáte žraloky rádi,“ poznamenal Hrolf, „ale loď ohrozit nemůžou. A potvory z hlubin lezou na povrch vždycky na jaře.“

„Ne všechny,“ opravil jej Xzorsh střízlivě. „Žádný vurgen se v téhle oblasti ještě nikdy neobjevil, a přitom jsem při posledním úplňku na vlastní oči viděl tři.“

Hrolf se zamyšleně poškrábal ve vousech. „Tak to je divný,“ připustil konečně. „Vurgeni jsou pěkně vzácný.“

„No já už svůj díl práce odvedla,“ prohodila Liriel suše.

Tahle poznámka Hrolf překvapivě pobavila. Okamžitě se však zase uklidnil a vrátil se k důležitějším věcem. „Vurgen je obří úhoř, panenko,“ vysvětloval jí. „Dost velký na to, aby slupnul člověka vcelku, a dost vzteklý, aby ostnatým ocasem rozmlátil menší loď na třísky. S vurgenem není žádná sranda, to si nemysli. To ale není nejhorší. Podle všeho lezou nahoru jenom tehdy, když je vyžene něco většího.“

„Toho se právě bojím,“ souhlasil Xzorsh. „Sittl se vydal napřed, aby varoval blízkou osadu mořských elfů.“

„Sittl.“ Liriel si založila ruce na prsou a probodla elfa pohledem. „Hádám, že to bude ten druhý, co mě málem prošpikoval.“

„Neber si to osobně, panenko,“ poradil jí Hrolf vesele. „Mořský elfové si myslí, že tvoji lidi měli prsty v tom, jak přišli o všechnu magii, a to vás staví na první místo seznamu toho, před čím je třeba se chránit. No a přesně to Xzorsh a Sittl dělají. Chrání okolní osady obyvatel moře.“

„A taky Elfí pannu,“ doplnil Olvir, jeden z členů posádky. Do Fjodorova příchodu to byl on, kdo zastával postavení hlavního lodního vypravěče. V posledních dnech však víc mlčel a poslouchal. Tak ochotný byl naučit se od mladého Rašemence novým příběhům. Přesto rád vstupoval do debaty, kdykoliv měl příležitost.

„Kapitán Hrolf se až moc stará o elfy, to ano. Dokonce si před lety jednu elfku pořídil. No a asi tak před dvaceti lety jsme narazili na pár kalimšanských lodí na mělčině a se spuštěnou sítí mezi nima. Vypadalo to, že do ní nahnali pár mladých mořských elfů a chtěli je dole na jihu prodat jako pozoruhodnou vzácnost. To ale tady Hrolf nehodlal dopustit. Byl to pěkný boj,“ zasnil se Olvir na chvíli. „Obě lodě jsme potopili a jižanama nakrmili ryby.“

„Já byl jedním z těch mladých elfů,“ oznámil Xzorsh s tichou důstojností. „Navždy si to budu pamatovat a stejně tak i můj klan. Runy na kýlu Elfí panny dávají všem obyvatelům moře na srozuměnou, že toto je Hrolfova loď. Zavázali jsme se chránit ji i celou posádku.“

Oči mořského elfa sklouzly během řeči k Liriel a utrápený výraz ve tváři dával jasně najevo, jak moc pochybuje o moudrosti rozhodnutí zahrnout do toho i příslušnici národa temných elfů.

A to by také měl, pomyslela si Liriel chmurně. Ona sama nikdy nezapomene na zvěrstva povrchových elfů, kterých se dopustili na jejím lidu, a stejně tak nikdy nebude tomuto elfovi věřit. Chvíli se oba elfové navzájem měřili nedůvěřivými pohledy.

„Mohla jsi mě zabít, ale neudělala jsi to,“ promluvil Xzorsh konečně. „Nejsi… nejsi ani trochu taková, jak jsem očekával.“

Tato slova i zmatený tón, jímž byla pronesena, přesně odrážely Lirieliny myšlenky. Poslední, co by od jakéhokoliv elfa čekala, by byla čest a slitování. Xzorsh však mluvil o přísaze jako o něčem silném a neporušitelném, co jeho potomci budou chovat ve stejné úctě jako drowové dědičný titul. Pro takovou nesourodost viděla Liriel několik možných vysvětlení. Buď drowové nerozuměli povaze ostatních elfů, nebo ještě spíš si příběhy upravili tak, aby vyhovovaly jejich cílům. Nebo byl Xzorsh neuvěřitelně naivní.

Ať tak či onak, nevěděla, jak by mu odpověděla. Liriel neměla tušení, jaké příběhy se mezi mořskými elfy vyprávějí o jejím lidu, ale byla si celkem jistá, že ústředním motivem jsou zlo a zrada, oboje jako typické povahové rysy drowů. Rozhodla se tedy jen pokrčit rameny a obrátit pohled k moři.

Obraz, který se jí naskytl, jí doslova vzal dech. Bez jediného slova se vrhla k hromádce odhozeného šatstva a zbraní.

Hrolf si toho také všiml. Na hladině se zrcadlily dva měsíce. Potíž byla v tom, že na obloze byl jen jeden.

Kapitán začal hřímat rozkazy a sám se vrhl ke stojanu s harpunami. Vytáhl ohromný kus dřeva a oceli a zaklonil se k hodu. Než však mohl udělat něco dalšího, prolétlo vzduchem stříbřitě lesklé chapadlo a vyrazilo mu zbraň z ruky.

K nebi se vznesla fontána vody, to když se stvoření prodralo na hladinu. Obří baňatá hlava se v měsíčním světle kovově leskla a nespočet chapadel čeřil vodu. Dvě z končetin se doširoka rozpřáhly a plnou silou udeřily do trupu na pravoboku. Následovalo odporné vlhké mlaskání, to když se obrovské přísavky přichytily ke dřevu.

„Oči!“ řval Hrolf a ukazoval na dvě koule větší než lidská hlava. „Miřte na oči!“

K netvorovi vylétl mrak šípů. Ne dost rychle. Ohromná oliheň zřejmě pochopila a skryla hlavu pod vodu, aby si chránila citlivé bulvy. Loď však ze sevření nepustila, a ta se s jejím pohybem prudce rozkývala ze strany na stranu. Liriel i zbytek posádky to shodilo na zem.

Sklouzla po dřevěných prknech a praštila se do páteře s takovou silou, že jí před očima zatančily jiskřičky. Rychle se vykroutila ze změti potem páchnoucích končetin a spěšně se rozhlédla po Fjodorovi.

Tomu se podařilo udržet na nohou a teď se jednou rukou držel lanoví. Obnažený černý meč se mu leskl v ruce a široce rozkročené nohy zapíral do nakloněné paluby. I přes hrozící nebezpečí vypadal naprosto klidně. Rty mu zkroutil lehký úsměv a Liriel se zdálo, že narostl do výšky.

Bojové šílenství začínalo.

Liriel radostně zavýskla. Fjodor jako berserkr představoval úžasný pohleda těšila se na to, až svoji zuřivost obrátí na jediného a snadno rozpoznatelného soka. S posádkou se již stihl dostatečně seznámit, a i kdyby ne, Seveřana by si s obří olihní spletl jen málokdo. Převalila se na všechny čtyři a začala šplhat vzhůru k příteli.